• Pár slov …

zveřejněním překladu této knihy i fotografii, není v úmyslu propagace politických názorů, ale jde pouze o příběh osobnosti Iana Stuarta a kapely Skrewdriver, která nepochybně měla velký vliv na subkulturu skinheads po celém světě.

Původní zdroj : Národně vzdělávací institut.

NACISTICKÁ ROCKOVÁ HVĚZDA
Ian Stuart – Skrewdriver
Biografie
Paul London

NACISTICKÁ ROCKOVÁ HVĚZDA
Paul London
Poděkování: Tvůrcům této knihy za to, že ji vydali.
Všem, kteří pomohli informacemi a fotografiemi.
Všem, kteří si oblékli černé košile Skrewdriveru a tvořili historii rock’n’rollu.
Zvláštní dík patří AB.
Velký dík tomuto velkému muži a jeho přítelkyni za jejich víru a odvahu.

Obsah
Obsazení: Členové kapely v letech 1977-1993……………………………………………………….
Předmluva vydavatele:………………………………………………………………………………………..
Úvod: Paul London…………………………………………………………………………………………….
Kapitola 1: Kde to skončí?…………………………………………………………………………………
Kapitola 2: Tohle chci dělat……………………………………………………………………………….
Kapitola 3: Děti ulice………………………………………………………………………………………..
Kapitola 4: 1977 – Rok punku……………………………………………………………………………
Kapitola 5: Vychvalovaný, sražený …………………………………………………………………….
Kapitola 6: Obrat Skrewdriveru………………………………………………………………………….
Kapitola 7: White Power! 1,2,3,4 ……………………………………………………………………….
Kapitola 8: Hlas Británie …………………………………………………………………………………..
Kapitola 9: Všichni zdraví nový úsvit …………………………………………………………………
Kapitola 10: Za mřížemi ……………………………………………………………………………………..
Kapitola 11: Mediální šílenství…………………………………………………………………………….
Kapitola 12: Pravda je jim cizí …………………………………………………………………………….
Kapitola 13: My jsme White Noise ………………………………………………………………………
Kapitola 14: Blood and Honour……………………………………………………………………………
Kapitola 15: Falešné úsvity a nové horizonty…………………………………………………………
Kapitola 16: Proti rudým a reakci…………………………………………………………………………
Kapitola 17: Nacistická elegance………………………………………………………………………….
Kapitola 18: Reich ‘n‘ Roll………………………………………………………………………………….
Kapitola 19: Venku v zimě ………………………………………………………………………………….
Kapitola 20: Svobodu mé kapele ………………………………………………………………………….
Kapitola 21: Zrazený…………………………………………………………………………………………..
Kapitola 22: Soumrak ve Waterloo ………………………………………………………………………
Kapitola 23: 1992 – rok zrady ……………………………………………………………………………..
Kapitola 24: Pod úderem …………………………………………………………………………………….
Kapitola 25: Čas zemřít ………………………………………………………………………………………
Kapitola 26: Období poté…………………………………………………………………………………….
Diskografie………………………………………………………………………………………………………..
Obsazení
Ian Stuart Zpěvák 1977 – 1993
Grinny Bubeník 1977 – 1978
Phil Walmsley Kytarista 1977 – 1978
Kev McKay Baskytarista 1977 – 1980
Ron Hartley Kytarista 1977 – 1978
Garry Callendar Baskytarista 1978
Mark Redcliffe Bubeník 1978 – 1979
Glenn Jones Kytarista 1979 – 1980
Martin Smith Bubeník 1979 – 1980
Geoff Williams Bubeník 1982 – 1984
Frenchy Baskytarista 1982 – 1984
Mark Neeson Kytarista 1982 – 1984
Adam Douglas Kytarista 1984 – 1985
Murray Holmes Baskytarista 1984 – 1985
Paul Swain Kytarista 1984 – 1987
Steve Roda Baskytarista 1985 – 1986
Scotty Bubeník 1984 – 1987
Merv Shields Baskytarista 1987 – 1989
Jon Burnley Bubeník 1987 – 1991
Martin Cross Kytarista 1987 – 1988
Ross McGarry Kytarista 1988 – 1989
Smiley Jon Baskytarista 1990 – 1993
Stigger Kytarista 1990 – 1993
Mushy Bubeník 1992 – 1993
Skrewdriver 1977 – 1993

Předmluva
Když jsem poprvé potkal Iana Stuarta, byl jsem čtrnáctiletý skinheadský výrostek. Došlo
k tomu ve skinheadském obchodě Last Resort ve východním Londýně. Mickey French, majitel obchodu, dělal všechno pro propagaci návratu Skrewdriveru – pravé skinheadské kapely.
„Strength thru Oi“ (Oi k síle) na gramofonu vyřvávalo na nedělní tržiště přes strategicky
umístěné reproduktory o velikosti kytarových zesilovačů. Ze všeho nejvíc mě uchvátilo, jak
byl Ian Stuart přátelský.

Díky domluvě se dvěma chlapíky, kteří vypadali jak z románu Charlese Dickense a byli
známí jako „dvojčata“, jsem se dostal na koncert „Back with a bang“ při příležitosti návratu
kapely v londýnském klubu One Hundred. Tihle dva kromě práce v Last Resort hlídali i u
dveří klubu – a ačkoliv jsem se co nejvíc snažil vypadat na osmnáct, kdyby mě neznali
z Resortu, nikdy bych se tam nedostal.
Nějaké koncerty jsem navštívil už dřív a i když na nich také bylo plno rasistických
skinheadů – tohle bylo něco jiného. Místo aby před shromážděným davem bagatelizoval politiku – Ian Stuart ji naopak veřejně propagoval. Tam, kde se kapely jako The Business nebo
Four Skins cítily nejistě, si to Skrewdriver užíval. Po letech, kdy si skinheadi dávali pozor na
pusu, teď Skrewdriver říkal to, co chtěli slyšet s pozdravem dvěma prsty každému, kdo by si
dovolil se hádat.
V průběhu dalších let jsem poznával nejen hudbu, ale i tohoto muže osobně. Jeho nadšení
a povaha byly nakažlivé. Doopravdy ve vás vyvolával pocit, že to všechno má smysl. Že jednoho dne můžeme zvítězit.
Z čistě skinheadského hlediska to byla naprosto posilující věc. Skinheadi byli vždy z větší
či menší míry rasisti, ale politická pravice na ně pohlížela s rozpaky, nebo jako na potravu pro
děla v první linii. Teď tu byl úplně stejný kluk jako ostatní skinheadi, pohlížející na své bratry
ve vysokých botách s respektem. A poprvé se cítili jako povolaní k nabíjení děl, ne jako jejich
potrava.
Většina skupin by ztroskotala už na první překážce, kdyby stála před úspěchy i neúspěchy
spojenými s prvním výletem Skrewdriveru do sféry rock’n’rollu v éře punku v 70. letech. Pokud to však vůbec mělo nějaký vliv, tak to odhodlání Iana Stuarta jedině posílilo.
Druhý boom mezi lety 1982-1984 byl úžasný v tom, že jsme byli svědky naprostého otřesení systémem. Elektrizující síla živě hrajícího Skrewdriveru ozářila hudební svět zaplavený
průměrnými zpěváky a písněmi o ničem. A když White Noise records vydaly první vinyl –
svět rozhodně nebyl připraven na White Power.
Další vrcholné období přišlo v letech 1987-1989, kdy ze sebe Skrewdriver setřásl okovy
National Front a vznikla mnohem radikálnější organizace Blood and Honour.
Ian Stuart nikdy během své bouřlivé kariéry neztratil vědomí cíle ani smysl pro humor. Ti,
kdo měli to štěstí s ním posedět, by vám bez ohledu na svou politickou orientaci řekli, jak
dobrý společník byl.
Na scéně Rock proti komunismu byl Ian celosvětově uznávaný a obdivovaný. Nikdy nehrozilo, že by ho někdo z jeho trůnu sesadil, ale když se s ním člověk potkal, zjistil, že to je
vyrovnaný, nesobecký a okouzlující člověk. Na scéně byly samozřejmě i jiné kapely, které
svou práci dělaly víc než dobře, ale ty se zdály být spokojené s daným stavem. Šlo o stejné
ideály, v jejichž rámci ostatní kapely bojovaly až o druhé místo.

Jelikož svět před RAC zabouchl dveře, hnutí si vytvořilo vlastní identitu a tvrdě ji bránilo.
V tom spočívala stinná stránka týkající se recenzí v různých skinheadských fanzinech. Protože se už jen samotné vydání nahrávky považovalo za obrovský úspěch, cítily se nuceny hodnotit vše deseti body z deseti. Kritika by se považovala za zradu.
Z tohoto důvodu očekávám, že těm, kteří jsou na scéně ještě aktivní, budou některé části
této knihy nepříjemné. Události jsem popsal přesně tak, jak je vidím. Nemám absolutně žádnou potřebu cokoliv lakovat na růžovo. Ve světě fantazie Ian Stuart jezdil na válečném voze a
drtil komunisty zlatými blesky z kytary ve tvaru svastiky. V reálu to byl odvážný člověk
s jedinečným talentem. Nicméně ne vše, čeho se dotkl, se proměnilo ve zlato. Například některé jeho pozdější nahrávky byly poněkud podprůměrné v porovnání s kvalitou, jíž produkoval uprostřed 80. let, ale kvalitní věci ty průměrné zdaleka převyšovaly.
Ať si o této knize budete myslet cokoliv, doufám, že si uvědomíte, že jde o veledůležitý
příběh v historii rock’n’rollu a rebelie. Jejím cílem není nic jiného než vyprávět příběh tak,
jak se stal.

Paul London
Pravda vás osvobodí.

Kapitola 1:
Kde to skončí?

Ian Stuart Donaldson, narozený v neděli 11. srpna 1957, započal svůj život v Carleto,
klidném předměstí Blackpoolu. Carleto se nachází jen pár mil od světel Zlaté míle, nejoblíbenějšího mořského pobřeží Lancashire. Donaldsonovi, částečně pocházející ze Skotska, vlastnili obchod s nářadím. Díky tomu si mohli dovolit žít v třípokojovém bytě v řadovém domě
ve čtvrti pro bohaté.
Jen o tři dveře dál od Donaldsonových v Hawthorne Grove bydleli Grintonovi. Jejich syn
John se s Ianem skamarádil už ve dvou letech. Oba spolu prožívali mnohá dobrodružství i
v pubertálním věku.
Ianovi rodiče byli přísní a neustále se starali o jeho vzdělání. Jednou ho přeložili ze základní školy, kam chodil s Johnem Grintonem, na jinou s vyšší průměrnou úspěšností žáků.
Ian měl šťastné dětství. Spoustu času strávil škádlením mladšího bratra Tonyho. Otec
s matkou po návratu domů často zjistili, že ho zavřel do boudy na uhlí, nebo ho strašil duchařskými příběhy.
Na Bainesově gymnáziu měl v hodnocení „O levels“ maximální počet 5 bodů. O jeho inteligenci nebylo pochyb, ale srdcem ho to vždy táhlo k hudbě. Jednou, když neuspěl u zkoušky, ho rodiče nutili chodit na doučování. Rodiče Johna Grintona syna podle všeho vedli volnějším způsobem, i když i oni chtěli, aby se měl co nejlépe.
Johnův otec hrál v kapele a oba rodiče v něm silně povzbuzovali zájem o hudbu. Právě
zde Ian poprvé okusil populární hudbu. Tehdy byli na špici hitparád Beatles a skoro všechny
děti ve škole je milovaly. Ian však své první hudební základy pochytil jinde. Fascinoval ho
pohled na „Jumping Jack flash“ od Rolling Stones, poprvé v Top of the pops. Do oka mu
padla jejich rock’n’rollová rebelie. Oba chlapci pak často s úctou poslouchali nahrávky od
Stones a The Who.
Jak Ian vyrůstal, začal se zaplétat do rvaček. Když byli jako vlčata
ve Švýcarsku, porval
se dokonce s jedním Američanem ze skautského tábora. Tato zpráva jeho rodiče určitě nepotěšila, ale pro chlapce jeho věku byly podobné věci úplně normální. Ian si rvačky užíval a
dobře se naučil rozdávat tvrdé rány i se jim vyhýbat, narozdíl od kámoše Johna, který se neustále vracel domů s monokly a modřinami.
Když se nepral nebo neposlouchal Micka Jaggera, rád hrál fotbal. Ian byl jako dítě vášnivý fanoušek Manchesteru United a jako většina dětí chtěl napodobovat své hrdiny. Grinny
chodil se svým tátou na zápasy Blackpoolu a občas s nimi vyrazil i Ian. Jednou, když hrál
Blackpool proti Blackburnu, Iana dění na hřišti nudilo, tak začal sbírat kamínky a házet je na
nějakého kluka. Ten nakonec dostal kamínkem do oka a Grinnyho táta musel zakročit, aby
starší bratr postiženého chlapce přestal mladého Donaldsona škrtit.
Ian byl ve fotbale dobrý a dokonce ho zkoušel Blackpool. Fotbal však brzo ustoupil jiným
zájmům a když za Manchester United hrál Reme Moses, první černoch, jenž oblékl jeho dres,
Ian mu přestal fandit. Odpor k cizincům existoval už tehdy.
Když se na začátku 70. let objevili skinheads, John (jemuž přátelé říkali Grinny) si sehnal
těžké boty a nechal si ostříhat vlasy. Ian věděl, že jemu rodiče tohle nedovolí, a tak musel najít jiný způsob, jak si osvojit styl, který tolik chtěl přijmout. Šance přišla, když zachránil staré
boty s ocelovou špičkou, které vytáhl z ohně při spalování ve škole. Peníze na holiče mu dal
dědeček. Ačkoliv si nepochybně neuvědomoval důsledky, vnukův krátký sestřih určitě schvaloval. Konec konců to byla doba hippies a „síly květin“.
Ian si koupil román Skinhead od Richarda Allena a
přečetl ho jedním dechem. Děj knihy byl zasazen na
východní okraj Londýna a točil se kolem života
smyšleného rasistického skinheada Joe Hawkinse.
Hawkins si přes den vydělával na živobytí rozvozem uhlí
a po večerech terorizoval ulice se svým skinheadským
gangem. Stejně jako ve skutečném životě se ve dnech
pracovního klidu Hawkins a jeho kamarádi skinheadi
z východního Londýna vydávali na pláž vést válku
s bikery, mods a všemi, kdo měli zájem. Hawkins,
mlátící hippies a vyrážející bít Pákistánce, byl prototyp
skinheada z bulvárních plátků. Většině skinheadů bylo
jedno, jak stereotypní to všechno je a milovali to.
Popularita tohoto paperbacku si vyžádala přes dvacet
pokračování včetně „Skinhead return“, „Suedehead“ a
„Dragon Skins“. Celá řada panu Allenovi vynesla malé
jmění a katapultovala Joe Hawkinse do skinheadské
mytologie. Ian z této knihy čerpal velkou inspiraci a četl
ji stále znova a znova.
Jeho rodiče byli z celé situace nešťastní. Kvůli snaze zastavit jeho přátelství s Johnem
vznikla mezi Donaldsonovými a Grintonovými sousedská rozepře. Obě rodiny se vzájemně
obviňovaly z chování svých synů.
Přátelství chlapců však zůstalo pevné a v dospívajícím věku se ještě hlouběji ponořili do
kultury skinheads, jež ovládala Blackpool. Byla zde místa, kde se hrála skinheadská muzika,
hlavně ska a blue beatové nahrávky v podání západoindických skupin. U zdejších skinheadů
bylo velice populární LP „Skinhead Moonstomp“ kapely Symarip. Částečně proto, že na
obálce byl obrázek Tashe Ashforda a Central skins, největšího gangu v Blackpoolu. Toto album se stalo skinheadskou klasikou a zůstalo jí po mnoho příštích let.
Skinheads byli notoricky spojováni s násilím. Zaujímali postoj „my a oni“, ale ani to, že
jste kolega skinhead, vám vždycky nezaručovalo bezpečí. Mezi jednotlivými gangy panovala
rivalita. Jen v nejbližším okolí Blackpoolu existovaly gangy North shore, South shore, Central, Carleton a Poulton skinhead.
Letní prázdniny se často trávily boji s ostatními mladíky z Poultonu. Poultonský gang byl
mnohem silnější než „Carleton firm“ a vedl ho Ron Hartley, pozdější kytarista Skrewdriveru.
Rony měl pověst tvrďáka a jen málokdo v okolí měl odvahu se mu postavit. Rvačky obvykle
probíhaly v Carletonském parku. Nebyl to pěkný pohled, ale nikdy neměly za následek víc
než pár škrábanců, modřin a monoklů.
Když mánie kolem skinheadství ustala, Ian se přidal k suedeheadské scéně. Byl to přirozený vývoj. Tuto scénu tvořili většinou bývalí skinheadi, kteří si trochu nechali narůst vlasy a
poslouchali northern soul. Hlavním městem northern soulu byl Lancashire a v tančírnách každý víkend duněly písně jako ty od Edwina Starra a Melba Mooreho. V severní Anglii se to
stalo novou módou po vzoru mods a sám Ian navštěvoval slavné Wigan Casino.

Ianovým dopravním prostředkem se stal módní skútr Lambretta. Ačkoliv se mu líbily ska
a northern soul skinheadů a suedeheads, jeho hlavním hudebním vzorem zůstali Rolling Stones. Uchvácen jejich stylem a postoji nedočkavě kupoval každou desku, kterou vydali.

Kapitola 2:
Tohle chci dělat
Grinny v šestnácti letech začal bubnovat v místní kapele Warlock. I když byli takto mladí,
podařilo se jim usadit v klubu Alpine a vystupovat na koncertech v centru Poultonu. Další
členové kapely byli Anton Rosenfeld, Adrian Hildell a Phil Walmsley. Hráli hlavně cover
verze od Stones, Led Zeppelin a Bad Company.
Ian Stuart se jednu sobotu vyrazil na kapelu podívat a její výkon i dívky usilující o přátelství s hudebníky ho uchvátily. Mimo pódium řekl Grinnimu: „Páni, sakra, tohle chci dělat!“
V té době si vydělával upravováním automobilů a k naplnění svých aspirací zoufale potřeboval něco jiného. Přesvědčil Grinnyho, aby domluvil s Paulem Walmsleym, že ho bude učit
hrát na kytaru. Na čerstvě nabytou Grinnyho slávu docela žárlil. Na kytaru se naučil hrát rychle a brzo začal psát vlastní materiál.
Koncem roku 1975 se Warlock rozpadl. Když se to Ian dozvěděl, nemarnil čas a nabídl
Grinnymu s Philem založit společně novou kapelu. Ještě s Kevem a Seanem Mckayem, které
znal ze školy, ji pak skutečně založili.
V repertoáru nové kapely převládaly písně Rolling Stones. I při vymýšlení názvu kapely
se inspirovali Stony a názvem jejich alba Tumbling Dice. Hráli i pár písní od Who a Free spolu s vlastním materiálem. V té době bylo pro hospodské kapely normální, že hrály celou noc
cover verze. Tumbling Dice si v oblasti Poltonu brzo získali popularitu.
U Grinnyho se kvůli dívkám a podobným věcem muzika brzo začala dostávat na vedlejší
kolej a často chyběl na víkendových zkouškách. To zase štvalo Iana, který tvrdě pracoval na
tom, aby z kapely něco bylo. Proto ho vyhodili a oba přátelé se rozhádali. Náhradu našli
v místním mladíkovi Stevu Goulterovi, jenž ochotně usedl za bicí. Grinny se zatím vrátil do
Warlocku a s pomocí kytaristy Hueye Becka se mu podařilo vrátit zpět na scénu.
Věci se pro Tumbling Dice vyvíjely slibně, takže vydali amatérské demo a Ian ho rozeslal
do různých nahrávacích společností. Brzy byl příjemně překvapen pozváním do jednoho nahrávacího studia v Londýně. Sice by to znamenalo bezpodmínečně se přestěhovat na jih, ale
na to byl připraven.
Ian měl radost, protože už po krátkém období psaní písní a vystupování na koncertech měl
našlápnuto k něčemu velkému, nebo si to aspoň myslel. Rychle posháněl ostatní členy kapely,
aby jim mohl tyhle dobré zprávy sdělit. Všichni měli obrovskou radost, jenže pak někteří začali vyjadřovat obavy ohledně stěhování.
Steve Goulter nebyl ochoten opustit svou přítelkyni a Sean Mckay neměl ani nejmenší
chuť vzdát se úmyslu jít na univerzitu. To Iana dokonale uzemnilo. Viděl, že k cestě do Londýna nedojde a kapela se rozpadla.
Vědom si faktu, že s Grinnym by tento problém neměl, Ian začal se svým celoživotním
kumpánem opět navazovat kontakt. Obrátil se na něj a řekl: „Kruci, ti blbci, získal jsem pro
ně nahrávací smlouvu. Přestěhoval by ses do Londýna? Steve neopustí přítelkyni a Sean chce
studovat. Tak jsem se skupinou skoncoval, praštil jsem s tím. Nejsou tomu dostatečně oddaní.
Nevím, co teď budu dělat.“
Bylo to poprvé, kdy Ian okusil skutečnou chuť porážky. Tento pocit ještě zhoršovalo vědomí, že to nebylo kvůli nedostatku talentu, ale ve skutečnosti přesně naopak. Šance zaklepala a zjistila, že jenom jeho dveře jsou otevřené na to, aby ji přivítal.

Několik týdnů po rozpadu kapely, uprostřed července 1976 vyrazili Ian s Grinnym
do Lesser Free Trade Hall v Manchesteru,
aby viděli hrát Sex Pistols. Byl to jeden
z prvních punkových koncertů v severní
Anglii. Předskokany byly dvě místní kapely, Slaughter and the dogs a poprvé koncertně vystupující The Buzzcocks. Malcom
Mclaren se předváděl v divokém obleku a
Pistols na jevišti rozpoutali bouři. Ve vzduchu to vřelo a opravdu se vyplatilo tu být.
Celý punk byl fascinující. Syrovou energii a
agresivitu takhle ještě nikdy nikdo nepředváděl. Punk byl tehdy rozhodně to pravé.
Znuděný každodenním životem státního
zaměstnance na Warbreck Hill Ian požádal
Grinnyho, aby se k němu, Kevovi a Philovi
přidal a založili novou kapelu. Hned se také pustili do zkoušení nového materiálu. Ten byl
silně v punkovém stylu, jehož vliv pocházel od kapel jako The New York Dolls, The Stooges
a Patti Smith.
Ian opět myslel na nahrávací smlouvu, a tak se kapela po několika měsících zkoušek usadila v práci u jeho otce a nahrála demo. Zvuk nebyl nic moc, hlas zesilovačů se ztrácel v obrovském prostoru haly, ale byl to teprve začátek.
V Chiswick records byli s celkovým vyzněním nahrávky spokojeni a Ianovi na dopis doprovázející pásek s demem odpověděli. Bylo rozhodnuto, že jejich zástupce přijede a podívá
se na kapelu v Blackpoolu.
Chiswick records bylo duchovní dítě Teda Carrolla, bývalého manažera irské rockové kapely Thin Lizzy a majitele hudebního obchodu „Rock on“ v Camden Town v severním Londýně. Firma vznikla roku 1974 a specializovala se na opětovné vydávání málo vydávaných
rock’n’rollových singlů. Carroll se později zaměřil na produkování nahrávek skupin nacházejících se na okraji komerční hudební scény. Na konci 70. let vydával některé z nejvýznamnějších punkových a new wave kapel jako The Damned, Count Bishops, Johnny Moped a Motörhead. Jelikož se jednalo o malou společnost, jejím bezprostředním cílem nikdy nebylo dostat své produkty do hudebních žebříčků a jejich metody dosažení jakéhokoliv úspěchu
v hitparádě často bránily. Jejich první nahrávkou byl singl od Count Bishops s výrobními náklady pouhých 160 liber. „Když jsme s tím začínali, nemysleli jsme na hitovky. Nebudeme
vydávat špatné nahrávky jen proto, že se prodávají,“ řekl Ted Carroll. „Náš hlavní cíl je vydávat dobrá alba a ta, kterým věříme.“
V Blackpoolu se s Ianem a jeho kapelou sešel Roger Armstrong. Když viděl, jak na plné
pecky předvedli různé cover verze od Patti Smith a The New York Dolls spolu s pár vlastními
věcmi, nabídl jim nahrávací smlouvu. Teď pro kapelu potřebovali název a Chiswick jim předložil seznam možností. Ian si vybral „Skrewdriver“ psaný s „k“ kvůli většímu efektu. A tak se
zrodila legenda Skrewdriver.

Kapitola 3:
Děti ulice
Skrewdriver poprvé naživo vystoupil v únoru 1977 jako předskokan francouzské skupiny
Lil‘ Bob Storey na manchesterské polytechnice. Tito mladíci tak poprvé rozpoutali svou punkovou show, jež se setkala s takovým ohlasem, že museli dvakrát zahrát přídavek. Ian našel
novou sebedůvěru, ne jako v Norbrech Castle s Tumbling Dice, kde odehrál celý koncert, aniž
si je publikum vyžádalo zpět.
Po úspěchu na prvním koncertu se kapela vydala na víkend do Londýna nahrát singl pro
Chiswick. Po příjezdu do Londýna se sešli s Rogerem Armstrongem, který je vzal na koncert
tří kapel hrajících pod Chiswick. Na severolondýnské polytechnice hráli The Count Bishops,
The Gorillas a Lil’Bob Storey.
Další zastávkou byla Riverside Studios u Hammersmithu, kde jim Roger pomáhal vytvořit
nový singl. „You’re so dumb“ (Jsi tak blbý) byla tiráda proti drogám. Nová kapela tak působila v obrovském kontrastu s hudebním průmyslem, jenž se většinou stavěl za užívání drog.

Jen se snažím tě pochopit.
Neříkám ti, co máš dělat.
Jestli se nebudeš vyhýbat valiu,
myslím si, že jsi hlupák, že jsi tak blbý.

Tohle byl punk se svědomím.
„V určitých kruzích nám to na
popularitě nepřidalo,“ řekl později Ian, když vzpomínal na tuto
dobu. „Mysleli si, že jsme blbečci z nějakého města ze severu
mluvící o něčem, co je přece docela v módě.“ Druhá strana singlu obsahovala chraplavé „Better
of Crazy“, nepatřící mezi klasiku, ale jinak to byl pro mladou
kapelu docela slušný debut. Na
obalu byla fotografie Skrewdriveru na pláži v Blackpoolu se
známou věží v pozadí. Zdálo se,
že všechno jde správným směrem a Ian zjistil, že si kapely začíná všímat i místní blackpoolský tisk. Řekl jim, že kapelu založil kvůli nudě v civilním povolání a že ho nejvíc ovlivnili Sex Pistols.

Děti ulice, budoucnost v nedohlednu.
Děti ulice, nevidí žádné světlo.
Děti ulice, také bez peněz.
Děti ulice, no, co budete dělat?
Protože jste děti ulice, pouliční krysy.

Přestože kapela
v oblasti Blackpoolu ještě
nehrála, tato publicita
svědčila o rostoucí domácí
podpoře pro Skrewdriver.
Když kapela spatřila
první výlisek gramofonové desky a s definitivní
platností si uvědomila, že
mají něco na vinylu, měla z výsledku radost. Ten
pocit byl skvělý, i když
Ian byl silně v rozpacích,
když přišli do nějakého
klubu a tam hráli
Skrewdriver. Bylo překvapivé, že je frontman
kapely tak plachý. Ian dokonce i při nahrávání hlasové stopy trval na tom, že ostatní členové kapely musí stát mimo jeho dohled.
Music Week 9. dubna oznámil, že Chiswick podepsal se dvěma novými kapelami tříleté
nahrávací smlouvy. Spolu se Skrewdriverem to byli nováčci z Dublinu Radiators from Space.
Chiswick cítil potřebu poohlížet se po nových kapelách mimo Londýn. „Hledáme nové talenty venku. Je to proto, že dnes je tu víc hudebníků různých nahrávacích společností než zákazníků v klubu Roxy,“ řekl Carroll. „Celková atmosféra je taková, že když se to hýbe a má to
kytaru kolem krku, podepíše se s tím smlouva. Tomuhle jsme se chtěli vyhnout.“
Než podepsali smlouvu s Chiswick, celá čtveřice se rozhodla zvolit si umělecká jména.
Tehdy to tak dělala řada kapel, aby se vyhnuly placení daní a mohly žádat o podporu. Ianovi
se nelíbilo Donaldson, protože si myslel, že to nezní moc rockově. Napadlo ho jako příjmení
použít jeho prostřední jméno Stuart. Klávesista z Rolling Stones se také jmenoval Ian Stewart,
takže bylo rozhodnuto. Když kapelu představovali Tedovi Carrollovi, Phil byl právě na záchodě a nevěděl, že se zbytek kapely představil vlastními jmény. Když Phil řekl „těší mě, já
jsem Ronnie Volume“, ostatní vyprskli smíchy. Ian vždycky rád prováděl vtipné kousky. Jednou Philovi během koncertu na jevišti podal brýle, aby ho přivedl do rozpaků, protože ten je
při živých vystoupeních nikdy nenosil.
Tři týdny před vydáním nového singlu řekl šéf Chiswick Ted Carroll v rozhovoru pro Melody Maker o radosti z nové desky a své víře v kapelu. „Skrewdriver je kapela, která se nám
líbí. Nepsalo se o nich a doposud nejsou k dostání ve větších obchodech, ale už se prodaly víc
než čtyři tisíce desek.“
Skrewdriver naživo debutoval 16. dubna v londýnském klubu Roxy. Tento klub, ležící na
Neal Street, přímo v srdci Covent Garden, se stal legendárním punkovým místem. Jejich vystoupení málem muselo být zrušeno, když si bubeník Grinny způsobil zranění palce, které si
vyžádalo pět stehů. Pořezal se při řezání tabulového plechu v práci. Na koncert mu přivázali
paličky k prstům páskou a show tak mohla začít. Ten den však nebyl jediný zraněný. Saxofonista z Johnny Moped, hlavní hvězdy večera, seskočil z pódia a přistál na rozbitém skle. Odvezli ho do nemocnice s krvácející nohou. Skrewdriver rozhodně zanechal dobrý dojem a
v síti punkových fanzinů se mu dostalo příznivých recenzí. Jeden redaktor napsal: „Překvapilo
mě, když jsem se dozvěděl, že to byl teprve jejich druhý pořádný koncert. Když začali hrát
Anti-social, bylo evidentní, že publiku odevzdají vše. Valili to a já se cítil úžasně.“

V květnu se Chiswick rychle pustil do zorganizování krátkého londýnského turné. Pro
mladíky z Lancashire to byla cenná zkušenost a zlepšovala jim šance, kdyby se přesunuli do
Londýna natrvalo. Už si tam zajistili skalní přívržence.
Na jednom koncertu v Putney v jihozápadním Londýně hrál Skrewdriver jako předskokan
The Police, kteří si museli půjčit aparaturu. The Police tehdy neměli příliš velké koncertní publikum a úspěch sklidil Skrewdriver. Obě kapely si spolu před koncertem daly jeden nebo dva
drinky, jak tehdy bylo na punkových koncertech obvyklé. Vládlo tam určité kamarádství. Jednou z věcí, které se Ianovi na členství v kapele líbily, byla skutečnost, že mohl chodit zadarmo na koncerty jiných kapel.
Než se přestěhovali na jih, rozhodli se, že by bylo skvělé uspořádat rozlučkový koncert
někde v Blackpoolu. Běžným místem pro open air vystoupení byl Stanley Park. Tento dobrý
startovací můstek pro místní kapely jim připadal ideální. Proto poslali městské radě žádost o
schválení, jenže ta se u radních setkala s velkými rozpaky. K projednání celé věci bylo svoláno zasedání. Punk v Blackpoolu byl neslýchaný, ale soudě podle samotného prodeje po něm
rozhodně byla poptávka.
Před zasedáním se pro Evening Gazette vyjádřil ředitel Parku Fred Mathews.
„Punkrockové kapely vystupují extrémně a ačkoliv jsem jejich vystoupení ještě nikdy neviděl,
je všeobecně známo, že jejich texty mohou být urážlivé. Přitahují tu část lidí, které ostatní
uživatelé parku mohou považovat za nepřijatelné.“ Tento snobismus pokračoval, když radní
James Blake volal po absolutním zákazu Skrewdriveru.
Ve středu 22. července zasedl výbor pro atrakce a kulturní zařízení města Blackpool, jemuž k vydání absolutního zákazu Skrewdriveru stačilo pouhých pět minut. Předseda výboru
Raymon Jacobs to komentoval slovy „při poslechnu nahrávky (You’re so dumb) jsem nerozuměl ani slovo“. Radní Malcom Lord dodal: „Už je zakázala BBC a žádný normálně uvažující člověk by jejich muziku nechtěl poslouchat.“ Jediný alternativní komentář zazněl od radního Edmunda Wynneho, jenž odpověděl: „Kdo říká, že všichni v této místnosti jsou normálně uvažující?“ Pak upozornil, že kapela může zákazem získat publicitu, o kterou jí jde.
„Ne koncertu punk rockerů v parku“, křičel titulek Gazette, novin, které se celé věci věnovaly už od začátku. Ian pro ně řekl: „Nechápeme, proč nám nedali povolení zahrát bezplatný koncert ve Stanley Parku. Bylo to od nich velmi úzkoprsé.“ Možná to kapele přineslo bezplatnou reklamu, ale snahy zahrát pro domácí příznivce je na druhou stranu stály mnoho.

Když se v Chiswick dozvěděli o zákazu, prohlásili, že se pokusí najít jiné místo v okolí
Fylde. Negativní reklama to však znemožnila a od této myšlenky bylo nakonec upuštěno.
Jedinou pozitivní věcí, jež z celé záležitosti vzešla, byla inspirace, kterou to Ianovi dalo.
Napsal píseň Too much confusion, sžíravý útok na blackpoolskou městskou radu.

Všichni radní v Blackpoolu
se svými ubohými parky, proč netáhnete do prdele?
Jste moc staří na to nás otravovat.
A myslíte jen na místní publicitu, co?
Děkujeme.

V té době tyto názory padaly na živnou půdu u mnoha mladých lidí, kteří cítili, že jim
starší nerozumí nebo nechtějí rozumět. Tato píseň byla v pravém punkovém stylu a později se
ukázala být jednou z jejich nejpopulárnějších skladeb v tomto období.

Kapitola 4:
1977 – Rok punku

Po fiasku s „Punk in the Park“ začalo být zřejmé, že dalším krokem musí být trvalé přestěhování do Londýna. Ten byl centrem punku a každá punková kapela, co za něco stála, se
musela prosadit v londýnské aréně.
S hrstkou londýnských koncertů na kontě se tedy v červnu přestěhovali do severního Londýna. Chiswick jim zařídil ubytování v domě, kde bydlela Nora, přítelkyně manažera kapely
Effiho. Spolu s ní tam bydlely i dvě dogy. Byl to velký špinavý prostor, který Ian překřtil na
„palác psích sraček“.
Byl to těžký život a s rozpočtem od Chiswick 21 liber na týden brzo zjistili, že ulice Londýna jsou dlážděny mnoha věcmi, ale rozhodně ne ničím podobným zlatu. Nebyli však sami,
kdo žil v bídě – Sex Pistols měli týdenní rozpočet 25 liber. Kromě oněch 21 liber si něco
mohli vydělat i koncertováním a focením do časopisů. Při jednom takovém focení pro německý časopis Bravo jim řekli, ať jdou na King Road v Chelsea a koupí si nějaké nové oblečení.
V Shepperton Studios se dělili o pódium se Sex Pistols. Kev Mckay se bohužel focení nemohl
zúčastnit, a tak jeho místo zaujal Steve Strange. Steve se kolem kapely pohyboval už od jejího
příjezdu do Londýna. Celé to bylo zaranžované úplně podvodně, ale kapela za to zinkasovala
tolik potřebné peníze.
Další šňůru koncertů Skrewdriver odehrál s kapelami jako The
Damned, The Police a Sham 69. Všechno se zdálo krásné, ale
pokud si mysleli, že nechali smůlu doma v Blackpoolu, pěkně se
spletli. Během koncertu s The Police v Putney se šířily zvěsti, že
se schází partičky teddy boys, aby „vyřídili punkáče“. Ian a jeho
kapela tomu nepřikládali velkou váhu, protože v Blackpoolu s teds
vycházeli vždy dobře. Zuřivé rivality mezi londýnskými punks a
teds si vůbec nebyli vědomi. To všechno se změnilo, když během
balení aparatury přišla parta teds. Vedl je černý teddy boy v bundě
z leopardí kůže. Atmosféra zhoustla a vypukla bitka. Phil se
schoval za nějaké bedny a Kev s manažerem Effim skočili do
dodávky. Grinny dostal do obličeje stojanem na bicí a Ian bojoval jak nejlépe mohl se třemi
teds.
Grinny přišel o tři zuby a musel do Královské nemocnice v Roehamptonu, kde mu v ústech udělali 26 stehů. Druhý den se vrátili do Blackpoolu, což dělali často, aby udrželi kontakt
s domovem a vychutnali si potěšení z domácí kuchyně. Zatímco si zbytek kapely užíval radovánky krátké pauzy doma, Grinny po návštěvách zubařů zažíval muka. Když mu z dásní vytahovali zbytky rozbitých zubů, byla to hrozná bolest. Jakmile je měl opět zdravé, nastal čas
vrátit se do Londýna.
Effi jim sehnal místo hlavní kapely v malém ošumělém klubu na King Cross jménem Rat
Club. Když viděli ostatní kapely, které tam vystupují, bylo to pro ně překvapení. Byli tam nějací trpaslíci a zvláštní tanečníci, vyluzující podivnou hudbu. Nacházelo se zde plno lidí z alternativního divadla a k velkému obveselení Phila a Grinnyho všichni sdíleli společnou šatnu.
Bylo to neobvyklé, ale dostali zaplaceno a docela se pobavili.
Budeme úspěšní, protože naše hudba není jen o rychlosti.
Připravujeme i jednu akustickou skladbu, která je naprosto odlišná od všeho, co dělají
ostatní kapely.
Ian Stuart, srpen 1977

Pak se o kapele poprvé podrobně psalo v hudebním tisku.
Julie Burchillová je v této recenzi koncertu v Camden’s
Dingwalls úplně rozcupovala. „Zpěvák Skrewdriveru omezil své
taneční pokusy na apatické přešlapování z jedné nohy na
druhou, připomínající malé dítě, které nutně potřebuje na
záchod,“ napsala. „(Ian) měl pytlovité bílé kalhoty s nápisem
Skrewdriver přes třísla a já si povzdechla s rezignovaným
uvědoměním, že bych nikdy nezískala cvik v takové tajemné
nuanci.“ Článek zakončila tím, že kapelu nazvala „paraziti“ a ve
své jízlivé kritice použila doslova všechno.
Tak Ian poprvé ochutnal jedovatost hudebních médií a hned
viděl, že v tisku nemáte žádné přátele, že to je všechno jen
reklamní trik. Všeobecně se vědělo, že hudební novináři jsou
neúspěšní muzikanti a normální praxí bylo kydat špínu na
všechno, co považovali za nemoderní. Někteří lidé nemohli nic
zkazit a jiní nemohli udělat nic dobře – a Ian a spol. patřili do té
druhé kategorie.
Poslední den v červnu kapela zažila ještě horší problémy.
Skrewdriver vystupoval v camdenském klubu The Music
Machine, spolu s Nine, Nine, Nine a irskými Boomtown Rats.
The Rats podporoval jeden irský milionář a zdálo se, že mají
všechno na stříbrném podnose. Právě mělo vyjít jejich první LP
a prostě z nich sálalo špatné myšlení. Před koncertem dlouho
ladili zvuk a řešili scénu s americkým televizním štábem, takže
ostatním kapelám nezbyl čas na zkoušení.
Obě předkapely předvedly dobrá vystoupení a The
Boomtown Rats vyšly na pódium před publikum, které na ně
nebylo naladěno zrovna nejlépe. Tohle bylo hardcore punk
publikum a Rats na ně hráli příliš slabý new wave pop.
Vrcholem všeho bylo, že se Bob Geldof, později proslulý
angažmá v Band Aid, na pódiu snažil napodobovat Micka
Jaggera. To naštvalo Iana, který se právě bavil s „velkým
Vincem“, hardcore punkerem s pověstí rváče. Ian mu řekl, ať
„toho blbce sejme“. Z publika už začaly létat láhve, ale když
Vince stoupal po schodech na pódium, Bob Geldof si myslel, že
si s ním jde zazpívat. Bum! Pak si už jen uvědomil, že leží na podlaze. O pár minut později už
několik hromotluků táhlo Vince pryč ho zbít. Pár lidí kolem Skrewdriveru se mu marně snažilo pomoci. Ian horečně zkoušel utrhnout okapovou
rouru, aby měl zbraň. Grinny jako obvykle dopadl
špatně, když ho vyhazovač hodil ze schodů a způsobil
mu otřes mozku. Když přijela policie, všichni se
vypařili. Ještě ten týden se Ian smál a nic neprozradil,
když řekl tisku: „S muzikou to nemělo nic
společného, muselo to být nedorozumění.“
Na titulní stránce New Musical Express se
objevila fotka zakrváceného Geldofa a článek volající
po skoncování s násilím na punkových koncertech.
Geldof na tuto noc vzpomíná ve své autobiografii
Je tohle ono? „Atmosféra byla mizerná. Cítili jsme to
i na pódiu 17 stop nad parketem.

Ta kapela před námi, což byli napůl skinheadi, napůl punkeři, vykládala, jak jsem hrozný a jací jsme zaprodanci. Uprostřed vystoupení někdo přišel na pódium a dvakrát mě velmi silně udeřil. Zapotácel jsem se a spadl na kameramana.“ Dále prohlásil, že „považoval za ironické, že teď hudební tisk volal po zastavení násilí, když měl na podnícení tohoto fenoménu sám velký podíl.“
Navzdory překážkám a násilí byl rok 1977 rokem punku. Sex Pistols byli v Top of the pops a byla to vzrušující doba. Koncerty se konaly skoro každý večer a Skrewdriver byl na pódiu nejméně jednou týdně a stal se velice populárním, zvlášť u skinheadů, kteří chodili na jeho koncerty.
Jedním ze skinheadů, pravidelně se objevujících na koncertech, byl šestnáctiletý Grahame
McPherson, známější jako Suggs. Ian často chodil popíjet se svou partou „North London
Skinhead Elite“, do níž patřili Suggs, Chas Smash, Toakes, Chalky a většina tváří, které se
objevily na prvním LP Madness. Ian se rozhodl najmout ho jako řidiče. Sice nedostával plat,
ale znamenalo to, že nemusel na koncertech platit vstupné.
Suggs v té době bydlel se svou matkou ve věžáku za Tottenham Court Road. Nenáviděl
školu a spolu s pár dalšími se poflakoval kolem bydliště Skrewdriveru. Všude, kudy chodili,
stříkali na zdi graffiti, hlavně „North London Skinhead Elite“. Blízko domu, kde bydleli členové Skrewdriveru, z legrace nasprejovali „hajzlové ze severu, táhněte domů“. Ian takové
škádlení miloval.
Suggs měl už v šestnácti jisté charisma a všem kolem něj bylo jasné, že z něj něco bude.
S Ianem se stali dobrými přáteli. Pobyt v blízkosti kapely mu umožňoval přicházet se všelijakými nápady a nejvíc ho ovlivnil v období před Madness.
Zhruba v té době se Ian často stýkal s Joe Strummerem, s nímž se poprvé setkal v punkové hospodě The Cambridge Pub v centru Londýna. Jeho první kapela The 101’ers také patřila
pod Chiswick a se svou současnou kapelou The Clash to rozjížděl ve velkém stylu Brixton
punku. Manažera jim dělal Bernie Roades, který sice měl diktátorské manýry, ale i peníze a
kontakty na protlačení kapely nahoru. Měli maximální publicitu a pravidelně se o nich psalo
v hudebním tisku. Tento druh podpory Skrewdriveru chyběl a Ian se začínal cítit Chiswickem
poněkud zklamán, protože to vypadalo, že naprosto není připraven do svých kapel investovat.
I kapely patřící pod Stiff records, vydavatelství stejně velké jako Chiswick, měly zajištěnu
pravidelnou publicitu v hudebním tisku.
Další kus smůly Skrewdriver potkal, když Ian a Kev vyrazili do města podívat se na koncert v klubu Roxy. Když vyšli ven, zjistili, že jim někdo ukradl dodávku spolu s vybavením
v ceně víc než 1 000 liber. Ian řekl v rozhovoru pro Melody Maker: „Vypisujeme odměnu za
informace vedoucí k vrácení naší dodávky a vybavení.“ Nikdo se však neozval a naposled ji
zahlédli, když si Phil všiml, že projíždí kolem nich v severním Londýně. Byla přestříkaná a
jela moc rychle na to, aby mohli cokoliv udělat.
A tak s celkovou hotovostí 82 pencí začali uvažovat o budoucnosti.
Chris Welch tyto události shrnul ve své rubrice v Melody Maker, když napsal: „Špatné recenze, zákazy, vydírání, krádež, násilnosti a ublížení na zdraví. Skrewdriver přijal tu nejtvrdší
výzvu rockového byznysu. Musíte obdivovat jejich odvahu.“
Chiswick jim přišel na pomoc a slíbil jim pronajmout vybavení, které potřebovali pro pokračování v koncertech. I po tom všem, co se stalo, se Skrewdriver stále odmítal vzdát.
Kapela se také poprvé objevila v televizi v programu „Rok punku“, který natočila Janet
Street-Porterová. V jedné kavárně v Notting Hill natočili krátký rozhovor o vystupování
v Londýně a problémech, které měli s teddy boys. Příští večer předvedli s vypůjčenou aparaturou od jiné kapely improvizované vystoupení pro televizní kamery v klubu Vortex. Dav šílel, když Ian spustil tirádu proti teddy boys a pak zahráli stále populární Anti-social.
Když byl dokument 24. září odvysílán, Skrewdriver se pro londýnské teddies stal nepřítelem číslo jedna. Tehdy probíhaly časté rvačky mezi punkery a teddies na Kings Road a kolem
Sloane Square.

Punk však začínal být plný
pozérů a „hvězd“ a ačkoliv se
Ianovi líbilo být frontman kapely, nenáviděl lidi, kteří si na něco
hráli. Rád je zkopával
z piedestalu, a to doslova. Na
jednom koncertu nadával Iggy
Pop Stixi Smithovi, Ianovu
příteli, který bubnoval v X-ray
spex. Iggy s urážkami bránil
Stixovi odejít ze šatny tak, že
roztáhl ruce přes zárubně dveří.
Ian viděl, co se děje, tak přišel,
že projde dveřmi. Iggy měl
námitky a tak ho Ian srazil
k zemi. Jeho lidi ho odtáhli a dali
mu lajnu koksu na uklidnění. Ian
si takové situace užíval, ale
jejich stinnou stránkou bylo, že
on i celá kapela získávali
špatnou pověst. V jednom
rozhovoru pro Melody Maker se
ho zeptali, jestli je Skrewdriver
nenásilná kapela a Ian
šokovanému reportérovi odpověděl: „Ne, ne, ve skutečnosti
si rvačky užívám. Rvačky byly
jediná věc, co se dala v Blackpoolu dělat. Nebyly tam žádné
rockové koncerty, na ty jste museli jezdit do Manchesteru nebo Liverpoolu. Blackpool je pro
důchodce.“
V době, kdy lidé skupině říkali, aby se distancovala od skinheadů ve svém publiku, se vrátili ke skinheadskému stylu. Grinny se nechal ostříhat a ostatní jeho příklad následovali. Měli
už dost pozérů, kteří tvrdili, že jsou punkeři. Z celého punku se stala móda a ztratil velkou
část své ostrosti. Některé lidi víc zajímalo, kolik zavíracích špendlíků si mohou napíchat do
nosu než užívání si vystoupení kapel. Skrewdriver se možná ukázal poněkud naivní a nevědomě nahrával médiím. Skinheadský sestřih a chlubení se násilím mohly zlepšit váš image,
ale také z vás mohly udělat obětního beránka.
Bez ohledu na nový image dosáhla popularita Skrewdriveru vrcholu a usadil se v klubech
Roxy a Vortex. Chiswick nemarnil čas a dojednal datum nahrávání jejich debutového LP.
Nahrávání proběhlo v Riverside studios a stejně jako v případě „You’re so dumb“ ho režíroval Neil Richmond a produkoval Roger Armstrong. Roger těžce ujížděl na speedu, ale kapela s ním vycházela bez problémů, i když se Ian občas ptal sám sebe, jestli vůbec ví, co dělá.
Nahrávání skončilo během týdne. Vyhověli tak požadavku Chiswick a nahráli plnohodnotné
LP a dva singly. Byli rozhodnuti vydat nejprve LP se 13 skladbami a rychlostí 45 otáček za
minutu namísto obvyklých 33. Později vydali album s 15 skladbami a běžnou rychlostí. Verze
s 15 skladbami však byla dostupná pouze na kontinentu.
První vydanou věcí byl nakonec oboustranný singl Anti-Social/Nineteenth nervous breakdown a vyšel v říjnu. Po pár týdnech následovalo LP All Skrewed Up a pak po měsíci nebo
dvou Chiswick plánoval vydat třetí singl Streetfight/Unbeliever. Streetfight se však nikdy nedostal mimo fázi plánování, možná
kvůli rostoucí násilnické pověsti kapely
nebo kvůli zvyšující se nespokojenosti
Chiswick s kapelou.
Kapela, které se tehdy v novinách
dostávalo víc než dost pozornosti, byli
jejich hlavní rivalové – Sham 69. Ti také
začínali získávat násilnickou pověst, i
když ne kvůli tomu, co dělala kapela, ale
kvůli gangům skinheadů navštěvujících
její koncerty. Ti se stali známí jako armáda Sham. Ian vycházel s pár členy
kapely, ale měl jen málo pochopení pro
jejich přímočarého zpěváka Jimmyho
Purseye. Často vyvolával vášně mezi
kapelami právě útoky na Purseye. Ian
později o lídrovi Sham prohlásil: „Vídal
jsem Jimmyho Purseye chodit na
koncerty v teniskách, na koncert se
přezout do Doctor Martens a pak se zase
přezout zpět. Byl to jen pozér.“ Možná to
byl pozér, ale narozdíl od Iana se stal
miláčkem hudebního tisku.
Po skončení nahrávání se kapela
vrátila do Blackpoolu. Phil se po návratu
rozhodl, že je čas skončit a z kapely
odešel. Chtěl jít studovat na vysokou
školu. Hraní ve Skrewdriveru tomu ale
bránilo, takže toto rozhodnutí musel
učinit.
Ian rychle sehnal skinheada
z Poultonu Rona Hartleyho. Byl to dobrý
kytarista a Ian byl ještě radši, že vypadá
jako oni. Phila si neustále dobírali kvůli
jeho oblečení a často mu říkali „student“.
Po návratu do Blackpoolu se kapela
přesunula na farmu v Peterboroughu.
Chiswick jim zde zařídil týdenní pobyt a naplánoval pár významných šňůr s kapelami Sammy
Hagar a The Pat Travis v hippie stylu. Cílem bylo přimět je k napsání nového materiálu a
obroušení repertoáru. Takové turné by Skrewdriver představilo v lepším světle a mohlo by
kapelu z Blackpoolu přivést k větším a lepším věcem. Ve skutečnosti toho moc neudělali a
Ian ke všemu začal mít na angažmá Rona jiný názor. Ten s chorobnou chutí na alkohol a nedostatkem osobní hygieny, kterým si zasloužil nelichotivou přezdívku „špinavý Doug“, začal
ukazovat pravou tvář. O jeho schopnostech jako kytaristy nebylo pochyb. Pod vlivem chlastu
se však stal zátěží a zpackal hned první vystoupení s kapelou, když hrála jako hlavní skupina
v Roxy.
Chiswick požadoval promo materiál, takže kapela v novém složení absolvovala první focení a hudební tisk si všiml kontrastu stylu. Na obalu Anti-social byli členové kapely jako
pankáči, ale reklamy v hudebním tisku je ukazovaly jako skinheady.

Následující výňatek recenze tohoto singlu v časopise Sounds je typická ukázka toho, co
říkali kritici:
„Je to hloupé, hrubé, surové a možná dokonce i slabomyslné a mně se to líbí. Je to přesně
to, co se stane, když se rock’n’roll nechá v rukou chovanců polepšovny. Je to syrový punk
absolutně bez jakýchkoliv vylepšujících prvků, ale jadrný, poctivý a drzý.“
Kritické recenze nijak neumenšily zájem Johna Peela z rádia One, který chvíli hrál You’re
so dumb. 7. října poprvé hrál Anti-social a po mnoha žádostech posluchačů kontaktoval
Chiswick, aby s kapelou zařídil nahrání relace pro večerní show.
Ve středu 19. října kapela včetně mladého Suggse vyrazila do studia 4 v nahrávacím komplexu BBC Maida Vale. Tam na ně čekali Malcom Brown a Nick Gomm, kteří mimo jiné
pracovali na nahrávkách kapel jako Free, David Bowie a The Police. Nahrávání šlo jak po
másle a Ian byl rád, že zkušenosti produkčního týmu pozitivně ovlivnily výsledek.
Skladby nahrané pro Peelovu relaci byly Streetfight, Unbeliever, The only one a nová verze posledního singlu Anti-social.

Kapitola 5:
Vychvalovaný, sražený

Noc před nahráváním hrál Skrewdriver v narvaném klubu The Vortex ve Wardour Street
v Soho. Pro kapelu to byl velký večer. Zúčastnili se ho i zástupci kapely Sammyho Hagarda,
aby se podívali na kapelu, s níž měli vyrazit na turné. Dále tam byl i John Peel a mnoho dalších velkých jmen z hudebního byznysu, včetně Keitha Moona z The Who, kterému se skupina docela líbila.
Skrewdriveru se však drželo jeho prokletí a opět mu tuto šanci vyrvalo z rukou. Násilí na
koncertě bylo přímo zuřivé. Rozbíjely se židle i stoly a byly použity jako zbraně. Boje se rozšířily i do ulic centrálního Londýna. Hoši věděli, že to pro ně může znamenat jedině zkázu.
Během pár dní se objevily zprávy, že Sammy Hagar i Pat Travis turné zrušili. V očích mnoha
lidí to byl začátek konce. Pachateli násilí na koncertech byli skinheadi. Byl to rok neslavně
známých násilností v Lewishamu, kde vypukly střety mezi National Front a levicovými demonstranty. Propojení NF a fanoušků kapely přinášelo otázky o politické orientaci Skrewdriveru. Hudební průmysl začínal mít strach.
Skrewdriver se setkal se zaměstnanci Chiswicku, aby oslavili nahrávání, které bylo odvysíláno 28. října. Ten večer vládla povznesená nálada, ale bylo jasné, že Chiswick přemýšlí, jak
se z téhle šlamastiky vyhrabat.
Neexistovala žádná ultimáta, ale na skupinu začal být vyvíjen nátlak, a to hlavně na Iana,
aby odsoudili pravicové skinheady, kteří jsou na kapelu nalepení. Taková pověst totiž mohla
znamenat konec kapely.
Ian byl rád skinheadem. Většina skinheadů, se kterými se setkával, byli rasisti a on je nehodlal odsoudit. I když v tomto období nebyl spojen se žádnou politickou stranou, měl pravděpodobně stejně rasistické názory jako většina z nich a často označoval černochy za „kaštany“.
Z komerčního úhlu pohledu neexistovala pro vydání LP desky horší doba, ale v prvním
listopadovém týdnu se All Skrewed up dostala do obchodů. Prodávala se za 2,5 libry a obsahovala 12 původních skladeb plus cover verzi Won’t get fooled again od The Who. „Chci,
aby se všichni skinheadi zvedli, vzájemně se zapřeli, narazili těžké boty a ukázali mi staré
dobré pogo.“ Tato slova byla načmáraná přes zadní stranu LP desky a byla převzata z textu
Skinhead Moonstomp skupiny Symarip. Stejně jako jejich útok na radní v Blackpoolu v písni
Too much confusion skupina ventilovala svůj vztek na vládu v písni Goverment action. Píseň
číslo 11 We don’t pose se obula do pozérů, kteří se objevovali mezi punkery. Měla úderný a
otevřený text.

Můžete říct staré partě, moc chladné, aby zatleskala,
my se postaráme o to pozérské svinstvo.
Jen proto, že vypadáme jinak a nosíme jiné oblečení,
jen proto, že vypadáme jinak, my, no, my nejsme pozéři.

Nebylo žádné překvapení, že se po nich tisk tvrdě vozil, zesměšňujíc jejich téměř kriminální
image titulky jako „Skrewdriver – jediné, co potřebují, je mozek“.
I přesto nebylo všechno jen negativní. Roy Carr z NME napsal: „V Ianovi mají tito bootboys
z Blackpoolu potenciálně jednoho z nejlepších zpěváků s chraplavým hlasem, kteří se letos
objevili, zatímco Ron, Kev a Grinny zanechávají v posluchači jasný pocit, že by se lépe rozjeli v odvážnějších akordech a rytmech.“

Mick Wall si v recenzi alba pro časopis
Sounds stěžoval, že Ianovy vokály jsou v konečném mixu příliš nízko a napsal: „Podle mého názoru není pochyb, že pokud jde o současný hudební styl rockabilly, mají v něm své
místo. Skrewdriver z něj už nelze vyškrtnout.
Mají svaly a jediné, co potřebují, je mozek.“
Ačkoliv kapela pomalu zjišťovala, že neexistuje mnoho míst, kde by je nechali vystoupit, prodejnost alba byla povzbudivá a předběžné objednávky ještě před vydáním překvapily dokonce i Chiswick.
Bouře z Vortexu se nad nimi však ještě nepřehnala a Ted Caroll navrhl „odjet zpět do Blackpoolu, než se to všechno přežene“. Také to
udělali a Ian využil příležitost zbavit se Ronnieho.
Řekl mu, že se kapela rozpadla a zároveň začal hledat nového kytaristu.
Nový rok Ianovi nepřinesl žádné nové štěstí. Během návštěvy koncertu
Fairport Convention se popral s vyhazovači a dostal
nakládačku, která si vyžádala 32 stehů na zádech.
Jízda na horské dráze,
kterou se stala kariéra
Skrewdriveru, pokračovala.
S novou sestavou byli znovu funkční. Phil Walmsley
se vrátil a spolu s ním se
k nim přidal bývalý kytarista skupiny Eager Beaver
Chris Cummings.

Kapela, stále se vyhýbající Londýnu, podnikla první výlet do Evropy. Zamířili do klubu
Gibis v Paříži. Stejně jako Roxy byl Gibis horké místo a kapely jako The Damned, které tu
hrály v minulosti, zjistily, že musí vynaložit mimořádné úsilí, aby si získaly pozornost publika, které tehdy vypadalo spokojenější s punk discem, jež produkovaly živé kapely.
Útoky na skinheadský image kapely stále otřásaly Londýnem a Chiswick neustále říkali
Ianovi, že to jako skinheadská kapela nikam nedotáhnou. Hudební novináři chtěli, aby Ian
učinil prohlášení distancující kapelu od skinheadů, čemuž se Ian vehementně snažil vyhnout.
V březnu napsal otevřený dopis do New Musical Express ve snaze očistit jméno kapely.
„Píši tento dopis s úmyslem uvést některé věci na pravou míru. Za prvé, Skrewdriver už
není skinheadská kapela, a to kvůli rostoucímu násilí na našich koncertech. Také si
uvědomujeme, že bychom jako skinheadská kapela kvůli násilnému image skinheadů neměli
skoro žádné koncerty.“
Ian dále pokračoval tím, že má mezi skinheady velmi mnoho přátel a nestará se, kdo přijde na jejich koncerty. S konstatováním, že se kapela cíleně snaží tento problém zastavit, z
problémů obvinil malou menšinu výtržníků. Dále pokračoval útokem na Jimmyho Purseye,
který měl stejné problémy na svých koncertech.
„Další věcí, na kterou bych chtěl upozornit, je skutečnost, že neustále čtu o tom, jak
Jimmy Pursey říká každému, kdo se chce bít, aby šel na naše koncerty. Skrewdriver by velmi
ocenil, kdyby si Pursey řešil problémy se svým publikem sám. My máme dost svých problémů.“ Dopis doprovázela fotografie skupiny v punkovém oblečení. Gesto to sice bylo upřímné,
ale setkalo se jen s typickým cynismem tisku.
Sham 69 uklidnili hudební průmysl kritikou svých fanoušků v mnoha článcích, které hudební tisk s radostí publikoval. Jakákoliv skupina, která se ocitla ve stejné pozici, byla tiskem
často pronásledovaná. Aby se vykoupili, navrhli, že budou hrát na benefičních koncertech Anti-Nazi League, organizace založené krajně levicovou Socialist Workers Party za účelem potlačení úspěchů National Front.
Dilema bylo nepříjemné pro Sham i Skrewdriver, protože obě skupiny prorazily jako
skinheadské a jakýkoliv odklon by jejich fanoušci pokládali za akt zrady. Na jednu stranu jste
se mohli přizpůsobit a doufat, že z toho bude nakonec něco velkého, a vykašlat se na lidi,
kteří vás dostali nahoru. Další možností bylo sáhnout po svých zbraních a neposlouchat názory mocného hudebního průmyslu. Obě kapely se ocitly mezi mlýnskými kameny. U hudebního tisku nenalezly žádné pochopení – ten byl jedině rád, když viděl kapely požírané bestií,
kterou sám stvořil. Nikdo v tomto byznysu neviděl žádnou možnost dlouhodobě komerčně
využívat takovéto kapely, pokud nebyly připraveny přizpůsobit se.
Jelikož měli smlouvu s velkou nahrávací společností, z těchto dvou kapel měli větší šanci
to někam dotáhnout Sham. Záře reflektorů znamenala pro Jimmyho Purseye hrozně moc a v
naději na slávu a bohatství zaprodal svou duši hudebním společnostem. Aspoň tak to chápali
skinheadi.
Krátce na to se Sham 69 připojili k dlouhému seznamu kapel, které podlehly tlaku médií a
začaly hrát pro Anti-Nazi League. Sham 69 se objevili na hlavní akci Rock proti rasismu
v Londýně. Byla to smrtelná rána pro davy skinheadů z British Movement a National Front,
kteří Sham 69 poslouchali.
Násilí pokračovalo a Sham 69 s Jimmem Purseyem v slzách oznámili, že pokud problémy
neskončí, budou nuceni to zabalit. Následujících 18 měsíců se pravidelně rozpadali a znovu
dávali dohromady. Pokaždé, když se vrátili, vrátilo se i násilí. To vyvrcholilo na rozlučkové
show – Sham’s last Stand v Rainbow theatre ve Finsbury Park. Celé se to naprosto dalo předvídat a Purseye to úplně zlomilo. Z jeviště utekl v slzách za skandování „Sieg Heil“ od více
než stovky příznivců British Movement.
Vzhled nebyla jediná věc, která se v táboře Skrewdriveru změnila, protože s krátkodobým
odchodem Phila a Grinnyho Ian získal bubeníka Garryho Chammingse. S novým manažerem
Johnny Quincym a novou základnou v oblasti Wyre se Skrewdriver přesunul od punku
k rokovější a mnohem melodičtější hudbě.
Ačkoliv na cestě do Paříže Grinny v kapele chyběl, vrátil se v době přípravy návštěvy
Groeningenu v Holandsku, kde byli hlavní kapelou na dvoudenním open air punkovém festivalu. Vystupovali zde i The Stranglers.

Pro Grinnyho by to znamenalo odejít z práce v ICI (Imperial Chemical Industries), kvůli
které jeho otec tahal za všechny páky, aby ho do ní dostal. Grinny pak s lítostí angažmá v kapele zrušil, což byl úder, který se ještě zdvojnásobil, když dodávka kapely pár dní před odjezdem havarovala. Sestava prošla obvyklou obměnou. Ian přitáhl bubeníka z Bostonu Marka
Radcliffa, jenž s sebou vzal baskytaristu Phila a ke kytaře se vrátil Ronnie. Mark znal Phila
z fakulty a byl celý žhavý dostat se na hudební scénu, protože se svou bývalou kapelou „Ridiculous and Jones“, kde hrál Phil na kytaru, nebyli zrovna úspěšní. Nakonec se opět ukázalo
prokletí Skrewdriveru a ten musel přestát své holandské vystoupení v prudké bouři a lijáku.
Vzhledem k tomu, že byli oslavováni jako „nejžhavější kapela v Británii“, koncert skončil
úplně katastrofálně.
Ačkoliv tím Mark Radcliffe získal na kapelu jiný náhled, rozhodl se to s ní nějak doklepat
a zabalil to až po koncertech v Manchesteru, Leedsu a Dunfries ve Skotsku.
Mark Radcliffe se později objevil se Shireshores a poté získal vlastní rozhlasovou show na
BBC Radio One. Když ve své knize „Showbusiness“ zmiňoval dny se Skrewdriverem, vzpomínal na Iana jako na „ztělesněný šarm“. Distancoval se však od budoucí politické orientace
kapely. Radcliffe a Phil Walmsley do dnešního dne zůstávají dobrými přáteli.
Než jejich manažera Johnnyho Quincyho zavřeli za podvod, zařídil kapele pár tolik potřebných koncertů v oblasti Manchesteru. Jejich násilná pověst do Lancashire ještě nedorazila
a kapela na živých akcích opět dosahovala relativních úspěchů.
Ačkoliv po třetím singlu od Chiswicku nebylo doposud ani stopy, Skrewdriver se objevil
na LP kompilaci „Long shots, dead certs and odds on favourites“ s kapelami jako Motörhead,
Radio stars a řadou dalších kapel Chiswicku.
Od posledního londýnského vystoupení uběhlo už 10 měsíců, a tak se Chiswick rozhodl
uspořádat celostátní turné. Protože jejich skinheadská vizáž byla minulostí, dalo se doufat, že získají zpět ztracený vliv a připraví cestu vydání druhého alba pod Chiswickem.
Opět netrvalo dlouho a na dveře zaklepaly problémy. Místům, kde měli vystupovat, se dostalo varování ohledně jejich pověsti a nehodlala jim dát šanci. Hudební tisk kapelu pokryl
pláštíkem mlčení.
„Bylo nám řečeno, že jediné kapely, které kluby nechtějí vzít, jsou Sex Pistols, Sham 69 a
my,“ řekl Ian jedněm místním novinám. „Myslím, že je velmi nefér, že jsme označováni za
určitý typ kapely jen kvůli obrázku, který byl především mylný a rozhodně neodpovídá kapele
v současnosti. Lidé nás stále chtějí značkovat naším bývalým image.“
Z 32 naplánovaných koncertů bylo 21 zrušeno, hlavně v oblasti Londýna. Vypadalo to, že
si lidé z hudebního byznysu rozhodně dobře hlídají svá esa.
S novou základnou v Manchesteru Ian znova zahýbal složením kapely. Teď hrál Glen Jones na hlavní kytaru, Gary Callendar na akustickou, Kev Mckay na basovou, Grinny na bubny
a Ian se jako vždy zhostil zpěvu.
NME poslali reportérku na jeden
z nezrušených koncertů ve Forde Greene
v Leedsu. Z její recenze bylo jasné, že na
něj přišla s válečnou sekerou v ruce. „Jejich turné zničila skinheadská pověst, jež
je provází. Kapela (hlavně zpěvák Ian
Stuart) zde vypadá, že má obavy, že se
ukáže, že jsou každopádně naprosto postradatelná skupina.“ Pak slečna Ruthová
pokračovala: „Pokud vím, Skrewdriver by
skutečně mohl být obětí společnosti, kterou přitahuje. Metoda, kterou zde použili,
byla opravdu sebevražedná.“
Nový materiál NME radost neudělal a
nepotěšil ani Chiswick, který před nahráváním druhé LP poslal Rogera Armstronga až do Manchesteru. Pokud šlo o Rogera, nový materiál, obsahující také Built
up, knocked down, pro něj byl zklamáním. Skrewdriver se vzdal punku a tím i
šance na jakékoliv další nahrávky pod
Chiswick. Byla to poslední kapka znamenající konec jejich vztahu, jak Grinny
vzpomínal: „Chtěli tisíciprocentní punk,
ale my hráli melodičtější rockové věci. Byl to oboustranný rozchod. Oni nenáviděli násilnickou nálepku a NF, my si zase mysleli, že jsou pro IRA a Ian se vždycky hádal se Stanem. Iana
sralo, jak ty věci dělají. Měli jsme být jen položka na spodním konci žebříčku. Vydávali toho
moc a šlo to dobře, ale pak se vyčerpali. Pak přibrzdili a vydávali dál, ale už ztratili setrvačnost. Báli se dát do toho peníze. Ian s tím byl vždycky nespokojený.“
Bez nahrávací společnosti a žijící v krysami zamořeném bytě v Salfordu v Manchesteru
Ian bojoval dál. Často hráli na koncertech a dokonce se mluvilo o živém LP, nahraném v podniku The Factory Tonyho Wilsona, jenž se později proslavil s New Order.
Jednoho dne Ianovi z ničeho nic zavolali z Chiswicku, jestli by kapela nechtěla dělat předskokana Motörhead v King George’s Hall v Blackburnu. Nemuseli se ptát dvakrát a okamžitě
začalo vyřizování potřebných věcí. Ačkoliv si nechali narůst vlasy, jediné oblečení, co měli,
bylo skinheadské. Ian si ve snaze víc ladit s publikem uřezal rukávy u džínové bundy. Večer
v den koncertu nedorazilo nějaké vybavení Motörheadu, takže si museli půjčit bedny Marshall a pár kytar od Skrewdriveru. Všechno šlo
skvěle a obě kapely zakončily noc společnou
pitkou. Zvlášť dobře si rozuměli Ian
s Lemmym. Ian často procházel kolem
Lemmyho domu, aby ho občas viděl.
Lemmy měl na stěně v bytě pověšenou velkou vrtuli z Meschershmittu. Také sbíral staré nacistické odznaky.
Ian byl často v Londýně a dokonce občas
získal koncertní vystoupení. Se Suggsem
strávili spoustu času motáním se kolem. Šílenství už utichalo a kapela si od Skrewdriveru občas půjčovala vybavení. Tahle hudba
nebyla Ianův šálek čaje, ale i tak se ukázal na
pár jejich koncertech.
Zhruba v této době ze Skrewdriveru odešel Grinny a přidal se k The Nipple erectors, známějšími jako The Nipps. Upsali se Soul records, vydavatelství, v němž pracovali různí bývalí
zaměstnanci Chiswick.
The Nipps, vedení Shane McGowanem (který se později proslavil s The Pogues), odehráli
některé poměrně velké koncerty jako předskokani například The Jam a vydali pár singlů.
Ian byl celý žhavý dostat nový materiál ven na desce, a tak s manchesterským TJM records uzavřel dohodu o vydání singlu. Na sedmipalcové desce hráli Ian, Kev, Glen Jones a
nový bubeník Martin Smith. Tato čtveřice nahrála Built Up, knocked down, Break out a A
case of pride. Tato nahrávka rozhodně vrhla nové světlo na muzikantskou dovednost
Skrewdriveru, ale naneštěstí pro kapelu ji hudební média naprosto ignorovala. Možná to nebylo překvapivé vzhledem k tomu, že titulní nahrávka Built up, knocked down byla přímý
útok na hudební byznys.

Odešel jsem z práce a vyrazil ven, koupil si první kytaru.
Pak jsem se začal učit jednu věc, místo dělání nějakého poskoka,
poslal jsem nahrávku, dostal smlouvu, všichni byli tak šťastní.
Pak s námi začali zametat a teď je život tak špatný.
Zkoušíte s námi teď zamést, zkoušíte se nás zbavit?
Pokud je tohle to, co zkoušíte, tak to se vám nepodaří.
Vychvalovaný, sražený, sražený k zemi.

Znechucený veškerým děním kolem kapely se Ian začal zapojovat do činnosti National
Front (Národní Fronty). Byl rád skinheadem a neviděl nic špatného na tom být vlastenec.
Značně ho ovlivnil skinhead z Lancashire, známý jako „Scully z východního konce“, kterému
tak říkali kvůli silnému londýnskému přízvuku. Ian nijak nemiloval černé a jeho zážitky
z období v Londýně tento názor rozhodně nezměnily. Skoro všichni skinheadi, které znal, to
viděli stejně, takže se přidal k National Front a zanedlouho už byl vůdčí aktivista v Young
National Front (Mládeži National Front).
Když Ian časem viděl, že se to s kapelou nemá k lepšímu, rozhodl se to zabalit a vrátit se
do Blackpoolu. Jelikož nevěděl, kde teď vzít novou kapelu, udělal toto rozhodnutí jen neochotně.
Netrvalo dlouho a Ian se opět vrátil do Londýna a zůstal ve squatu s Ronem Hartleym.
Také trávil víc času se Suggsym. Když byl zpět v hlavním městě, scházel se s lidmi
z londýnského National Front. Po dlouhých poradách a debatách s vůdcem YNF, Joe Pearcem, řekl, že by mohl zvážit obrodu kapely a připojení se k nově vzniklému Rock Against
Communism (Rock proti komunismu).
Rock Against Communism vznikl jako přímá odpověď na úspěšný Rock Against Racism
(Rock proti rasismu). Ian řekl, že by mohl hrát na premiérovém koncertu v Conway Hall
v Holbornu, ale večer nepřijel.
Melody Maker poslal na výzvědy novinářku Vivian Goldmanovou. Hráli zde White Boss
a Dentist, dvě punkové kapely podporující RAC. Goldmanové bylo řečeno, že se s účastí
Skrewdriveru počítalo, „ale museli odstoupit kvůli tlaku nahrávací společnosti“. To byl poslední hřebíček do rakve Skrewdriveru. Veškerá komerční věrohodnost, která jim ještě zbyla,
vyletěla oknem.
Ian v marné naději na zvrácení situace napsal do Melody Maker protestní dopis:
„Zkreslená informace, která se nedávno objevila ve vašem časopise, a za níž je podle všeho zodpovědná RAR, je nepravdivá. Zprávy, že Skrewdriver začíná vystupovat na koncertech
NF, jsou naprosto a úplně nesmyslné. Nemám žádný zájem o politiku a nikdy jsem neměl.
Také mi bylo řečeno, že je RAR pevně propojena s Anti-Nazi League, organizací, kterou
podle všeho silně podporují komunistické a marxistické strany, které svým způsobem představují stejnou hrozbu této zemi jako NF nebo BM.“
Ian pokračoval slovy, že „vytvořil kapelu, která nenese název Skrewdriver a nehodlá koncertovat pro RAR, NF nebo jakoukoliv jinou politickou organizaci“.
Kapela, na kterou se odvolával, byla The Manor Park Royals. Ian neztratil hlad po muzice
a byl celý žhavý vrátit se na pódium, ale na návrat musel čekat o něco déle, protože projekt
Manor Park Royals ztroskotal dřív, než vůbec začal.

Kapitola 6:
Obrat Skrewdriveru

„National Front je nacistický, zničte National Front!“ křičela jedna strana ulice. Na druhé
straně nekonečný proud vlajek s Union Jack
pochodoval při refrénu Vládni, Británie.
Skinhead Ian Stuart byl mezi těmi druhými.
Stejně jako ho před pár lety lákala rock’n’rollová muzika, teď mysl tohoto 21letého
chlapce poutala nacionalistická politika. Čím víc o ní přemýšlel, tím víc se do ní chtěl zapojit.
Ian nikdy nic nedělal napůl a s politikou tomu nebylo jinak.
V Blackpoolu vstoupil do British Movement a National Front a stal se pravidelným účastníkem setkání National Front. Ta se konala v úterý večer v kanceláři nad garáží a předsedal
jim Alfie Hansen.
Spolu s ním navštěvoval tato setkání Scully, který ho zásoboval propagačními materiály
NF a stal měl hlavní vliv na Ianovy politické náhledy.
Zanedlouho byl Ian jmenován oblastním organizátorem Young NF. S tím se ale nespokojil
a jeho dalším cílem bylo dosažení zlatého odznaku. Aby toho dosáhl, musel získat 50 nových
členů. Ian věnoval spoustu času přesvědčování většiny skinheadů z Blackpoolu, aby se přidali.
Jeho organizátorské schopnosti vystupovaly do popředí zejména zajišťováním prodeje novin a získáváním lidí na demonstrace. Jeho největším úspěchem bylo, když jeho pobočka napadla autobus plný sympatizantů IRA na cestě na demonstraci pod názvem „Pošlete pryč
vojáky“. Autobus byl zničen, pasažéři utrpěli různá zranění a útočníkům se podařilo utéct,
aniž byl někdo zatčen. Ian si skutečně získával dobré jméno jako zastánce tvrdé linie a horlivý
aktivista.
Jestliže v minulosti existovaly nějaké pochybnosti ohledně jeho politického přesvědčení,
ti, kteří se pohybovali v jeho těsné blízkosti, teď už pochybovat nemohli. Bez obav o reputaci
skupiny, která by ho držela zpátky, byl Ian ve svém jednání absolutně svobodný. Skrewdriver
definitivně obrátil.
Ian nepřerušil všechny kontakty s Londýnem a otrávený apatií Blackpoolu opět zamířil na
jih. Po příjezdu do Londýna přijal nabídku od Suggse, aby bydlel v bytě jeho mámy. Suggs se
přestěhoval do nového domu a jeho pokoj zůstal prázdný. Byla to nabídka, kterou Ian
s radostí přijal a zůstal tam přes tři měsíce. Protože neměl žádný příjem od kapely, byla každá
pomoc vítaná. Jeho další zastávkou byl úřad práce a v té době byla jeho jediným pravidelným
příjmem podpora v nezaměstnanosti.
Malou podporou v jeho finančních těžkostech byly peníze, které dostal za účinkování ve
filmech od filmové agentury Bovyer Boots z Leytonstonu ve východním Londýně, která
sháněla „tvrdé chlápky“ a kompars do filmů.
Madness v březnu 1981 zahájili natáčení „Take it or leave it“ – příběh jejich cesty za
slávou ve světě populární hudby. Suggs navrhl přivydělat si peníze a tak Ian souhlasil a
podepsal smlouvu. Když byl film nakonec sestříhán a uveden, Ian se objevil ve dvou scénách.
V jedné bojové scéně musel vyběhnout ze záchodové kabinky a zaútočit na chlápka
z Madness, což představovalo skutečnou událost, kterou tato sedmičlenná skupina zažila,
když hráli nepřátelsky naladěnému publiku v Acklam Hall v Ladbroke grove v západním
Londýn Ian se však od aktivit s Madness ě. stáhl po navštívení show při předávání cen. Připadalo mu
to silně vyumělkované a považoval takové plácání po zádech za mimořádně nechutné. Navzdory všemu Sugss a Ian zůstali přáteli. Ian se znovu vrátil do Blackpoolu, aby pokračoval
tam, kde přestal z blackpoolským NF.
Pódium však ve své mysli nikdy neopustil a znovu přemýšlel o
založení nové kapely. Začal psát nový materiál, tentokrát však byly
jeho texty podbarvené vlastenectvím, které tak uchvátilo jeho duši.
Rány, které mu uštědřil hudební průmysl v dobách Skrewdriveru,
byly stále živé a ovlivnily velkou část jeho nových textů. V jedné
z nových písní, If there’s riot, Ian celkem jasně naráží na osudnou
noc v říjnu 1977 ve Vortexu, která pro kapelu znamenala katastrofu.
Pokud tu dnes večer bude výtržnost, pokud to tu dnes večer zkusíte,
pokud tu dnes večer bude výtržnost, tak to bude špatná zpráva.

Zjistíš, že máš všude zákaz,
zjistíš, že se na tebe snese tvrdá kritika.
Zachovej si silnou vůli, drž hlavu nahoře.
Spolehni se, skinheads nikdy nezaniknou.

Ian si pohrával s myšlenkou
vytvořit skupinu, která by se jmenovala jednoduše „Britain“, ale
nakonec se rozhodl vzkřísit
Skrewdriver. V červenci oznámil
místnímu blackpoolskému tisku, že
Skrewdriver bude podporován ze strany National Front a v září vyrazí na celonárodní turné. S touto nadějí se však ukvapil a opět z toho nic nebylo. Ian cítil, že se na něj NF vykašlal, ačkoliv si
myslel, že skočí po šanci vydělat na znovuzrození Skrewdriveru
peníze. Ne každý v této rasistické straně byl nadšený ze stylu hudby, kterou Skrewdriver hrál. Jeden z lídrů NF řekl o punku, že to
jsou „cizí rytmy džungle“. V jiné publikaci Frontu označili zpěváka
Sex Pistols, Johnnyho Rotenna, za „bílého negra“. Nová vlna byla
mnohými staršími členy považována za degenerující.
Když ho propustili z pozice nástrojaře, Ian se opět vrátil na jih a
přestěhoval se do bytu v Hackney ve východním Londýně. Pak se
natrvalo přestěhoval do Ferndale Hotel na Argyle Square v srdci
Kings cross. Jednalo se o náměstí, které Ian následujících osm let
považoval za svůj domov.
Jeho výběr Ferndale nebyl náhodný. Ian ho dobře znal a často
tu zůstával při víkendových výjezdech na akce NF. Hotel patřil
Maurice Castlesovi, bývalému členu National Front, který tohoto
nového klienta přivítal s radostí.
Poté, co se do něj přistěhovali i další Ianovi přátelé, hotel začínal získávat pověst „fašistického doupěte“ a pan Castles zanedlouho pocítil hněv camdenské městské rady, která vůbec nebyla ráda, když poznala identitu těchto nových obyvatel.
Velkou událostí pro skinheady v roce 1981 byly nepokoje v Southall. V této části západního Londýna, obývané převážně Asijci, byl zorganizován koncert Oi, kde měli hrát The Last
Resort, The Business a The Four Skins. Došlo k nevyhnutelnému a skinheadi se dívali z oken
Handborough Tavern na srocující se dav mladých Asiatů, kteří nejdříve házeli kameny a pak zápalné láhve. Dokonce ovládli policejní autobus, zapálili ho a najeli s ním do hospody. Policie válčila s Asiaty rozzuřenými tím, že jim do jejich domovské části města přijeli skinheadi a
ačkoliv policie okamžitě obvinila skinheady, byla ráda za jejich pomoc, když to všechno vypuklo. Tato oblast už měla svou historii rasových konfliktů a i bez ní bylo možné předpovědět, co se této letní noci bude dít. Handborough Tavern do základů shořela a obětním beránkem se okamžitě stala kapela z východního Londýna The Four Skins, která se dokonce objevila v televizi a neúspěšně se snažila očistit své jméno.
Oi do této doby vzkvétal. Měl širokou skinheadskou základnu a dostalo se mu dobré pomoci od novináře z časopisu Sounds, Garryho Bushella, který mu pomohl postavit se na nohy.
Bushell dal dohromady dvě kompilační alba vydaná u EMI, obsahující Oi písně a básně. Po
průšvihu v Southall se Bushell od jednoho z alb rychle pokusil distancovat. Tisk totiž zveřejnil, že na obalu není nikdo jiný než tvrdý muž z British Movement Nicky Crane. Název alba
„Strength thru Oi“ (Oi k síle) byla slovní hříčka nacistického sloganu ze třicátých let „Strength through
joy (Radostí k síle – Kraft durch Freude), což vyvolalo poplach, i když samotné album neobsahovalo
ani stopu rasismu.
Ian věděl, že osud Skrewdriveru čeká všechny
zúčastněné skupiny. The Four Skins za několik týdnů oznámili, že jim není umožněno nikde hrát a že
se rozchází. The Last Resort hráli ještě půl roku
s tím, že vystupovali na předem napevno domluvených koncertech. The Business se pokusili očistit si
jméno tak, že se objevili v hudebním tisku spolu
s asijskými skinheady a odehráli benefiční koncert pro antirasisty. Byla to do očí bijící vypočítavost, ale zdálo se, že někteří hudební žurnalisti
jim na to skočili.
Ian se stal pravidelným návštěvníkem skinheadského obchodu ve východním Londýně
The Last Resort ve známém Petticoat lane street market, který stal se „Mekkou“ pro všechny
londýnské skinheady.
Právě v tomto obchodu Ianovi navrhli, aby obnovil
Skrewdriver. Majitel obchodu
Mickey French byl připraven
podpořit skupinu a se vzrůstajícím zájmem o Oi a skinheadskou
kulturu si byl jistý, že poptávka
určitě existuje.
Mickey French začínal prodejem punkového oblečení
ve stánku na tržnici a se skinheadským boomem na konci sedmdesátých let začal prodávat oblečení Bootboy. Změna sortimentu
se ukázala jako úspěšná a nedlouho poté se přestěhoval na
Goulston street 43. Obchod byl
trefně pojmenován The Last Resort (Poslední útočiště) a na čelní
stěně se skvěl neónový nápis se
jménem obchodu. Uvnitř obchodu vás přivítala trička Resortu
rozvěšená po stěnách, speciálně
navržená skinheadským umělcem Mickem Furbankem. Bylo
mezi nimi i stále populární tričko
„Crucified Skin“ (ukřižovaný
skinhead), které bylo k dostání
buď s Union Jack v pozadí nebo
bez. Za pultem stál model Marilyn Monroe vysoký šest stop. Každý skinhead žijící v okruhu sta mil cítil povinnost vzdát
hold jedinému skinheadskému obchodu na světě. Nechodili tam jen kvůli zboží, které mělo
často pochybnou kvalitu, ale postát venku a pokecat s jinými skinheady, zatímco
z obrovského reproduktoru nad vchodem do obchodu burácely skladby od Cock Sparrer, Last
Resort a Strenght thru Oi.
Nakupující na trhu a turisti zírali, když procházeli kolem, ale kupodivu měl obchod celkem bezproblémovou existenci. Mickeova manželka se snažila zabránit tomu, aby skinheadi
nosili pásky se svastikou na rukávech, nebo aby před obchodem četli časopis Bulldog a celkově se to dodržovalo. Velkým dnem v Resortu byla neděle. Skinheadi přijížděli z celého
Londýna a postávali tu půl dopoledne, než zamířili do místní hospody, obvykle do Apples and
Pears na vlakovém nádraží na Liverpool Street nebo do Dirty Dicks přímo naproti nádraží.
Ian pečlivě zvážil možnosti a v létě 1982 se rozhodl znovu to s kapelou rozjet. Jeho prvním úkolem bylo sehnat novou sestavu. Neměl problém získat nového basáka Marka Frenche
(Frenchyho) a bubeníka Geoffa Williamse ze zbytků skinheadské rasistické skupiny The Elite
z jižního Londýna.

„Skrewdriver potřebuje TEBE!“ hlásal inzerát v srpnovém vydání časopisu Sounds. Inzerát pro nadějného skinheadského kytaristu sliboval turné po Evropě a nahrávací smlouvu.
Kontaktním číslem na nahrávací společnost Boots and Braces bylo ve skutečnosti číslo do obchodu The Last Resort, který už vytvořil novou kolekci triček Skrewdriver.
Za pár dní volné místo obsadil Markem Neesonem, známější jako „Lester“. Ianova pevná
vůle opět přinesla výsledky a všude se vykládalo, že Skrewdriver je zpátky.
S pomocí Mickeyho Frenche skupina odjela do nahrávacího studia Workhouse studios
v jižním Londýně nahrát nějaké nové skladby. Dvě písně, Boots and Braces a vylepšená verze
Anti-social byly nahrány pro LP kompilaci nazvanou „United Skins“ a dvě další, Back with a
bang a nová verze písně z roku 1977 I don’t like you, pro nový singl. Obě měly být vydány
pod značkou Boots and Braces.
Back with a bang obdrželo příznivou recenzi v Sounds, i když otázka politické orientace
kapely byla znovu pod drobnohledem. Ačkoliv se Ian v té době silně angažoval v aktivitách
National Front, zdráhal se do toho zapojit i kapelu.

Pamatuješ si na to léto?
Tehdy v roce 1978,
když si mysleli, že dny skinheads jsou sečteny
a noviny překypovaly otevřenou nenávistí.
Být vlastenec není v módě, tohle říkali.
Vyvěsit vlajku své země je zločin.
Společnost dělala vše, co mohla, aby tě zabila.
Ale duch žije až do konce věků.

Back with a bang se stala skinheadskou hymnou začátku osmdesátých let a The Last Resort udělal prodejem tohoto dvanáctipalcového singlu báječný obchod.
Texty Skrewdriveru byly samozřejmě podbarveny vlastenectvím a právě to vedlo hudební
tisk k opatrnickému přístupu.
Ian se pokoušel potlačit pozornost na politickou orientaci kapely rozhovorem pro časopis
Noise. „Jednou jsem to řekl, ale nikdy jsme to neudělali (hraní pro NF). Mýlil jsem se. Nechci
mít nic společného s fašismem.“ Ian také napsal otevřený dopis do Sounds. „Četl jsem recenzi
Back with a bang v Sounds a připadala mi férová a nezaujatá. Nicméně nechápu potřebu zmiňovat fašismus pokaždé, když se objeví naše jméno. Skrewdriver není politická skupina a nikdo z nás se neangažuje v politice. Nechápu, kde jste vzali tu směšnou myšlenku, že každý,
kdo nosí Union Jack, je nějaký nacista!“
7. října hrál Skrewdriver první koncert skoro po třech letech v klubu One-hunderd na Oxford street v Londýně. Tento koncert byl předehrou ke známému koncertu „Back with a
Bang“, konanému o dva týdny později na témže místě.
Oba koncerty proběhly úspěšně a zajistily skupině pravidelná vystoupení v One-hunderd.
Hudba měla spád a skládala se z nových písní, pár starých punkových věcí, cover verze Street
fighting man od Rolling Stones a písně Red London od Sham. Nový materiál byl na hony
vzdálen bluesovému Built up, knocked down. Nebylo to Oi, spíš R’n’B ovlivněný punkem.
Nacionalistické skladby jako Don’t let ‘em pull you down ukazovaly, jakým směrem Ian
nasměroval skupinu. Nepopulární u hudebního tisku, ale hudba pro uši skinheadů z NF a BM,
kteří tvořili většinu posluchačů Skrewdriveru.

Vyvěšujeme Union Jack
a na tom není nic špatného.
Vyvěšujeme Union Jack
a není žádné cesty zpět, bílý člověče.
Kamkoliv jdeš, cokoliv děláš,
vždycky se po tobě vozí, protože ty jsi červená, bílá a modrá.
Soudce je v kapse pana Pracháče.Ostatní následují vůdce a mávají rudou vlajkou.

Ian také upravil některé staré písně tak, aby reprezentovaly jeho nové směřování. Government action měla
sloku „Musíš být starý, abys dostal peníze“, kterou změnil na „Musíš být černý, abys dostal peníze“. Celá skupina nosila na bombrech nášivky Union Jack a Ian už po
několika koncertech oblékl kapelu do čistě černé skinheadské uniformy ve fašistickém stylu.
Ke své velké zlosti brzo zjistil, že není jediný, kdo
přepisuje své texty. Sounds oznámil, že skupina pocházející z Manchesteru, The Urban Rebels, předělala hymnu Skrewdriveru Anti-social se změnou
refrénu na Anti-nazi. To Iana zrovna nenadchlo.
Skrewdriver se brzy stal nejoblíbenější skinheadskou skupinou v okolí. Návštěvnost na jejich koncertech silně převyšovala návštěvnost kapel jako Angelic Upstarts a The Business.
Kolem kapely to žilo. Všichni o nich mluvili a hudební průmysl se teprve rozhodoval, jak se
s tímto novým fenoménem vypořádat.
Před koncem roku Skrewdriver odcestoval na tři koncertní vystoupení do Holandska, která zorganizoval šéf Last Resort, Mickey French. Bylo to fiasko a kapela musela na jednom
koncertu utéct před velkou rvačkou záchodovým okénkem. Organizace byla absolutně zmatečná a skupina s pár přáteli byla
jedině ráda, když je opět přivítalo anglické pobřeží.
Skrewdriver zakončil rok vyprodanou vánoční show v klubu One-hunderd. Pokud se hudební média tohoto nového zvuku hudby obávala, rozhodně to
netížilo majitele One-hunderd,
kteří pochopili, že když hraje
Skrewdriver, znamená to krásný
zvuk peněz vybíraných přesčas.

Kapitola 7:
White Power! 1,2,3,4

Nedlouho po výletu do Holandska se Skrewdriver rozloučil s týmem Boots and Braces/Last Resort Mickeyho Frenche. Ian v obchodě zůstal i nadále oblíbeným návštěvníkem,
ale obchodní vazby byly přerušeny.
Zkoušeli v malém sklepním studiu ve východním Londýně. Ian začal představovat nový
materiál, který byl odlišný od všeho, co doposud dělal. Politicky to bylo úplně otevřené a záměrně rasistické. Po měsících „pokud“ a „ale“ už nikdo vůbec nepochyboval o tom, co se ze
Skrewdriveru stalo.
Nový repertoár sestával z takových písní, jako například Tomorrow belongs to me, White
Power, Smash the IRA a Soldier of Freedom.
Ian, odmítaný hudebním průmyslem od samého počátku, se nakonec vzdal jakékoliv naděje na komerční úspěch dosažený tradiční cestou a zaměřil se na underground. Na skupinu pohlížel stejným způsobem, jakým pohlížel na sociální podmínky, v nichž žil. Doba strávená
s National Front ho přesvědčila, že bílý Brit je nejlepší, ale ve vlastní zemi se s ním jedná jako
s druhořadým, a to díky zrádcovské vládě a komunistickému rozvratu. Stejně tak viděl, že se
Skrewdriver nedostane do médií, ani ho nebude podporovat hudební průmysl, ačkoliv vyprodávali kluby a hudební haly.
Stejně jako změnil svůj apolitický život v život fanatického aktivisty, nyní používal
Skrewdriver jako zbraň, kterou vracel rány těm, kteří mu stáli v cestě a zároveň využíval potenciál kapely k získávání mládeže.
Zkušebnu ve východním Londýně měl na starosti Scotty. Ten se pohyboval na hudební
scéně už nějakou dobu a hrál v různých londýnských skupinách. Když poprvé dostal objednávku od Skrewdriveru, měl poněkud obavy. Scotty se svým partnerem dali dohromady nějaké peníze a koupili vybavení celkově mizerné kvality, ale zmíněná objednávka od Skrewdriveru v hodnotě 15 liber za zkoušku jim pomohla. Byl to první termín na zkoušku, který se jim
podařilo rezervovat.
Kapela se sešla ve studiu a než začali zkoušet, Ian vyprávěl dramatický příběh o koncertu
v Holandsku, kde proběhla velká rvačka. Někteří členové kapely se rozhodli otisknout zuby
na své kytary. Zvukař se zdál být trochu vystrašený, ale protože studio bylo ve značné tísni,
souhlasil s dalším zkoušením.
Později Ianovi řekl, že z nich měl trochu strach, ale ten díky jejich skvělému chování zmizel. Jiné skupiny, které tam přišly po nich, byly mnohem horší a často po nich na koberci zůstaly žvýkačky a nedopalky. Může se to zdát divné, ale skinheadi zanechali dobrý dojem. A to
bylo to, co ovlivnilo Scottyho, aby jim pomohl. Většina studií by jim totiž další zkoušení jednoduše odmítla.
Na live scéně Skrewdriver pokračoval ve vyprodávání koncertů a popularita jim přinášela
hodně pozornosti ze strany levičáků. Skupina Infa-riot je slovně napadla na jednom ze svých
koncertů a zpráva o tom se dostala ke Skrewdriveru. 20. ledna se Ian a spol. objevili v klubu
One Hunderd, kde hráli Infa-riot a po krátké výměně názorů vypukla obrovská rvačka. Infariot utekli do šatny, kde se pokusili zabarikádovat, ale nakonec dostali pořádnou nakládačku.
Na Naďu Leslieovou jako promotéra zodpovědného za vystupování Skrewdriveru v klubu
One-hunderd byl okamžitě vyvíjen tlak, aby Skrewdriveru zrušila veškerá budoucí vystoupení. Ta řekla časopisu Sounds, že o tomto problému mluvila se zpěvákem Skrewdriveru i další
kontroverzní skupiny Combat 84.

„Oběma jsem řekla – nikdo vás nechce, ale já vám dávám šanci. Nechci vám dávat žádné
kázání. Všechno, co mládež chce, je hudba a tu jim musíte dát.“ Časopis také napsal, že Ian
Stuart byl opakovaně viděn s odznaky a nášivkami National Front.
Pokud by Skrewdriver nebyl schopen zaplnit klub, je zřejmé, že slečna Leslieová by je
pustila jak horký brambor, ale když pokaždé přitáhli dav posluchačů, držela se jich, dokud to
jen šlo.
NF s radostí znovu obnovil činnost Rock Against Communism a rozhodl se zorganizovat koncert ve Stratfordu ve východním Londýně. 2. dubna 1983 přišlo přes 600 lidí, aby viděli Skrewdriver, kterému dělali předskokana The Ovaltinees a
Peter and the Wolf. Informace o koncertu se šířily
jen ústně, metodou, která se při organizování budoucích koncertů Skrewdriveru stala běžnou.
Oblečen v černém Ben Sherman s červenými
kšandami a vlajkou Union Jack jako pláštěm Ian
zahájil večer útokem proti IRA a „zrádcům ve vládě“. Jeho „mini projevy“ mezi písněmi, namířené proti CND, levičákům a imigraci, sklidily
bouřlivý aplaus a frenetické skandování „Sieg Heil!“. V hudebním smyslu to bylo podobné
sjezdům v Norimberku. Kapela postavená mimo zákon, která hrála rebelantské písně
s nacistickým podtónem, byla v plné síle a publikum ji žralo. Atmosféra byla elektrizující a
pokud zúčastnění skinheadi potřebovali vyhecovat, pak Ian byl tím člověkem, který jim s tím
pomohl.
Jednu píseň věnovali šéfredaktorovi Sounds, Garrymu Bushellovi. „Tohle je o chlápkovi,
co se nás snaží zastavit,“ pronesl Ian z pódia. „Garry Bushell je hajzl. Tahle písnička se jmenuje I don’t like you (Nemám tě rád).“
Front byl s výsledkem akce spokojen a rychle vyhlásil Skrewdriver za mistry této nové
hudební revoluce. „Aspoň jedna skupina má odvahu,“ křičel titulek úvodníku v Bulldog, časopise mládeže National Front.
„Chce to skupinu s opravdovou odvahou postavit se za bílou pracující třídu v takovémto
nepřátelském prostředí. Skrewdriver je taková skupina – klaníme se jejich odvaze.“ To byla
slova Joe Pearceho, píšícího pod pseudonymem „Captain Truth“ (Kapitán Pravda).
Pearce strávil nějakou dobu ve vězení za účast na vydávání prvních čísel Bulldogu, která
státní prokuratura označila za protizákonné. Nyní pokládal za nutné, aby jeho jméno nebylo
s tímto časopisem oficiálně spojováno.
Bulldog byl brzy jediným periodikem, kde se něco psalo o Skrewdriveru a rostoucí RAC
scéně. Útočil na Garryho Bushella a tvrdil, že dal skupinu na černou listinu, kvůli čemuž se jí
nedostávalo žádného prostoru v Sounds a také vyhrožoval i jakémukoliv hudebnímu obchodu,
který by chtěl prodávat nahrávky Skrewdriveru, že už nebude moci dále inzerovat v jeho časopise.
Bulldog ho na své na černé listině umístil na pozici 68. „Bushell bílé mládeži upírá právo
odpovědět na lži, které tiskne v Sounds,“ tvrdil. „Takže teď můžeme odpovědět na jeho lži
osobně.“ A za tím následovala jeho adresa v Kidbrooke.
Ian mluvil v rozhovoru pro Bulldog o důvodech, kvůli kterým se rozhodl veřejně podpořit
National Front: „Znám celkem dost skupin, které jsou členy National Front nebo jiných nacionalistických organizací. Jenom se to neodvažují přiznat. Tak to je. Protože už by se neobjevily v tisku. Vážně si myslím, že hudební tisk je marxistické médium.
Odpustili jsme jim, že se do nás naváží kvůli našemu patriotismu. Nevadí nám to. I tak
máme nejvíc fanoušků ze všech skinheadských kapel.

Nazývali naše publikum pitomci. Nakonec mě to už štvalo. Neviděl jsem nic špatného na
tom být nacionalistou. Bylo to pro mě přirozené. To byl ten moment, kdy jsme se rozhodli
projevit se naplno.“
V průběhu pravidelných úterních zkoušek kapelu jednoho večera navštívili Joe Pearce a
Patrick Harrington z NF. Zastavili se, aby projednali možnost nahrání singlu pro National
Front.
NF neměl s nahráváním hudby vůbec žádné zkušenosti a hodila se mu jakákoliv pomoc.
Scotty byl v nahrávání stejný nováček, ale byl připraven do toho jít a pronajal jim veškeré potřebné vybavení.
Vybavil studio a nahrávání začalo. Celkový mix měl do ideálu daleko, ale síla názorů
vyjádřených v písních zaručovala, že nahrávka bude u cílového publika úspěšná.
I když později nahrál hudebně lepší skladby, White Power zůstala oblíbenou Ianovou písní a stala se puncem pro celou nacionalistickou muziku, která přišla po ní.
Byl to velký třesk, jak Ian vzpomínal. „Ten text, kromě Tomorrow belongs to me, pro mě
znamená víc než jakákoliv jiná píseň, kterou jsme udělali. Je to hodně tvrdé prohlášení. Je
velmi přímočaré.“
Stojím a dívám se na svou zem, jak upadá.
Všichni jsme pochybili, všichni máme vinu.
Necháváme je to tu přebrat, necháváme je sem jen tak přijít.
Kdysi jsme měli impérium, ale teď máme slum.
White power, pro Anglii,
White power, dnes,
White power, pro Británii, dřív než bude příliš pozdě.
Vidíme spoustu výtržností, ale jen sedíme a usmíváme se.
Vidíme spoustu přepadení a soudci je nechávají jít.
Musíme něco udělat, pokusit se zastavit úpadek.
A zrádci, kteří nás využívali, by všichni měli být zastřeleni.

Budeme jen sedět a necháme je přicházet?
Přinutí bílého člověka k útěku?
Multirasová společnost je špína.
Už to dál nehodláme přijímat.
Pokud nevyhrajeme náš boj a všechny věci se nepodaří,
bude to apokalypsa pro Británii a všichni se sejdeme v pekle.

Ian během pár měsíců přivedl NF do nových vod a
z vyšších stranických kruhů se mu za to dostávalo mnoha
komplimentů. Front upadal od chvíle, kdy mu Konzervativci vzali jakoukoli naději na úspěch ve volbách v roce
1979, když voličům slíbili, že zaujmou tvrdý postoj vůči
imigraci. Nová podpora, kterou teď strana získávala, byla
přímo spojena s úspěchem Skrewdriveru a RAC scény.
Joe Pearce a Patrick Harrington založili vydavatelství
White Noise Records a to mělo dobrý start s vydáním
White Power.
Singl White Power byl vůbec nejpřímějším využitím
politiky v hudbě. S bílou pěstí na černém pozadí měl vizuálně úderný obal a při ceně jedné libry se z něj brzy stalo horké zboží. Singl musel být během
pár měsíců od vydání třikrát dolisován.
Pro Scottyho to bylo něco, na co mohl být právem hrdý
a navíc to byla první věc, kterou produkoval. Za několik
let vyprávěl časopisu London o problémech s tím spojených. „Byl jsem s tím opravdu spokojený, byl to můj první
singl. Zavěsil jsem si ho na stěnu v černém rámu a pamatuji si, že přátelům, kteří za mnou chodili, se to vůbec nelíbilo. Já jsem to vážně nechápal, vážně jsem to nepovažoval
za něco pohoršlivého.“
Jako u většiny lidí v muzice bylo Scottyho první vydané album něčím, na co byl hrdý. Zahájil to jako čistě finanční podnik, ale postupem času si Iana Stuarta oblíbil
jako charismatického a činorodého člověka.
Pokud Scotty nepovažoval nahrávku za pohoršlivou,
tak se to rozhodně nedalo říct o Gavinu Martinovi, který
ve své recenzi pro NME napsal, že White Power je „ten
nejodpornější a nejhorší druh mládežnické hudby, kterou
kdy slyšel“. Mediální ticho bylo pryč. „Je děsivé si uvědomit, kolik lidí kupuje tuto nahrávku a stejně tak děsivé
je si uvědomit, kolik lidí ignoruje ji i důsledky, jež s sebou
přináší.“
Tisk dostal elektrošok o tisíci voltech. Kapela, o níž si
mysleli, že ji dostali na vedlejší kolej nebo zabili, se vrátila
a zasadila jim neblahý úder ve formě White Power.

Kapitola 8:
Hlas Británie

Klidnější dny v klubu One Hunderd byly za nimi a Skrewdriver se musel přizpůsobit novým výzvám. Všechny koncerty musely být propagovány ústně. Jedním z posledních podniků, který odolával tlaku zakázat Skrewdriver, byl Skunks. Nacházel se u hospody s názvem
Blue Coat Boy v Islingtonu a byl ideálním místem pro RAC kapely, protože se nacházel jen
několik set metrů od hospody Agricultural. „The Aggy“, jak jí říkali, byla oblíbeným místem
nacionalistů a hostila skinheadskou klientelu už nějakou dobu. Islington byl v té době dost
divným místem a přestože tu National Front měl spoustu aktivit, zůstával pevností levičáků.
Oba majitelé The Aggy se
postavili proti požadavkům, aby
se zbavili svých kontroverzních
zákazníků, ovšem ne z loajality
ke skins, ale čistě
z ekonomických důvodů. Aggy
za večer vydělala víc než ostatní
hospody v okolí dohromady. Policie se vytrvale snažila mínění
majitelů změnit. O víkendech
přijížděla před hospodu 3 až 4
policejní auta, přesně v jedenáct
vtrhli policajti dovnitř a všechny
vyhodili.
I přes neblahou pověst, kterou tato hospoda měla, tu bylo minimum problémů, protože
skins si byli vědomi toho, že za jediný chybný krok zaplatí trvalým vyhazovem. Jedinou významnou výjimkou bylo období, kdy se v další místní hospodě The Pied Bull začaly odehrávat levicové a homosexuální akce. The Pied Bull byla co by kamenem dohodil od The Aggy,
ale jednoho večera to nebyly jen kameny, co se házelo. Vzduchem letělo dokonce i jízdní kolo
a na hospodu pršely láhve a půllitry. Policie, která se od The Aggy nikdy nepohybovala daleko, rychle přijela a zatkla 64 lidí – skoro všechno skinheady.
Po jedné vydařené akci v The Aggy se Ian a pár kámošů rozhodli odstranit rudou vlajku,
hrdě vlající na radnici v Islingtonu. Po několika marných opileckých pokusech byli nakonec
úspěšní a vlajka byla slavnostně spálena na následujícím koncertu Skrewdriveru.
Spolu se Skrewdriverem ve Skunks vystupovali Combat 84, The Ovaltinees a Brutal Attack. Posledně jmenovaná kapela hrála rasistické písně už jako punková skupina v roce 1981.
Stali se z nich skinheadi a dlouhou dobu byli jednou z nejznámějších kapel RAC scény.
Období Vánoc bylo v RAC kruzích bráno velmi vážně a důležitou akcí byly proslavené
koncerty Skrewdriveru pod názvem „White Christmas“. Tyto koncerty pokaždé přitáhly
spoustu lidí a končily písní Binga Crosbyho „I’m dreaming of a White Christmas“ (Sním o
bílých Vánocích) v podání Skrewdriveru. Publikum tento dvojsmysl milovalo a přispíval ke
sváteční náladě, kterou tyto show vyvolávaly.
Šéfredaktor Sounds, Gary Bushell, stále hlasitě varoval každého, kdo by byl ochoten dovolit vystupovat Skrewdriveru a osobně jim vyhrožoval, že už nebudou v Sounds moci inzerovat. Pro skinheady to byl na dlouho nepřítel číslo jedna. Kromě urážení Skrewdriveru ve
velkém podporoval různé levicové skupiny, i tak různorodou a zlověstnou směsici, jako například Red Action, která měla silné napojení na IRA a INLA. Zvláštní pozornost věnoval
nově vzniklému antirasistickému skinheadskému stylu, který byl znám jako „sussed skins“.

Jeho příznivci prohlašovali, že jsou ztělesnění původních ideálních skinheads ze 60. let v oblecích a kšandách. Ve skutečnosti byli zvláštní kombinací rude boys, pseudopankáčů a mods.
Zamilovaní do filmu Stanleyho Kubricka Mechanický pomeranč se oblékali do pracovních
obleků a vysoko ohrnutých džín. Takto vyhrnuté kalhoty byly u londýnských skinheads považovány za módní zločin.
Skunks a jejich akce později přestaly být tolerovány, a to po výhradách ze strany policie,
včetně velitele Davise ze Scotland Yardu. Klub byl uzavřen, ale ještě před tím se do něj namačkalo víc než 500 zákazníků, aby tu viděli Skrewdriver, The Ovaltinees a Peter and the
Wolf.
Skrewdriver teď do svého repertoáru zařadil mnohem víc nacionalistických písní a ze
starší demo nahrávky si vybral materiál pro další album u White Noise. Kazeta obsahovala
písně jako „Nigger, Nigger“, „Midnight train“ (píseň o jejich holandském turné) a „White
Power“.
Ian se rozhodl nazvat album „Voice of Britain“. Byla to stejnojmenná živá skladba s texty
v podobném duchu jako White Power. Existovaly dvě verze této písně a v jedné byla sympatizující vyjádření ke Třetí Říši.

Teď se pustíme do nezákonného státu Izrael
a všech židovských sionistů, kteří by nás rádi umlčeli.
Zahájili válku s Německem a rozdělili naše impérium.
Pamatujte na Adolfa Hitlera, pamatujte na křišťálovou noc.
Protože nyní byla skupina přímo propojena s NF, bylo rozhodnuto, že sloky odkazující na
„křišťálovou noc“, což byla noc útoků na židovské obchody v roce 1938, musí být změněny.
Výsledek ochránil Front od možných volebních problémů.
Teď se pustíme do televize a novin
a všech mediálních sionistů, kteří by nás rádi umlčeli.
Snaží se nechat vykrvácet naši zem, jsou to pijavice na národu.
Ale my se tak lehce nevzdáme, my se postavíme a budeme bojovat.

Sick Society, skladba ze strany B singlu, byla věnována Albertu Marinerovi, důchodci
hlásícímu se k NF, který po návštěvě květnového volebního setkání v Tottenhamu v severním
Londýně za podezřelých okolností zemřel.
Shromáždění, které se konalo v multirasovém Tottenhamu a které vedl lídr NF Martin
Webster, končilo násilnostmi mezi NF a skupinou místních černošských mladíků a levicových
aktivistů. Pan Mariner byl zasažen cihlou do hlavy a poté, co byl ošetřen v nemocnici, ho propustili domů, kde následujícího rána zemřel. NF se chopil zbraní, protože patolog odmítl potvrdit vraždu a policie odmítla veřejné vyšetřování.
NF rozeslal tiskové informace do všech hlavních novin a agentur, ale všechny odmítly
vydat o smrti Alberta Marinera jakoukoliv zmínku. Front tvrdil, že se to snažili zamést pod
koberec, aby uklidnili mezirasové vztahy a hned citoval veřejné vyšetřování zahájené po smrti
anti-NF demonstrantů Kevina Gatelyho v roce 1974 a Blaira Peacha v roce 1979.
Kampaň za dosažení veřejného vyšetřování nedosáhla svého cíle, ale podařilo se jí přitáhnout lidi z hlavních pravicových stran a společně pochodovat ulicemi Londýna pod jednou
vlajkou. Byl to mnohem významnější výsledek, než si mnoho lidí uvědomovalo.
Album Voice of Britain se u skinheadů setkalo s uznáním. Dokonce i jeden levicový fanzin byl uchvácen touto hudbou a objevila se v něm pochvalná recenze. Skinheadi se stávali
svědky něčeho nového, scény na ostří nože. Ti, kteří skutečně věřili filozofii, kterou dýchala
noc po koncertech, byli doslova v sedmém nebi. A těch, kteří se doposud jen vezli a byli
v hnutí kvůli rebelii, „zakázanému ovoci“, se to začínalo dotýkat také.
Rány a údery, které dostal Ian v průběhu
začátků Skrewdriveru, ho držely v dobré
kondici, díky které mohl odolávat neúprosnému tlaku, jemuž teď musel čelit. Stali se
nedotknutelnými, rock’n’rollem pro chudé.
Pro ně se se svobodou projevu nepočítalo.
Levičáci a liberálové to měli těžké, když to
chtěli hrát přes kartu cenzury. Byl to mladý,
drsný, pouliční rock’n’roll, bez kapitalistické
podpory a většina toho byla mimo jejich
kontrolu. Nemohli ho omezit. Ačkoliv se
všemožně snažili, nemohli ho odstranit.
Kontaktovali všechny podniky v Londýně a
varovali je před následky, pokud by se odvážily dát prostor Skrewdriveru. RAC skupinám byl v hudebním tisku odebrán přívod
kyslíku. Normálně by to stačilo, aby jiná
skupina skončila, nebo se zařadila do řady,
ale tohle byl Skrewdriver.
Inaovi oponenti využívali všechen svůj
vliv, aby ho destabilizovali. Na konci roku
1983 byla odstartována místní kampaň, jejímž cílem bylo vyhnat Iana Stuarta a jeho fanoušky z oblasti. Místní spolek lesbiček zorganizoval několik setkání, kde se o tomto problému diskutovalo, přičemž skinheadi to pokládali za
nějaký vtip. Lesbičky pokládaly skinheady za vážnou hrozbu. Vybičovány k šílenství vlastní
paranoiou nechaly do svého klubu namontovat těžké bezpečnostní dveře a kovové okenice.
Při odchodu z jednoho setkání zjistily, že je tam někdo zamkl. Když přijeli hasiči, řekly jim,
že žádnou pomoc nechtějí. Myšlenka, že by těmto osvobozeným ženám měli z problematické
situace pomáhat muži, pro ně byla nepřijatelná.
Městská rada hledala jakýkoliv způsob, jak se Iana zbavit. Nakonec vlastník hotelu Ferndale, Maurice Castles, Ianovi zařídil vystěhování. Rada a jejich přátelé z různých zájmových
skupin si mysleli, že ten den zvítězili, jenže k jejich zděšení se Ian s hrstkou přátel usadili
v ubytovně přímo naproti Ferndale.
Ian byl stále zaneprázdněný. Mezi koncerty a zkouškami ho zaměstnávala práce pro NF
v centru Londýna. Dokonce získal pohár za nejvíce nových rekrutů od předsedy Andrewa
Bronse. Mnoho lidí z NF se dívalo na skinheady, které tam přivedl, jako na mladou potravu
pro děla a jiní si zase mysleli, že škodí image strany. Jen velmi málo lidí jim prokazovalo respekt, přestože to byli tito mladí muži a ženy, kteří byli venku v ulicích a přijímali údery, sbírali pokuty a tresty ve jménu jejich věci. Dokud od nich Front hrabal peníze, byl rád, že je má
a využíval je.
Po rvačce u Polytechnické školy v severním Londýně mezi demonstranty a členem NF Patem Harringtonem bylo rozhodnuto, že NF zřídí jednotku rychlé reakce. Ianovým úkolem bylo sehnat členy, kteří budou ochotní jít do pouličních akcí do hodiny od oznámení. Většina
členů této jednotky byli skinheadi, kteří se pohybovali v okolí Kings Cross, kde Ian bydlel.
Většina byla nezaměstnaná a tedy po ruce, kdykoliv bylo potřeba. Situace na vysoké škole
v severním Londýně byla ještě napjatější, když demonstranti Harringtona nenechali vstoupit
do budovy. Objevil se tam Ian se svou úderkou a kdyby na místě nebyla policie, určitě by se

strhla tvrdá rvačka. Znepřátelené skupiny byly odděleny a celou věc rozmázli v novinách. Ian
byl popsán jako Harringtonův „bodyguard“.
Na setkání špiček National Front se Ian, teď už jako člen celonárodního vedení, postavil,
aby členům podal zprávu o úspěchu jednotky a řekl i něco k tolik publikované potyčce
na Polytechnické škole v severním Londýně.
Dostal se přímo k jádru věci, jelikož řekl:
„Až Patrick Harrington ukončí své přednášky, půjdeme tam a zničíme tu špínu.“ Vysloužil si obrovský aplaus, i když někteří
členové vedení, kteří ho nepokládali za nic
víc než buřiče chátry, byli tímto jeho vzplanutím trochu znepokojeni. Nicméně i oni
uznávali, že bez podpory, kterou s sebou Ian
přitahoval, by byl Front mnohem marginálnější, nemluvě o lačnosti po příjmech od lidí, které Ian přitáhl.
Netrvalo dlouho a Andrew Brons, předseda NF, rezignoval. Důvodem jeho odstoupení byly rodinné problémy, ale mnozí  předpokládali, že byl nešťastný z toho, jakým směrem se Front ubírá. Stranu sžíraly rozkoly a
puče, největší v její dosavadní historii.
Na ústředí NF v Croydonu bylo rozhodnuto, že některé další RAC skupiny dostanou víc
prostoru. The Ovaltinees si napůl financovali EP s názvem British Justice. Jako notoricky
známá nacionálně socialistická skupina cestovali se skupinou fanatických fanoušků, převážně
z British Movement. Na svých pozdějších koncertech vystupovali se skupinami jako například Toy Dolls a Splodgenessabounds. Rádi zametali podlahu s kýmkoliv, kdo se odvážil odporovat jejich postojům. Další skupinou, která vyčnívala z davu, byl Brutal Attack. Se základnou v Mitchamu blízko Croydonu byli ideálními kandidáty na další nahrávku od White
Noise. Brutal Attack se připojil ke kompilaci „This is White Noise“, společně s ABH ze Suffolku, The Die Hards z Londýna a Skrewdriverem, který nabídl jedny z nejrasističtějších
skladeb, jaké kdy byly vydány na kazetě. Skladba s původním názvem „Nigger, Nigger“, tolik
oblíbená na koncertech, byla nazvána „When the boat comes in“. Skladba od Brutal Attacku,
Return of St. George, je vynesla do popředí a poskytla jim dobrý výchozí bod k uskutečnění
několika vlastních koncertů v okolí Londýna.


Kapitola 9:
Všichni zdraví nový úsvit

S příchodem roku 1984 musel Skrewdriver projít drastickou změnou sestavy. Díky svému
jedinečnému postavení na vrcholu skinheadské hitparády existoval nekonečný seznam potenciálních zájemců. Ian uspořádal výběrová řízení a nakonec se rozhodl pro Murraye Holmese
jako hráče na baskytaru. Murray před tím hrál s australskou punkovou skupinou Quick and
the dead, která natočila skladby jako „Sieg Heil we’re back again“ (Sieg Heil, opět jsme zpátky). Na kytaru přišel hrát další Australan jménem Adam Douglas, kterého Ian potkal
v obchodě The Last Resort. Nakonec zaplnil poslední prázdné místo tím, že přesvědčil Scottyho, který spolupracoval na posledních třech singlech, aby se chopil paliček. Ian věděl, že
celkově nezapadá do image skupiny, ale docela dobře to vyvažoval svým muzikantstvím.
Scotty zřejmě věděl, že kdyby nevypomohl s bubnováním, tak by pravděpodobně nevyužili
služeb jeho studia.
National Front se ohlížel po někom, kdo
by přišel a podporoval White Noise Records. Nehodlal však investovat do skupin a
díval se na scénu jen jako na způsob, jak
rychle přijít k penězům. Nakonec uzavřeli
smlouvu s Rock-o-rama, společností
z Německa, která produkovala různé neznámé punkové skupiny. National Front dal
dohromady materiál na LP kompilaci a dostal svůj podíl z nákladu. Oficiálně to bylo
dílo Rock-o-rama. Zároveň uzavřeli se
Skrewdriverem smlouvu na album a singl.
Ian měl víc než dost materiálu na album,
a tak okamžitě odešel do studia. Všechny
skladby, které v té době hráli na koncertech,
byly nahrány na kazetu a Ian z nich vybral
čtrnáct pro LP Hail the New Dawn, dvě pro
LP kompilaci White Noise/Rock-o-rama a
dvě pro singl s názvem Invasion. Bezpochyby nejvýraznější skladbou byla Free my
Land. Pokud jde o hudební provedení, celkový styl byl mírnější, a alespoň pokud jde o
tuto skladbu, byl punkový styl nahrazen promyšlenější a jistě odehranou rockovou baladou.
Byla to hudba Dire Straights pro pracující lidi, pro uši posluchačů, kteří přemýšlí. Skrewdriver, pronásledovaný neobjektivní „hard core“ nálepkou, povstal, aby svůj styl přenesl do nové
dimenze. Titulní píseň „Hail the New Dawn“ je doslovný anglický překlad slov německého
nacistického pochodu Horst Wessel. Na tomto LP se objevila i rocková verze písně Tomorrow belongs to me, převzatá z filmu Cabaret, spolu s dalšími původními skladbami, které
složil Ian. Sedmá skladba If there’s riot byla inspirována jedním koncertem z roku 1977, který
skončil chaosem a znamenal téměř zánik kapely.
Když bylo album dokončeno, Ian měl za úkol sehnat někoho, kdo by se postaral o obal.
Zadní obal tvořila jednoduchá fotografie skupiny oblečené v černém. Jako první ho napadlo
dát na obal fotografii nepokojů v Lewishamu. Jednalo se o konkrétní fotku, na které příznivec
NF bojoval se stoupencem Anti-Nazi League, přičemž tomu tu správnou atmosféru dávaly dýmovnice a policajti. Nakonec se rozhodl pro malbu od Nickyho Cranea, který si kromě toho, že byl šéfem Skrewdriver Security, dobře rozuměl s tužkou a štětcem. Craneova malba
znázorňovala vikingský příjezd na pobřeží, téma, které RAC hnutí neustále používalo až na
hranici posedlosti.
Mezi Skrewdriverem
a samozvanými „králi
levice“ redskins už nějakou dobu vřela rivalita.
Redskins, dříve známí
jako no swastikas, převzali styl oblečení
skinheadů a dělali různé
provokativní poznámky
v hudebním tisku. „Jsme
na vrcholu skinheadského seznamu lidí na odstřel. Ale my se problémů nebojíme,“ řekl Nick
Redskin pro časopis
Sounds. Frontman skupiny Chris Dean, jehož
pravé jméno bylo Chris
Moor, pracoval pro New
Musical Express, sesterský časopis Melody Makeru. Nebylo těžké pochopit, proč se na krátký
čas stali miláčky hudebního tisku.
Po různých skinheadských hospodách se už
nějaký čas mluvilo o
rozbití nějakého koncertu
redskins a když bylo
oznámeno, že British
Movement hodlá napadnout open air festival,
kde budou hrát redskins,
mnozí projevili zájem se přidat. Zanedlouho vyjádřili zájem účastnit se akce Combat 84 i Last
Resort Skinheads vedení Nickym Cranem. V den akce se BM Skins, vedení „Mick Mac“
McAndrewsem, aktivistou hnutí a skinheadským DJ, sešli s gangem Combat 84 a rozpoutali
na jevišti redskins hotové peklo, přičemž se postarali o každého, kdo se odvážil postavit se
jim do cesty. Skinheadi napadli skupinu před tisíci fanoušky láhvemi, botami i pěstmi tak, že
dostali dva lidi do nemocnice. Skinheadský bojový pokřik Sieg Heil se ozýval po celém Jubilee Gardens na jižním břehu Temže, přímo proti Dolní sněmovně. Potom se zaměřili na dav,
který zpanikařil a dal se na útěk, šlapajíc jeden po druhém a snažíc se dostat pryč. Zatím druhá skupina skinheadů, kteří se shromáždili v obchodě The Last Resort, zanechala svou vizitku
na jiném pódiu, kde vystupovala country skupina The Hank Wangford band.
Deníky ukazovaly Nickyho Creanea a spol. na wangfordském pódiu, ohánějícího se
láhvemi od jablečného vína. Jedny londýnské noviny uveřejnily zprávu o rozbití redskins a ta
obsahovala fotografii kytaristy Skrewdriveru Adama Douglase, jak ničí jevištní rekvizity.
K velkému pobavení skinheadů vystoupil Hank Wangford v telefonním rozhovoru pro jeden
rozhlasový program a popisoval, jak byl vystrašený a jak byli naprosto překvapeni. Neděle
10. června 1984 byla dnem, který se navždy zapsal do skinheadské síně slávy.
Ian si pohrával s myšlenkou uspořádat festival pod širým nebem, což by znamenalo, že by
pro jeho oponenty bylo mnohem těžší ho zrušit a jakákoliv protidemonstrace by se ztratila
v okolní krajině a byla by hodnocena jako neefektivní. Jeho přání se stalo skutečností, když
v létě National Front uspořádal první ze čtyř každoročních open air festivalů. Ty se odehrávaly na farmě otce Nicka Griffina v Huntingfieldu v Suffolku. Protože se jednalo o akci se
vstupným, Front si mnul ruce radostí z přísunu peněz. Pro Iana byly peníze vždy druhořadé a
veškeré pochybnosti o upřímnosti těch, kteří svolali tuto akci, potlačila skutečnost, že to „dělá
pro naší věc“. Byla to právě tato mentalita, díky které ho často finančně zneužívali. Ke
Skrewdriveru se ten den přidali Brutal Attack, Public Enemy, Indecent Exposure a Die Hards.
Všichni hráli dobře, ale závěr Skrewdriveru s písní Free my Land ukázal, proč jsou na tomto
poli vždycky jednička.
Krátce po festivalu Ian vydal fanzine s názvem White Noise, což byla předehra k časopisu
a organizaci stejného jména, které byly spuštěny o osm měsíců později.
Album Hail the New Dawn se setkalo s obrovským úspěchem. Nemohli jste ho koupit
v hudebních obchodech, ale Front vždy rozprodal celý náklad okamžitě, jakmile byl dovyroben. Hudební tisk to ignoroval, ale stále narůstající počet skinzinů ho oslavoval jako absolutně
povinnou koupi. Magazín NF Nationalism Today v recenzi napsal: „Jsou to idealistické sny a
aspirace Skrewdriveru, co dělá skupinu nenáviděnou v establishmentu rockové hudby.“ A pokračovali: „Ianu Stuartovi se nedostane uznání, jaké si za napsání takové písně (Free my
Land) zaslouží. Jeho politické smýšlení takové uznání předem vylučuje.“
Doma v Blackpoolu uvedly místní noviny o tomto LP krátkou zmínku včetně adresy
místního obchodu, který ho prodával.
Krátce po vydání Hail the New Dawn byla vydána RAC kompilace No Surrender. Byl na
ní asi tucet skupin, některé hudebně kvalitní, jiné méně, a znamenala předzvěst proudu nahrávek, které měly přijít v následujících letech. Indecent Exposure, Public Enemy a Brutal Attack
uzavřeli nahrávací smlouvy s Rock-o-rama.

Pokud jde o finanční stránku, NF udělal velkou chybu, když předal úplnou kontrolu společnosti zvenčí, jež sklízela všechny zisky. Jejich krátkozrakost a nedostatek víry v talent, který se před nimi objevil, tu zůstaly už napořád, aby je pálily, když se některým skupinám podařilo prosadit na scéně. Všechny honoráře za kompilaci No Surrender byly placeny v podobě
kopií prostřednictvím National Front. Některé skupiny si stěžovaly, že nedostaly nic víc, než
jednu kopii, jen aby se dozvěděly, že všechny zisky půjdou ve prospěch NF.
Murray Holmesovi se zastesklo po domovu a tak se vrátil do Austrálie. Nahradil ho Steve
Roda, skinhead z italské Bologni. Adam Douglas se také později vypařil, aby vstoupil do
francouzské cizinecké legie, kde strávil několik let a dosáhl postu vysokého důstojníka. Na
oživení zvuku byl přibrán bývalý kytarista Four Skins, Paul Swain.
Přesto, že měl Scotty Paula Swaina a některé další rád, nedokázal se s neustálými změnami smířit. Ovlivňovat hudební směřování kapely byl těžký úkol, ale neustálé změny ho ztěžovaly ještě víc. Ian mohl řídit mnohem lepší muzikanty, kdyby si toho byl vědom, jenže si toho
nebyl vědom nikdo, možná kromě pár lidí v zahraničí, pro které byl ikona. Pro lidi, kteří ho
znali, takový nebyl. Byl prostě jeden z kluků.
Ian pokračoval v psaní nového materiálu i koncertování v Londýně a okolí. Na jednom
koncertu v klubu Hells Angels
v Notting Hill ho požádali, aby
zahrál benefiční koncert pro jednoho „anděla“, který zemřel
v policejní cele. Ten však byl
černý. „Já pro žádné negry nehraju,“ zněla Ianova odpověď.
Atmosféra rázem zhoustla, ale
rychlá domluva jednoho exskinheada, který měl blízko
k windsorskému křídlu Hells
Angels, pomohla celou věc
urovnat.

Kapitola 10:
Za mřížemi
Pokusí se zlomit tvého ducha, pokusí se tě srazit.
Pokud se postavíš za svou zemi, tak jsi tu nežádoucí.
Divíš se, co tu děláš a jestli to všechno stojí za to.
Nikdy nezničí hrdost, která je ve tvém srdci.

Protože debut v Rock-o-Rama byl obrovský úspěch, vydavatelství požádalo, aby se kapela
připravila na další nahrávání. Ian měl dostatek materiálu na další album, a tak okamžitě začali
pracovat ve studiu. Scotty jako producent se věnoval skladbám opravdu detailně a posunul
kapelu směrem, který zvýšil její profesionalitu i čistotu zvuku. Rytmus byl pomalejší, zdůrazňující melodie, přičemž všemu naprosto vyváženě dominoval Ianův hlas. Ten byl výsledkem
práce ve studiu nadšený, i když jakýkoliv krok příliš vzdálený od jejich tradičního skinheadského stylu musel být starostlivě zvážen, aby se neodcizili svým oddaným fanouškům.
Po vydání alba se však všechny obavy
rychle rozplynuly. Tradiční fanoušci

Skrewdriveru měli pro LP Blood and Honour
jen slova chvály. Ian uchopil tak různorodá
témata jako například drogy (Needle Man),
sovětská tyranie (Poland), uvěznění Rudolfa
Hesse ve Spandau (Prisoner of Peace), ale
i starosti každodenního života (One fine
day). Toto všechno znělo vedle hlavního tématu, kterým byla rasová hrdost.
Po cestě domů ze studia se Ian, někteří
členové kapely a pár přátel dostali do konfliktu s černošským gangem na stanici metra
Kings Cross. Došlo na násilí a oddělil je od
sebe až příchod policie. Ian a jeho spolubydlící Des Clark byli zadrženi. Clark hrál hlavní roli v organizování prodeje reklamních
produktů Skrewdriveru a fanzinu White Noise. Bez ohledu na okolnosti byli vždy kandidáti na vazbu skinheadi. Média vyhlašovala,
že jakmile se jednou oblékáte jako zločinec,
tak máte počítat s tím, že tak s vámi bude i
zacházeno.
S obviněním z násilného chování předstoupili Ian a jeho spoluobžalovaní před soud 11.
prosince 1985. Obhajoba připomněla fakt, že levicoví aktivisti rozdávali letáky na místní vysoké škole a v celé oblasti Kings Cross. Tyto letáky Iana pomlouvaly a určitě mohly být považovány za něco jako návod k útoku proti němu a jeho přátelům. Černoši se tři dny po sobě
vůbec nedostavili k soudu. Bez nich by však případ nebyl. Policie, která měla mimořádný zájem vidět tento pár za mřížemi, tedy černochy vytáhla z jejich domovů a dovezla je na soud.
Soudce byl neoblomný a odsoudil Iana i Dese Clarka na dvanáct měsíců nepodmíněně.
Během prvního večera ve vězení Wormwood Scrubbs se Ian zaradoval, když při výdeji
jídla uviděl Joe Pearceho. Pearce už předtím úzce spolupracoval s Ianem na několika projektech pro NF a byl mezi skinheady váženou osobou. Také on se ocitl na „špatné straně plotu“.

Bylo to podruhé, co byl odsouzen za práci v novinách Young NF – Bulldog. Byl to zároveň
i konec těchto novin, které nahradil New Dawn. I když i tady byly zprávy z RAC scény, New
Dawn už nebyl tak zuřivý jako Bulldog.
Během Ianova uvěznění byl Front rozdělen nechutným bojem mezi znepřátelenými frakcemi a směřoval k absolutní sebedestrukci, z níž by se už nevzpamatoval.
Během prvních dní ve vězení Ian začínal pochybovat o NF. Slíbili mu, že ho během uvěznění budou podporovat, ale skutečnost byla taková, že obrovské množství dopisů se slovy
podpory dostával díky skinheadským fanzinům z celého světa, které uveřejnily jeho adresu.
Trvalo víc než měsíc, než NF publikoval článek o Ianových problémech.
Vězení pro něj bylo novou zkušeností, kterou by si už nerad zopakoval. Ian dostával pětkrát víc pošty než jeho spoluvězni a v kontaktu s vnějším světem ho udržovaly pravidelné návštěvy. Chodily mu knihy a během „rajónů“ šířil propagandu až do té míry, že půjčil Hitlerův
Mein Kampf rastafariánovi, s nímž byl na cele. Ianova svalnatá postava a známost mu zaručovaly, že se nestával terčem fyzických útoků. Být rasista ve vězení plném černých kriminálníků je všechno, jen ne snadný život.
Po několika týdnech byl přemístěn do poměrně luxusního nápravného zařízení HMP ve
Waylandu v Norfolku. Jako vězeň číslo L25818 pokládal za jisté ulehčení už jen skutečnost,
že bylo převážně bělošské. Nižší dozor v tomto vězení znamenal, že mohl používat akustickou kytaru. Opět se soustředil na psaní nových skladeb a odepisování na tradičně obrovské
množství pošty. V dopise z 24. února 1986 pro fanzin The Truth at last z Kentu píše: „Front
uveřejnil článek o našem případu do NF News a připravují se články pro Nationalism Today
a New Dawn, takže to není zas až tak špatné.“ V tomto období o loajálnosti NF nepochyboval.
„Zdá se, že se NF velmi daří, pokud jde o nové členy. To je dobrá zpráva, protože čím víc lidí
bude inklinovat k nacionalismu, tím víc lidí oddaných NS idejím, včetně mě, může přivádět
další lidí k myšlenkám, kterým věříme. A já vím, co je náš cíl, 88-AH (Adolf Hitler).“
Na konci února National Front publikoval článek, který napsal Ian, pod názvem „Faith in
the Struggle“ (Víra v boj). Bylo známkou Ianovy politické vyzrálosti, že se v něm snažil o
čistou filozofii.
Co dává Evropanům, konkrétně Britům, naději do budoucna v těchto nejistých dobách,
kdy je myšlení lidí na západě pod politickou kontrolou sionistických médií? Když se podíváte
okolo sebe a vidíte Británii v sevření tří diktatur, člověku se dá odpustit, že jen nečinně sedí
doma a upadne do deprese a beznaděje. „Diktatura tří stran?“ mohli byste se zeptat. K té došlo
ve chvíli, kdy se lidé ovládající finance rozhodli, že „Gang čtyř“ a jejich liberální spojenci
tvoří jen další součást téže staré známé zkorumpované skupiny jako Konzervativci
a Labouristi, které už kontrolovali.
Jakákoliv politická strana, která představuje hrozbu tomuto obludnému statutu, bude zlomyslně pomlouvána loutkovými médii a také politicky omezována pokryteckými prostředky
(zákon o rasových vztazích apod.) a nakonec kriminalizovaná, aby myšlenkám takové strany
vzali jakoukoliv veřejnou podporu.
V normální společnosti by se veřejnost ptala, proč jsou její vlastní lidé utlačováni
a vězněni jen proto, že chtějí, aby byla jejich země a kultura na prvním místě. Také by chtěli
vědět, proč jsou jiné rasy a kultury neustále propagované a oslavované, zatímco jejich nekonečně lepší historie a způsob života jsou těžce opomíjeny a ve skutečnosti znevažovány. Ale
jak víme, tohle není normální společnost. Mocenské pozice tohoto v minulosti velkého národa
byly obsazeny kreaturami toho nejhoršího druhu. V některých případech jsou tyto kreatury
dokonce britskými občany. Až přijde den konečného zúčtování, s těmito zrádci musí být zacházeno ještě nelítostněji než s kýmkoliv jiným, dokonce i s cizinci, kteří kontrolují každý jejich pohyb. Tito lidé zaprodali svůj národ a rasu pro svůj osobní prospěch.
Než budeme my nacionalisté moci doufat
v dosažení politické moci v tomto státě,
musíme překonat ty největší překážky, jaké
před naším hnutím kdy stály. První
a nejdůležitější věcí, kterou musíme mít, je
víra. Víra ve velkolepost naší rasy. Víra
v ideologii našeho hnutí, a konečně víra
v nevyhnutelnost našeho konečného
vítězství.
Víra nám bude pomáhat v dobách
temných období útlaku, poroby a dokonce i
smrti. Víra není to, co zemře s jednotlivcem,
ale věčný plamen, který nevyhasne až do
konce věků. Je tím jediným, co naši
nepřátelé nemohou zničit.
Budeme čelit narůstajícímu pomlouvání
v médiích, na které nám nedovolí odpovědět.
Budeme čelit narůstajícím represím ze strany
politicky řízené policie, která, možná
v rozporu se svým svědomím, bude
poslouchat rozkazy a naprosto bezdůvodně
nás zavírat. S tím vším musíme počítat a být
mentálně i fyzicky připraveni těmto věcem
čelit. Jen pokud budeme duševně i fyzicky připraveni na to nejpodlejší potírání opozice, budeme mít sílu přežít a pokračovat v našem boji celý život. Pokud máme zde v Británii zvítězit
a dosáhnout našeho konečného cíle, musí být naši klíčoví členové i co nejvíc ostatních členů
duchovně i politicky oddáno naší víře v rasu a historii.
Musíme dál budovat a upevňovat vazby se spřízněnými organizacemi v Evropě, abychom
zajistili, že žádný z velkých úspěchů evropské historie a kultury nebude zapomenut nebo přehlížen. Jen díky silnější evropské spolupráci můžeme doufat, že nabídneme skutečnou alternativu strachem ovládanému bolševickému impériu či vulgárnímu a drogami nasáklému multirasovému bahnu, ve které se změnil americký kapitalismus.
V nové Evropě, která takto vznikne, zavládne mír, protože bude založena na vzájemném
respektu lidí a kultur v této kdysi rozhodující části světa. Už žádná kriminalita cizinců
a importované zlořády, tak běžné v našich městech, ale návrat ke starému duchu sounáležitosti v komunitách zajištěním slušného bydlení pro všechny, které skoncuje s obludnými činžáky. Naše vesnice a zemědělská půda už nebudou zanedbávané a omezované. Pak může zavládnout duch soběstačnosti a hrdosti na práci na britské půdě, pro dobro Británie a britských
občanů. Díky politice ozbrojené neutrality už Evropa nebude arénou pro sovětsko-americké
válečné hry a jejich odporné ideologie mohou být drženy daleko od evropských břehů.
Abychom tohoto všeho dosáhli, musíme mít my i naši evropští přátelé především víru.
Naši nepřátelé jsou silní a naše počty v současnosti velmi malé, ale víra neporazitelná. Musíme pochopit, že my i naši nepřátelé jsme uprostřed boje o přežití evropských ras. Pokud
zklameme, budeme zničeni i s evropskou civilizací a v našich srdcích se musíme smířit s tím,
že pokud vítězství bude naše, musíme jednat s našimi nepřáteli bez nejmenší lítosti. Pokud
tuto rakovinu od základů nezničíme, budeme později muset čelit její reinkarnaci. V tomto boji
na smrt musíme mít víru.
Bylo to proroctví vojáka, který jde do války. Muže, jenž pociťoval trpkou pachuť nespravedlnosti v prostředí „oni proti nám“. Toto nebyla rocková hvězda, která, když vznikne problém, odjede do luxusního vesnického sídla. Ian věřil každému slovu, které zpíval. Jeho slova
byla jeho život, žil každou ze svých písní. Byla to jeho odvaha, nezištnost a odhodlanost, co
vyvádělo z míry některé členy výboru NF. Pokud by měli čelit jen desetině z toho, čemu čelil
on, jsem si jistý, že by pochopili, že nejsou těmi politickými vojáky, za jaké se prohlašovali.
Ian se rozhodl učinit ze svého života boj. Jen zřídka zažíval pohodlí domácí stravy, rodinného života a opravdového přátelství. Jistě, měl nekonečný zástup přítelkyň a milenek, ale jen
málo z nich pro něj znamenalo něco víc než známost na jednu noc. Ty, které se mu líbily, ho
nesměly odvádět od oddanosti věci. Za jeho oddanost na něj útočili, plivali, stranili se ho
a věznili ho, ale ani to ho nedonutilo vzdát se svých cílů. Jistě, byla spousta okamžiků, kdy ho
ovládaly pochybnosti, ale ty si nechával pro sebe. Bylo důležité, aby bylo jasné, že je totálně
odhodlaný. Už dávno se rozhodl vydržet, ať se stane cokoliv.

Kapitola 11:
Mediální šílenství

Ve čtvrtek 6. března 1986 se waylandské vězení probudilo a uvidělo obrázek vězně číslo
L25818 zdobící titulní stranu deníku The Sun. Pod titulkem „Rock Star’s Nazi Pal“ (Nacistický kámoš rockové hvězdy) byla fotografie Iana a Suggse, sedících v domě Suggsyho matky.
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ian nevěděl, že se někdo vloupal do jeho bytu na Kings
Cross a ukradl společnou fotku se Suggsem z Madness. Fotografii následně získal Gary
Bushell za čtyřmístnou sumu.
Článek tvrdil, že Suggs, jehož pravé jméno je Graham
McPherson, dal Ianovi peníze, pomáhal mu s nahráváním
a poskytl mu bydlení ve svém bytě v severním Londýně. Je sice
pravda, že tito dva byli koncem sedmdesátých let dobrými přáteli,
ale tvrzení, že Suggs pomohl Skrewdriveru s White Power
nahrávkami, je holá lež.
Suggs tento článek asi nečekal, ale někde v koutku duše se
zřejmě musel obávat dne, kdy jeho bývalé vazby na Iana vyplují
na povrch.
Často se objevovaly fámy, že někdo z nejvlivnějších novin,
nejspíš Gary Bushell, který opustil své levicové přátele
z hudebního tisku a stal se dopisovatelem pro konzervativně zaměřené noviny The Sun, nabízí odměnu za cokoliv, co by
spojovalo Suggse a Madness s pravicí.
Suggs okamžitě vystoupil v televizi, kde řekl, že přátelství
s Ianem není nic víc než letmá známost. Dokonce se mluvilo
o žalobě vůči News International, vydavateli The Sun.
Hudební tisk, který Bushella vnímal jako přeběhlíka, Suggse
podporoval a smetl celou kauzu ze stolu jako pokus o očernění
jména socialistické hudební organizace Red wedge, ke které
Madness patřili. Hudební tisk celou záležitost přešel s tím, že připustil, že tito dva byli v minulosti přáteli a na celou kauzu se brzy zapomnělo.
Bushell se tím v The Sun odepsal jako populistický novinář. Teď se strefoval do obránců
politické korektnosti a zároveň si dobíral staromódní hippiesácké názory prosazované Channel four a dalšími televizemi. Byla to podivná hra, kterou hrál. Když propagoval Oi na začátku osmdesátých let, rád přivřel oči nad silně pravicovými elementy v Oi, ale když mu situace
v Southall doslova explodovala do obličeje, rychle raději pospíchal k asijským skinheadům
a pseudolevicovým skins jako k pravým Oi. Někdejší člen Socialistické dělnické strany
Bushell změnil stranu víckrát, než si dokážete představit. Co je ale jisté, zůstává neustále oddaný hlavně sám sobě, jako tomu bylo vždy.
Ian měl ideální příležitost z celé situace profitovat, ale nechtěl využít známost s někým,
kdo se k němu v minulosti vždycky choval dobře, jen kvůli publicitě nebo finančnímu zisku.
Později v rozhovoru pro White Noise téhož roku řekl: „Ten článek byla jen snaha očernit Suggsyho jméno. Kdysi jsme byli kamarádi, ale teď jsme se už několik let neviděli. To je všechno, co k tomu můžu říct.“
„Suggs v 70. letech Skrewdriveru zajišťoval přepravu a stavbu aparatury,“ řekl později
Ian pro jeden fanzine. „Bydlel jsem v bytě jeho matky, protože on se odstěhoval a koupil
dům, takže já bydlel v jeho pokoji. Strávil jsem tam jen asi sedm měsíců.“ A pokračoval:

„Pokud jde o mě, není mezi námi problém. Chce se prostě uživit. Já proti tomu chlapovi nic
nemám.“
Ian a Suggs se nikdy nepohádali, ale jejich cesty se jednoduše rozešly. Vydali se různými
směry. Ian brzy zjistil, že o spolupráci s Madness nemá absolutně zájem a Suggs to bezpochyby cítil stejně ohledně Ianových politických názorů. Grinny vzpomínal, jak jedna událost
urychlila Ianovo rozhodnutí ukončit kontakty se Suggsem. „Ian odjel řešit nějaké věci pro
Madness, myslím, že to byl film Take it or leave it, ale za chvíli se vrátil a říkal, že to tam bylo plné Židů. Zůstali přáteli, ale Suggs si nemohl dovolit být spojován s kapelou, která už tehdy začínala být známá.“

Pokud tato příhoda měla nějaký dopad, pak ten, že prohloubila Ianovu nenávist k tisku.
Letitý systém „Vytáhni je nahoru a pak sraž dolů“ stále fungoval. Ian nenáviděl, jak média
manipulují životy lidí, jako by to byla jen bezvýznamná stolní hra. I proto se v tvorbě
Skrewdriveru často objevovalo téma médií.

Kapitola 12:
Pravda je jim cizí
Situace mezi různými frakcemi NF se nadále vyostřovala. Vznikl rozkol, který už nešel
zacelit a obyčejní členové brzy stáli před rozhodnutím, na kterou stranu se přidat. Obě frakce
chtěly podporu Joe Pearceho, který byl stále ve vězení. Ian zůstal věrný oficiálnímu NF se
sídlem v Croydonu, který vedli Patrick Harrington s Derekem Hollandem – toto křídlo bylo
také známé jako „Političtí vojáci“. Pearce si nakonec zvolil druhou stranu „The Flag“, ale i
když byl Ian vůči nim v opozici, odmítl se přestat hlásit k Pearcemu. Celkově to byla nechutná záležitost, v níž každá ze stran používala množství špinavých triků.
Ian se vždy snažil stát mimo rozvratnické spory, které nakonec srazily Front na kolena.
Příkladem je aféra z roku 1983 okolo tehdejšího lídra Martina Webstera. Bylo všeobecně
známo, že Webster je homosexuál, ale schopnost jednat s médii mu pomáhala proti těm, kteří
se ho chtěli zbavit. Ianovi se sice Websterova sexuální orientace nelíbila, ale pro dobro strany
byl připraven pracovat pod jeho vedením. Když Webster odešel, Ian pokračoval v práci stejně
jako doposud, protože se příliš nezajímal o osobnosti ve straně, ale o její politiku a o to, jak ji
nejlépe propagovat. Každý rozkol ve straně škodil její hrdosti, stál tisíce liber v soudních sporech a podlamoval členskou základnu.
Skupiny jako časopis Searchlight se z rozkolů, které trápily strany jako National Front,
velice radovaly a velmi rády hrály v těchto představeních svou roli. Tento časopis, řízený židovským levičákem Gerrym Gablem, měl náklad jen okolo tisíce výtisků. Searchlight byl tématicky zaměřen na dění v různých krajně pravicových skupinách a úspěšně štval jednu osobnost proti druhé tím, že uveřejňoval polopravdy a klepy, přičemž dotyčné osoby na návnadu
často skočily. Bylo skutečně zvláštní, že časopis měl takový vliv na lidi, proti kterým byl
zaměřený. Searchlight, financovaný z darů a práce pro média, se snažil profilovat jako jediná
autorita na pravicovou scénu a kvůli této nafoukanosti se často dostával do konfliktu
s ostatními antirasistickými skupinami, hlavně když se jednalo o lukrativní práci pro televizi.
Searchlight byl založen v roce 1963 skupinou levicových politiků a novinářů, včetně jeho
tehdejšího vydavatele a poslance Rega Freemana. Od roku 1964 do 1974 přestal vycházet, ale
pokračoval v činnosti jako tisková agentura pro všechny rasistické události. V květnu 1975
začal časopis znovu vycházet jako měsíčník pod vedením Maurice Ludmera. Ludmer byl
sympatizant Britské komunistické strany a několikrát sponzoroval jednoho z jejích kandidátů.
Byl rovněž aktivní v řídícím výboru Anti-nazi league, přední skupiny Socialistické dělnické
strany. Kromě Ludmera tam pracovali Manny Carpel, Gerry Gable, Michael Cohen a Harry
Bidney. Searchlight fungoval jako trust a bylo by velmi těžké ho zažalovat. Ti, kteří by se o to
pokusili, by potřebovali velké finanční prostředky. Proto byli příznivci NF/BM, většinou z řad
dělníků, snadným terčem „odhalujících“ akcí, které tato skupina plánovala. Snahy pravice
Searchlight zrušit nebo s ním hrát jeho vlastní hru média ignorovala a Searchlightu to dodávalo vytoužený kredit jediných skutečných odborníků na pravici.
Osmdesátá léta byla zlatou érou Searchlightu. Zajistili si účast v několika televizních programech, v nichž neúčinkovali jen jako hosté, ale spolupracovali i na scénáři a režii. Jejich
časopis měl obrovský vliv na různé odštěpené pravicové skupiny. Byli vytipováni určití jednotlivci, proti kterým byly následně v domovech i na pracovištích vedeny zastrašující kampaně. S médii za zády vyvíjeli tlak na ty nejzranitelnější. Jinou úspěšnou taktikou bylo zřízení
horké telefonní linky, na kterou volali rasisti a poskytovali informace o jiných rasistech
z konkurenčních táborů.
Ani Searchlight však nebyl bez problémů. Jejich neochota vypořádávat se s rasismem ničícím Střední východ a obhajování židovského státu Izrael je dostávalo do konfliktů s mnohými levičáky. Práva Palestinců stála v agendě řady marxistických skupin vysoko. Postoj Searchlightu vůči Izraeli byl považován za pokrytecký. Židovské vedení časopisu v této
věci zůstalo neoblomné, a tak částečně přišel o respekt, jemuž se u levice těšil.
Jak se levicové síly stávaly revolučnějšími, kupříkladu skupiny jako Red Action a Antifascist Action, přestávaly být Searchlightem až tak okouzlené. Některé praktiky těchto skupin
se rozhodně daly označit za nezákonné a tohle znásobené skutečností, že Searchlightu šlapaly
na paty i v médiích, způsobilo definitivní rozkol. Už roky se mluvilo o tom, že Searchlight
spolupracuje s britskou tajnou službou MI5, což byl pro Red Action vzhledem k jejich spolupráci s irskými teroristy kompromitující fakt. Někteří Searchlight považovali pouze za prodlouženou ruku státu a k těmto dlouhodobým obviněním ze strany pravice se teď začaly přidávat i některé hlasy na levici.
Pro Skrewdriver a především
pro Iana Stuarta se Searchlight
stal nepřítelem číslo jedna.
V tisku napadali Maurice
Castlese, majitele hotelu,
ve kterém Ian bydlel, spustili
několik kampaní proti podnikům,
které byly ochotné poskytnout
prostory na koncerty,
distribuovali letáky očerňující
jeho osobu v okolí jeho bydliště
a také demonstrovali před
obchody prodávajícími nahrávky
Skrewdriveru. Spojovali ho
s obchodem se zbraněmi,
pornografií a drogami, přičemž
všechna tato tvrzení byla
nepodložená. Ian byl lehký
cíl, takže si o něm mohli psát
v podstatě co chtěli. Když byl
zrušen jeden koncert
v Kingstonu v Surrey, Searchlight informoval místní tisk, že
tam měla hrát kapela
Skrewdriver, která často hraje i
pod názvem „Mrtvý Pákistánec
ve stoce“. Ian se nad většinou
těchto příběhů bavil, ale jeho
nenávist vůči Gableovi a spol.
byla stejně nemilosrdná jako štvanice Searchlightu vůči jemu. I když ho uráželi, jejich snaha
rozdrobit RAC scénu byla marná. V roce 1989 prohlásili, že Ian je součástí spiknutí na vyvolání rasové války a destabilizaci společnosti. Tento citát přisoudili Paulovi Burnleymu z RAC
kapely No Remorse, který byl údajně inteligentnější a pro bossy nacionalistických stran přijatelnější kandidát na „vůdce“. Byl to přímý pokus poškodit silně jednotnou scénu. Minul se
však účinkem. Ian dokonce Searchlightu věnoval celostránkový článek v rasisticko-hudebním
časopise pod názvem „Vítejte ve světě fantazií Gerryho Gablea“. Článek se snažil vyvrátit
mnohá obvinění, například že kapelu financuje UDA (Ulster Defence Association – loyalistická, probritská skupina v Severním Irsku).
„Rudí mluví o občanských svobodách,“ řekl Ian pro londýnský Evening Standard. „A co
mé občanské svobody? Nemůžu jít do žádného obchodu v okolí, protože komunisti řekli jejich majitelům, aby mě neobsluhovali. Jediný, kdo mě obsluhuje, jsou Asijci.“ Ian se snažil žít
v souladu s Nietzscheho výrokem „co tě nezabije, to tě posílí“ a nedovolil, aby si jeho nepřátelé mysleli, že ho v něčem porazili. I když byl pod obrovským tlakem, zocelilo ho to a jeho
odpovědí byla stále větší angažovanost v politice. Byl doslova připraven zemřít za to, v co
věřil. Bylo to právě jeho odhodlání, kterým si vysloužil obrovskou celosvětovou podporu.
V Británii dokázal pohnout tisíci příznivců a mohl je kdykoliv použít k podpoře pravicových
stran, ale nikdy to neudělal. Nic, dokonce ani vlastní ego, nemohlo zničit jeho sen o vládě nacionalistů. Všechno, včetně jeho osobních záležitostí, bylo druhořadé.

Kapitola 13:
My jsme White Noise
V období vnitřního rozkolu
National Front bylo pro Iana
nejdůležitější skutečností to, která z těchto skupin má větší šanci
na úspěch a mohla by pomoci
RAC scéně. Pat Harrington
a Derek Holland se v rámci
Frontu dostali na čelní pozice
a chtěli Ianovi pomoci. White
Noise se stal organizací
podřízenou NF. Ian si myslel, že
Front bude podporovat a
financovat White Noise, takže je
nakonec plně podpořil a od
stranické frakce známé jako The
Flag se odvrátil.
Časopis White Noise začal
pravidelně vycházet po Ianově
propuštění z vězení. Objevil se v
něm rozhovor s frontmanem
Skrewdriveru, což mu dalo
příležitost promluvit o uvěznění i
skutečnostech, které k tomu
vedly. V Suffolku se uspořádal
další open air festival a na něm
se White Noise skutečně rozjel. Nabízel i trička, odznaky, nahrávky a začaly mu plynout členské příspěvky. Ian viděl, že jsou peníze dobře využívány a měl z toho radost, ale ačkoliv organizátorem White Noise byl on, finance drželi pevně v rukách Harrington a Holland.
Vznikala spousta nových kapel s nacionalistickými názory. V tomto období to vypadalo,
že White Noise má potenciál naplnit Ianovy sny.
Mezinárodní zájem byl vyšší než kdykoliv předtím. Ian se objevoval v různých novinách a
časopisech, včetně čtyřstránkového článku ve známých amerických novinách Spotlight. To
jednu skupinu v USA okouzlilo natolik, že chtěli Iana za jeho práci na šíření „poselství“ uctít.
The Church of Aryan Nations s centrálou v Idahu ho jmenovala reverendem. Ian o tom vůbec
nevěděl, dokud nedostal oficiální certifikát adresovaný reverendu Ianu Stuartovi.
Ku Klux Klan a White Aryan Resistance toužili dostat Skrewdriver na americké turné.
Zástupci WAR navštívili Británii, aby viděli Iana s kapelou přímo v akci na letním festivalu
v Suffolku a videa z této show prodávali po celé Americe.
Čas strávený ve vězení měl pro Iana význam v tom, že kromě odepisování na více než šest
set dopisů, které dostal, napsal materiál nejméně na jedno nové album. Mnoho písní bylo
o justičním systému a Ianových zkušenostech v jeho rukách.
V sobotu 3. ledna 1987 začal nový rok v pravém White Noise stylu. Na koncertu hráli
kromě Skrewdriveru poprvé také No Remorse z jižního Londýna, Sudden Impact z Croydonu
a německá kapela Boots and Braces. Místem konání koncertu byl klub železničářů
v Croydonu, který se stal svědkem nevázané zábavy všech zúčastněných, včetně Kena Mclel-
lana z Brutal Attacku, který spolu s Ianem zpíval Free my land. Klub praskal ve švech a Front
udělal skvělý obchod prodejem věcí a vstupenek.
Croydon se na nějakou dobu stal centrem skinheadů. V podnicích se snadněji domlouvaly
koncerty, které se tu začaly konat pravidelně a navíc odtud pocházely nejméně dvě kapely.
Po koncertě se Sudden Impact v Carshaltonu v Surrey se to bubeník Scotty rozhodl zabalit. Přemýšlel o tom už nějakou dobu a po tomto koncertu své rozhodnutí sdělil i Ianovi. Byl
hlavně nešťastný z toho, jak se na Ianovi kdekdo často přiživuje.
Na konci koncertu se Scotty pohádal s jeho organizátorkou při vyplácení. „Tady je třicet
liber pro každého,“ řekla, na což Scotty odpověděl: „To si děláš srandu!“ Ona to vzala jako
urážku, i když jí nikdo jiný nic neřekl. Ian jako vždy pokládal peníze za druhořadé.
Mezitím se Front odklonil od svých tradicionalistických postojů a stále víc si osvojoval
tzv. „Strasserovskou“ teorii. NF měl nové hrdiny v čele s bratry Strasserovými a obskurním
idealistou jménem Codreanu. Bylo to skutečné zrcadlo nového vedení. Ultrakonzervativní
ikony sedmdesátých nahradili radikální lídři studentského typu osmdesátých let. Novým heslem se stala národní revoluce.
V listopadu 1986 Front na krátký čas ožil, když hrozilo, že každoroční pochod NF, konaný na Den příměří, bude zakázán. Svou podporu přišlo vyjádřit přes tisíc příznivců, přičemž
mnozí byli skinheadi, včetně Iana Stuarta. Byla to překvapivá ukázka jednoty, jaká nebyla k
vidění od pochodů na počest Alberta Martinera před třemi roky. Pro Front, který se pracně
restrukturalizoval a stál mimo veřejné dění, to ale bylo špatně načasované.
Většina členů pokládala novou strategii za nepřijatelnou a chápali ji jako zradu všeho, za
co v minulosti bojovali. Rasa už nebyla hlavním téma. NF se pasoval do role řešitele problémů životního prostředí a svobody zvířat. Mnohá z těchto témat členové podporovali, ale přesto si přáli, aby otázka rasy zůstala na prvním místě. To byl začátek konce National Front.

Ian vůbec nebyl spokojen, jakým směrem se věci ubírají. White Noise sice přitahoval nové členy, ale příjmy směřovaly do Frontu a ne zpět do White Noise, jak bylo slíbeno. Byl problém i s penězi za nahrávky Skrewdriveru. NF obviňoval Rock-o-Ramu a naopak. Ian jim dopisem oznámil svou rezignaci. Vedení NF vidělo, že zašli příliš daleko a snažili se problém
rychle vyřešit. Ian dostal peníze přímo z Německa a National Front přislíbil víc peněz pro
White Noise. Ian dohodě uvěřil, rezignaci stáhl a vrátil se k práci pro Front.
Netrvalo však dlouho a opět se s vedením Frontu dostal do konfliktu. Ian byl vždy připravený přijmout jejich kritiku. Často kritizovali jeho články, gramatické chyby, apod. Jejich povýšenecký postoj vůči němu jako skinheadovi a jeho kamarádům ale představoval problém.
Něco se muselo stát. Muselo přijít rozhodnutí.
Ianova nedůvěra vůči Harringtonovi a Hollandovi znamenala, že musel opustit NF i White
Noise. Přestože byl stále dobrý přítel Joe Pearceho, nebyl si dvakrát jistý Ianem Andersonem
a skupinou „The Flag“. BNP v čele s Tyndallem mu nebyli ochotní dát politický prostor, který
potřeboval, a nelíbil se jim ani jeho hudební styl, protože všechno, co nesložil Wagner, označovali za „muziku z džungle“. Existovaly obavy, že se může
stát politickým bezdomovcem.
Během tohoto období politické nejistoty byl Ian
přesvědčen, že nejlepší způsob, jak oslavit desáté výročí
založení kapely, je vydat knihu. Celé dílo bylo produkováno
nezávisle a skončilo neslavně. Autor knihy, Joe Pearce, strávil
celou noc u Iana v obýváku, kde nahrávali historii
Skrewdriveru na kazetu. Pearce při jejím přepisovaní bohužel
věnoval spoustu času svým názorům na různé písně
Skrewdriveru a nedal dost prostoru detailům o vývoji kapely.
Pearce byl v nacionalistických kruzích uznávaný za účinnou
propagandu. Kniha „The first ten years“ (Prvních deset let) ale
nebude vzpomínána jako jeho nejlepší dílo.

Kapitola 14:
Blood and Honour
V létě 1987 se Ian s National Front rozešel. Do žádné strany už nikdy nevstoupil a místo
toho se snažil využít potenciál, který měl k dispozici. Většina příznivců RAC by za ním šla až
na konec světa a právě tato podpora ho přiměla k zásadnímu rozhodnutí. Bylo potřeba něco
nového. Něco, co by reprezentovalo hudební scénu a kapely. Exkluzivní organizace nezávislá
na omezeních a kontrole politických stran. Fanoušci RAC byli příznivci všech pravicových
politických seskupení. Nezávislá organizace by přinesla pocit jednoty, něco, co v poslední
době u NF postrádal.
Harrington a Holland byli Ianovým odchodem otřeseni a honem se snažili zachránit
co se dá. Napsali dopis Kevu Turnerovi ze
Skullhead. Ten byl právě ve vězení a jediné
informace, které měl, byly z dopisů
a občasných návštěv. NF si chtěl zajistit, že
zůstane loajální White Noise. Rovněž napsali Kenu Mclellanovi z Brutal Attacku, který
tehdy pracoval v hlavní kanceláři NF
v Croydonu. Tomu tvrdili, že Skrewdriver je
definitivně vyřízený a Brutal Attack se
s pomocí White Noise stane větší kapelou,
než se kdy Skrewdriveru snilo. Rozjela se
nechutná kampaň. Ianova nemocná matka dostávala výhružné telefonáty a protivníci šířili
různé lži. Ianovo rozhodnutí odejít je muselo hluboce zasáhnout.
Iana se ale víc zajímal, co dělat do budoucna. Ihned ho podpořili No Remorse, kteří byli
šťastní, že se hudební scéna dostala z područí Frontu.
Zrodila se nová organizace Blood and Honour, pojmenovaná podle nápisu na dýkách
Hitlerových SS. Byl to také název posledního alba Skrewdriveru. Organizace se uváděla jako
„Independent voice of Rock against Communism“ (Nezávislý hlas rocku proti komunismu).
První číslo časopisu téhož názvu obsahovalo rozhovor s Ianem, který tuto příležitost využil k
vysvětlení současné situace na RAC scéně. Skrewdriver a No Remorse odehráli první koncert
nezávisle na White Noise 4. června. Reakce na koncert byly vynikající a to Iana podnítilo
pokračovat samostatně.
Toto je Blood and Honour, nový nezávislý časopis RAC. Bude vydáván lidmi, které
skutečně zajímá nacionalistická hudební scéna. Ne lidmi, které zajímají jen vlastní
kapsy nebo upadající politická kariéra, jako tomu bylo v případě White Noise.
Úvodník magazínu dále informoval, že byl zřízen účet pro Skrewdriver Services, Ianův
obchod sídlící v Kensingtonu, rodišti Pata Harringtona. Také tu stálo sdělení, že jakékoliv objednávky zaslané White Noise shrábne Harrington, aniž by se o ně čestně podělil.
Tento časopis bude váš a bude veden jako služba pro vás. Nebudeme propagovat
program žádné politické strany. Budeme zrcadlem názorů všech nacionalistických fanoušků a doufáme, že v budoucnosti zůstanete s námi. Nový časopis měl úplně novou politickou identitu a od White Noise se velmi lišil. Neomezovaný stranickými pouty vydával radikálnější nacionálně socialistické věci. V prvním čísle byl i
krátký článek o Rudolfu Hessovi,
Hitlerovu zástupci, který v srpnu
zemřel za podezřelých okolností
ve Spandau. Byl zde i seznam
kapel, které přešly pod křídla
Blood and Honour. Patřil mezi
ně také Brutal Attack, který rovněž poslal NF někam. Na dalších
stránkách bylo možné najít reklamu na trička s nápisem
„Adolf Hitler měl pravdu“ nebo
článek o oslavě na počest Elvise
Presleyho. To poslední byl originální pokus přitáhnout větší
množství příznivců. Ian byl velký Elvisův fanoušek a byl oficiálním členem fanklubu Elvise
Presleyho.
Časopis Blood and Honour
byl oficiálně spuštěn v září na
velmi úspěšném koncertu, kde
hrál Skrewdriver už s novým bubeníkem Jonem Burnleyem. Brutal Attack, který nehrál víc než rok, se vrátil s úplně novými skladbami, zatímco No Remorse
a Sudden Impact reprezentovali novou generaci skinheadských kapel. S mizivou reklamou
a jen s ústním šířením na koncert přišlo zhruba tisíc lidí. Bylo to jasné znamení, že Ianovo
rozhodnutí skončit s White Noise bylo správné.
Nová atmosféra sebedůvěry, která se šířila scénou, přitáhla pozornost médií, která stála na
interview s Ianem ve frontě. Ian se nové směřování hnutí pokusil vysvětlit v deníku Independent. „Hudba je velmi účinný nástroj k předávání poselství. Myslím, že bychom se měli pokusit udělat to na celoevropské úrovni.“ Televizní záběry ze srpna téhož roku, ukazující
skinheadské shromáždění na počest Rudolfa Hesse, byly důkazem toho, že jeho vize nové
Evropy se plní a jeho slova dopadla na úrodnou půdu. Skinheads se právě v této době veřejně
obrátili k nacionálnímu socialismu.

Reportéři všech velkých novin se toužili
dostat na koncerty. O těch se psalo tolik mýtů a lží, že se o nich lidé z tisku chtěli přesvědčit na vlastní oči. Mnohé, kteří se koncerty dostali, štvala jejich profesionalita.
Dobrá organizace a skutečnost, že „ty kapely
opravdu umí hrát“, mnohé z nich překvapila.
Na RAC koncertech se člověk jen těžko
mohl dostat do problémů, ale nedá se říct, že
by nečíhaly někde poblíž. Pokud by nějací
nepřátelé rasistické hudby byli tak hloupí, že
by se objevili na koncertě, ochranka měla víc
než dost rukou připravených bojovat. To konec konců byla jejich svatá povinnost. Koncerty
se tedy konaly bez větších problémů, protože všichni zúčastnění měli stejné politické přesvědčení a většina pochopila, že když má majitel podniku tu odvahu, že jim povolil uspořádat
koncert, oni také musí ukázat jistou dávku respektu. Jakmile jste zaplatili čtyři nebo pět liber
vstupného, dostali jste se i k provizorním stánkům, které nabízely opravdu všechno od posledních nahrávek z Rock-o-Rama až po hrnky s podobiznou Adolfa Hitlera. Stěny
na toaletách zdobily nálepky Blood and Honour a skinheadské graffity, ale jejich autoři se
museli mít na pozoru před pozornými zraky ochranky. Největší boj večera se ovšem odehrával u baru. Vysoká návštěvnost majitele obvykle zaskočila, takže v baru bylo většinou málo
obsluhy. Jediná útěcha za to, že váš bar je plný pouličních bitkařů, byla, že vypili absolutně
všechno. Pro majitele to byl vždycky risk, ale ti, u kterých se to večer obešlo bez problémů,
vydělali pěkné peníze.
Když se na pódiu objevil Skrewdriver,
věděl o tom celý svět. Ze stovek hrdel mladých mužů se ozval hlasitý pozdrav Sieg
Heil! Totéž se často opakovalo i mezi
písněmi. Byl tu naprostý pocit rebelie
a vzdoru. Každý úspěšný koncert byl
oslavovaný jako „vítězství nad rudými“.
Stěnu za pódiem zdobila červeno-bílo-modrá
skinheadská válečná vlajka. Mezi vlajkami
Union Jack se objevovaly vlajky se
slunečním kolem nebo keltským křížem,
které vyráběl kytarista Skrewdriveru
a Brutal Attacku Martin Cross. Uprostřed byla velká černá vlajka s bílým názvem kapely. Toto jevištní pozadí Skrewdriveru se objevilo po Ianově návratu na scénu v roce 1982. Navrhli
ho a vyrobili vedoucí členové British Movement z Essexu. Ian na jevišti obvykle pronesl
krátký projev, kterým vybičoval dav k
šílenství a poté okamžitě začal jednou ze
svých pozitivně laděných písní. Vždy si
vybral nějaké palčivé téma. Mohla to být
například současná imigrační politika vlády
nebo zpráva z novin, kterou využil ve svůj
prospěch. Mezi jeho miláčky patřili CND,
Garry Bushell, Ken Livingstone, Nelson
Mandella a skoro každý, kdo smýšlel levicově. Publikum měl pevně v rukou a i když
se to ve skutečnosti nikdy nestalo, mohl by fanoušky celkem lehce využít
k vyvolání nepokojů.
O White Noise se v tisku
s bídou objevila zmínka
a s jejich jediným skutečně
talentovaným hudebníkem
Kevem Turnerem za mřížemi
de facto neexistovali. Tah,
který udělal Skrewdriver,
scénu nemarginalizoval, ale
právě naopak. Společně
s pozorností médií, která
nechtěně vyzdvihovala jejich
úspěch, přitahovala Blood and
Honour i velké množství
nepřátel. Ty znepokojovalo,
jak tato neuznávaná hudební
scéna i bez publicity v
hudebních médiích prosperuje
přímo před jejich očima. Dr.
Tony Kushner, vysokoškolský
učitel dějepisu, který se
zajímal o krajní pravici, to
vysvětlil následovně: „Lidé
jako Stuart usilují o evropské
skinheadské hnutí. V Evropě
existují malé okrajové skupiny,
které se identifikují s extrémní
pravicí.“ Zdůraznil, že se to
nesmí ignorovat.
„Nacionalistická hudba,
jakou hraje Stuart, to drží
pohromadě. Ztotožnění se
s nacistickým obdobím může
být touto mládeží považováno
za nejzazší formu rebelie.“
Ian měl spoustu práce
s Frontem, který se ze všech sil
snažil zmařit jeho pokus
někam to se Skrewdriverem
a Blood and Honour
dotáhnout. Úvodníky
v magazínu často útočily na
NF a témata Harrington a Holland se objevila i v jeho textech. Skladba The New Boss byla
inspirovaná písní „Won‘t get fooled again“ od skupiny The Who, kterou předělal
v sedmdesátých letech.

Mysleli jsme, že máme nový směr, ale připadá mi úplně stejný.
Hudební šéfové, ale nikdo z nich nám nevěnoval pozornost, teď to začínám chápat.
Nedělej tohle, nedělej tamto, je to jako bych byl zpátky ve škole.
Všechno jsme to brali, ignorovali jejich hříchy, ale teď víme, že jsme byli blázni.
Znovu nás využili.
Vypadá to, že to nikdy neskončí.

I když to vypadá, jako by Ian byl posedlý nenávistí k Harringtonově-Hollandově NF, je
třeba říct, že on je štval mnohem víc. Konec konců byli až druzí nejlepší. Front členům oznámil, že četba časopisu Blood and Honour je stranický přestupek. Iana strašně bavilo vysmívat
se některým lidem z White Noise, kteří uráželi Blood and Honour, ale přesto ho chtěli číst.
Hlavní vydavatel jistého fanzinu se dostal do Ianovy palby kritiky v rubrice „White whispers“
(Bílá šeptanda). V článku pod názvem „Zlobivý Chrissy“ použil k zesměšnění svých nepřátel
z White Noise kombinaci sarkasmu a důvtipu. Ian tento sloupek používal k odvracení útoků
a White whispers se stala oblíbenou rubrikou.
Harringtonův NF ve snaze zachovat si tvář tvrdil, že čistí své řady od nacistů. Dokonce
kontaktovali Židovský výbor zmocněnců s tím, že členství je odteď otevřené i Židům. Chtěli
dát najevo nové směřování a podporu antirasismu, ale nikdo jim to nesežral. Tradiční rasisti
se od NF odvrátili. Ti nestranní ve sporu s White Noise si z toho udělali vlastní závěry a antirasisty to nepřekvapilo, ale viděli v tom šanci na vystupňování rozbrojů v přední pravicové
straně v zemi.
Pro Blood and Honour tu byly nové příležitosti. Bez omezování ze strany těch, kdo vedli
White Noise a NF, Ian zjišťoval, že poptávka po Skrewdriveru roste. Nahrávky z Rock-oRama prodávalo víc hudebních obchodů a z celé Evropy přicházely nabídky na koncerty.
První velká cesta kapely do Evropy po katastrofě v Holandsku v roce 1982 vedla do švédského přístavního města Gothenburg. Protože cestovali trajektem, výlet trval přes než 24 hodiny. Členové kapely tento čas využili k tomu se totálně opít. Když dorazili do Švédska, čekali na ně členové kapely Dirlewanger, jejich skandinávského ekvivalentu. Švédská pohostinnost byla bezchybná a kromě pár drobných problémů na koncertu byl víkend úspěšný.
V Evropě byly nejrozvinutější právě švédská a německá scéna, ale Británie zůstávala i nadále
inovátorem a nejdominantnější silou.
Zájem se však brzy neomezoval jen na Evropu. Skinheadská scéna se vzmáhala také
v Austrálii. Bylo velmi nepravděpodobné, že Skrewdriver někdy poctí návštěvou jejich bary
a kluby, ale domácí RAC talenty hrály Ianovy skladby na vysoké úrovni. To, co mnohé šokovalo, včetně členů kapely, se ale odehrávalo daleko na východě. Velký kšeft s White Power
věcmi totiž dělali Japonci. Měli dokonce vlastní kapely, které s nadšením napodobovaly své
britské nacistické hrdiny. Pro Iana to bylo celkem zábavné. Šlo o něco nového. Ian je pokládal
za nacionalisty bojující za vlastní zemi a pokud zůstanou doma v Japonsku, nepokládal je za
problém.
V Americe se skinheadi dostali na titulní stránky novin, zúčastňovali se diskusních relací
v televizi a hráli důležitou roli ve vzestupu pravice. Úřady byly natolik znepokojeny, že pověřily Anti-Defamation League, židovskou občanskoprávní skupinu, aby o tomto novém fenoménu vypracovala zprávu. Zpráva varovala, že zmíněný problém má vzestupnou tendenci.
„Jednou z věcí, která je na skinheadech přitažlivá pro mladé lidi, je jejich úzké propojení
s hard rockovou hudbou, která se nazývá White Power music.“ Citovala leták Romantic Violence, skupiny z Chicaga, který říkal, že skinheadi jsou „vyholení pro boj“. Spojení mezi americkou a britskou scénou pochází, jak uvádí zpráva, přímo z hudby Skrewdriveru. Součástí
zprávy byly části rozhovoru, který Ian před nedávnem poskytl Liberty Lobby. „Nejsem typ
člověka, který by se plazil a klaněl před bandami slabých, pacifistických levičáků a pokryteckých sionistů,“ řekl pro Spotlight. „Člověk musí být k lidem ohledně svých názorů upřímný,
zvlášť když je v sázce přežití celé naší rasy.“
Organizované gangy se začaly objevovat ve všech velkých městech USA, například
v Detroitu, odkud pocházel Dave Lozon, jeden z prvních skinheadů v oblasti. „Slyšel jsem
Skrewdriver a ti chlapi jsou přesně jako já,“ řekl pro Detroit Free Press. „Jsi bílý, nemáš peníze. Vše, co máš, je tvá hrdost.“
Skinheadská účast v amerických rasistických skupinách nebyla vždy jednosměrná. Dave
Lozon si vysloužil obrovský potlesk, když přednesl projev na shromáždění Aryan Nations.
Poskytl zde vyčerpávající prezentaci skinheadského životního stylu a označil je ze nové vojáky pravice. Nemyslel tím krajní pravicové konzervativce, ale spíš národní socialisty, ke kterým se řadil i on. Projev zakončil přednesem slov písně jedné britské rasistické kapely.
Deborah Kaplanová z Detroitu byla první novinářka, která se věnovala fenoménu skinheads. Tvrdila, že ačkoliv existuje mnoho amerických imitátorů, Skrewdriver je i nadále nejpopulárnější kapelou k získávání nových stoupenců rasismu. Mnoho amerických obchodů prodávalo jeho nahrávky prostřednictvím speciálních objednávek. „Hrozivá je tato hudba tím, že
i když se publikum nechová doslova podle textů, určitě je to hecuje.“ Jeden 19letý skinhead
z Detroitu řekl: „Vyvolává to ve vás chuť jít ven a mlátit lidi.“
Doma v Anglii obavy slečny Kaplanové sdílelo mnoho lidí. Kdykoliv vidíte zvednutou
pravici, zpravidla jste svědky i protireakcí ze strany levice. Toto chování ale nemá vždy původ jen ve strachu ze síly pravice. Obvykle to vyplývá z vědomí, že takto se mohou svézt na
nejnovějších módních politických trendech, na jejichž základě může jejich strana získat tak
potřebnou publicitu a peníze.
V srpnu 1985 vznikla Anti-Fascist action, přední skupina hrozivé Red Action. Anti-Nazi
league byla do jisté míry úspěšná, ale jedinou skutečnou opozicí v ulicích byla pro pravici posledních pár let Red Action. S potřebnou znalostí práva byli připraveni vést násilné útoky proti nepřátelům. „Staré zákony nás nemají rády,“ řekl mluvčí jedné militantní skupiny. „Ale je mají rády ještě míň.“ I když neměli šanci proti hospodě plné skinheadů, jejich taktika vybírat
si jednotlivce byla občas úspěšná a jejich pověst se proto někdy až přespříliš zveličovala.
Skinheadi měli vždycky větší šanci být zatčeni a také s tím počítali.
AFA měla i vlastní hudební společnost. Cable street beat bylo jméno podle bitky mezi
Mosleyovými černokošiláči a Židy v ulicích východního Londýna. Organizace ale byla víc
zaměřena na zlikvidování White Noise a Blood and Honour než na dosažení úspěchů s vlastními kapelami. Všechny kapely byly levicové, až na jejich jedinou hvězdu Angelic Upstarts.
To byla úspěšná punková kapela v éře po Pistols. Ironií ale bylo, že většina jejich starších
skladeb byla na mnoha skinheadských rasistických kompilacích. Kapela dokonce měla i singl,
vlasteneckou baladu nazvanou England, zakázanou v hudebních žebříčcích kvůli nacionalistickému charakteru. Ian Stuart často říkal, že by si přál, aby tu skladbu napsal on. Kapela, která kdysi podporovala skinheads a hlásala, že „Enoch Powell by měl být premiérem“, se nyní
stala novým miláčkem levice.
Trvalo ještě pár let, než AFA něčeho dosáhla. Jakmile se do toho ale pustila, její kampaně
proti Skrewdriveru a RAC scéně silně podporovali sympatizanti v hudebním průmyslu.

Kapitola 15:
Falešné úsvity a nové horizonty

Odtržení od White Noise bylo pořád velké téma. Přestože většina „jednotek“ byla věrná
Ianovi a nové organizaci Blood and Honour, Frontu se podařilo přerušit nahrávací plán
Skrewdriveru. Ian byl celý horlivý předložit nedočkavému publiku to, co by se klidně dalo
nazvat jako největší nacionalistický hudebním počin.
Naneštěstí pro Iana se však Rock-o-Rama zapletla do sporu kvůli financím se skupinou
okolo White Noise. Vedení Frontu bylo jasné, že jestli přijdou o své slovo v této věci, jejich
lukrativní obchod s hudbou bude ohrožen. Stejně důležité pro ně bylo udržet si podporu Keva
Turnera, vydání jeho debutového alba se však stále odkládalo. Pat Harrington odjel do Kolína
na setkání se šéfem Rock-o-Rama Herbertem Egoldtem, aby zaplatil dluhy. Harrington chtěl
další politické body a žádal, aby nahrávací společnost napsala dopis s prohlášením, že finanční otázky jsou vypořádané. Rock-o-Rama s požadavky souhlasila, ale dopis Frontu nebyl k
ničemu, protože v něm uvedla, že nebyl schopen vyrovnat dluhy jedenáct měsíců.
K opětovnému získání tolik potřebné důvěry to tedy bylo nepoužitelné.
Front ale ještě všechno neztratil. Mohli se vrátit do Anglie s dobrou zprávou pro Keva
Turnera, že LP Skullhead, nový šperk na jejich koruně, vyjde bez zbytečného zdržení. Protože
byl Kev v té době ve vězení, bylo pro ně lehké s ním manipulovat. Jelikož Turnera popisovali
jako hrdinu a Skullhead jako nejlepší věc od objevení baleného krájeného chleba, věděli, že
ho druhá strana přesvědčí jen stěží. Těšilo je, že mu nevadil ani jejich divný přechod k antirasistům. Na titulní straně National Front News si Graham Williamson, čelní představitel
strany, podával ruku s černým militantem. Bylo to na milion mil vzdálené od toho, na čem byl
Front postaven i od lidí, kvůli kterým do něj vstoupila většina členů.
Představte si jejich radost, když Kev Turner odpověděl na jejich nový postoj pozitivně.
Potěšeni vývojem situace se dokonce rozhodli zveřejnit jeho dopis v dalším úvodníku NF
News.
Milé NFN
Poslední časopis, který jsem dostal, měl obal, který bych si nikdy nepomyslel, že uvidím.
Je dobré znamení, že černí separatisté uznávají náš postoj k repatriaci. Dokážu si představit,
v jakém šoku je ta „bigotní brigáda“.
Poslední pevností White Noise byl Newcastle, odkud pocházeli Skullhead a ve Walesu
vycházelo pár NF fanzinů. Cardiff zůstal věrný White Noise díky zdejší NF kapele Violent
Storm.
Iana kontaktovali autoři programu Channel Four. Zajímala je jeho verze příběhu
o rozdělení NF a jeho nové směřování. Ian se postavil před kameru s tím, že Front založil
White Noise a on si myslel, že měl sloužit k vybudování nacionalistické hudební scény, ne k
plnění kapes NF. To označil za důvod rozchodu s Frontem.
Program pod názvem The Dispatches měl za úkol zdiskreditovat Front a většina režie byla
podle Gerryho Gablea ze Searchlightu. Ve snaze ukázat oddělení NF od skinheadské scény
The Dispatches ukázal NF ve světle, s jakým mohli být Harrington a Holland jedině spokojeni. Podle tohoto dokumentu nahradili ve Frontu skinheady a pouliční pochody studentské typy
za počítači a setkání mladých nacionalistů na výukových seminářích na waleském venkově.

V centru Londýna, na módní Carnaby
street, se prodávala RAC móda. Byla tu
trička, odznaky a nahrávky všech známých
kapel. Zájem byl obrovský a Blood and
Honour se rychle stala nejnovější pouliční
módou.
Všechna tato podpora nezůstala
nepovšimnuta levičáky, kteří rychle
požadovali, aby byly tyto věci ihned staženy.
Majitelé obchodů to odmítali, protože
zmíněný obchod byl fantasticky výnosný.
Nakonec proběhly masové demonstrace a
kampaně v novinách, přičemž účastnicí byla
i lady Porterová, vůdkyně konzervativní
westminsterské rady.
Největší obchod prodávající RAC věci,
The Cavern, byl mnohokrát terčem
policejních razií. Odváželi stohy nahrávek
a časopisů, ale brzy zjišťovali, že je musí
vrátit, protože nic nebylo nezákonné.
„Vedlejší obchod vlastní Indové,“ řekl
mluvčí The Cavern. „Vozit se po Indech
prodávajících fašistické materiály ale není
taková sranda.“ Přesto, co říkali účastníci
kampaní, na prodeji nahrávek a jiného materiálu Skrewdriveru nebylo nic nezákonného.
„V současné době jsou silně urážliví a nechutní,“ řekl jeden expert na právo, „ale nenavrhují žádné činy ani se nevyslovují proti jiným rasovým skupinám.“ Slova písní byla přímá
a rozhodně si nebrala servítky. Za nezákonné by je však šlo označit pouze tehdy, kdyby vyzývaly k něčí vraždě nebo zastrašovaly nějakou konkrétní skupinu. A i kdyby nahrávka tato kritéria splňovala, obžaloba by musela dokázat, že si prodejce byl obsahu nahrávek vědom.
Když si někdo stěžoval v Jewish Chronicle, odpověděli mu, že Výbor pro rovnost ras,
Královská prokuratura a Výbor zmocněnců jsou ve snaze zastavit prodej nacistického zboží
bezmocní.
Začít soudní řízení proti hudebníkovi nebo kapele je vzhledem ke spoustě děr v zákonech
a právnickým kličkám nesmírně obtížné. Když byla nahrávka označena za urážlivou, úřady
raději vyvíjely tlak na distributory. Pokoušeli se o to i v případě Skrewdriveru, ale jim se i tak
dařilo dostávat svou hudbu do obchodů.
Pro levicové demonstranty představovala tato situace velké dilema. Na jednu stranu se
prezentovali jako obhájci svobody slova a projevu, na druhou se snažili zavést cenzuru, která
by šla mnohem dál než úřady.
Merc se po dlouhém zvažovaní nakonec rozhodl stáhnout všechen „urážlivý“ materiál.
Pan Assad Salahi také souhlasil zastavit prodej triček s Hitlerem a nacistických vlajek. Tak
nakonec zbyl jen jediný obchod prodávající RAC zboží. Jeho vlastník, vystupující pod jménem Andrew St. John, odešel z obchodu svého bratra Michaela, který vlastnil The Cavern, a
založil vlastní obchod The Cutdown. Ian ani ostatní z kapely nevěděli, že pan St. John je
ve skutečnosti Žid ze severozápadního Londýna, který se ve skutečnosti jmenuje Andrew Benjamin a pravidelně se zúčastňuje bohoslužeb v synagoze v Mill Hill. Benjamin se ochotně
spolčil s nacisty, když mu to sypalo. Ale dostal se kvůli tomu do roztržky s bratrem a brzy ho
zavrhla i rodina. „Chceme, aby každý věděl, že uděláme všechno, abychom ho zastavili.

Chceme, aby skoncoval s prodejem té nechutné a nenávistné propagandy.“ Jeho bratr Michael
se od toho zoufale snažil distancovat.
Židovská komunita také vytáhla do zbraně. Benjaminova babička se jednoho dne vzbudila
a před svým domem na Stamford Hill našla na pouliční lampě plakát zobrazující jí a Adolfa
Hitlera. „Tohle ji úplně zabíjí,“ řekl Benjaminův bratr Michael. „Bojí se opustit dům a bez
ustání pláče.“ Plakáty byly udělané tak, aby Andrewa zesměšnily. Později ho kvůli zastavení
obchodu předvolal do Woburn House Židovský výbor zmocněnců, organizace, jejíž vliv dalece přesahoval malou náboženskou skupinu.
Ačkoliv uvažoval nad pobouřením, které vyvolal prodejem rasistické muziky, hudba peněz ho přiměla své rádce neposlouchat. Jak řekl do novin: „Zaplatí to auto a hypotéku.“ Jeho
případ nebyl jediný. Židé ve východním Londýně ve třicátých letech vyráběli vlajky
a odznaky pro sira Oswalda Mosleyho. Další Žid jménem Gerry Viner často prodával National Front News v převážně židovské oblasti Brick Lane. Benjamin byl černá ovce, ale nebyl
první.
Rock-o-Rama dala v Německu zelenou vylisování nového LP Skrewdriver s názvem White Rider. Hudební projev byl tak kvalitní, že jen málo kapel z RAC scény ho dokázalo napodobit. Ianovy písně byly promyšlenější a podané o mnoho profesionálněji než kdykoliv předtím. Jediná věc, která albu uškodila, byl obal. Spousta písní byla napsána ve vězení, které bylo
tématem dvou z nich. Ian vzdal hold svým hrdinům z Waffen SS a v The snow fell popsal jejich těžký úděl na východní frontě. Byla to pomalá melodická skladba s nápaditým textem.
Tehdy byl Skrewdriver na vrcholu. I can see the fire byla Ianova oblíbená skladba, i když to
někoho vzhledem k jejímu jemnému textu může překvapit.

Vidím lesk víry zářící ve tvých očích.
Vím, že se neotočíš zády budoucnosti, která nás čeká.
Cítíš hněv, namiř ho na lidi okolo.
Protože to vypadá, že spí, že mají svázané ruce.
Vidím oheň a vím, že nevyhasne.
Vidím plameny, které hoří hluboko ve tvých očích.

Pro ty, co si mysleli, že Ian vyměkl, tu byla Strike force, píseň se známým popěvkem
„Watch out Nigger!“ (Dávej si pozor, negře!), který před vydáním alba odstranili. Strike force
byla výzvou k podpoře bílých rasistů v Jižní Africe a okamžitě se stala oblíbenou na koncertech.
Tak jako všechny nahrávky Rock-o-Rama byl totiž i White Rider posouzen právníky, aby
ho schválili. Jejich nahrávky už nezpůsobovaly rozruch jen v Anglii. Demonstrace se konaly i
před kancelářemi Rock-o-Rama v Kolíně, což je nakonec přinutilo změnit sídlo.
Ačkoliv se Stuartova politika a metody k jejímu prosazení nikdy nelíbily všem vůdcům
v nacionalistických kruzích, jen málokdo ho kritizoval veřejně.
Jedním z lidí vystupujících proti Ianu Stuartovi a skinheadskému hnutí byl Colin Jordan.
Jednu dobu byl vůdcem British Movement a odstoupil po skandálu kvůli ukradenému spodnímu prádlu v prodejně Marks and Spencers, aby tak stranu ušetřil skandálu. V šedesátých
letech byl vedoucí osobností pravice, podobně jako John Tyndall, který byl v té době
v National Socialist Movement a momentálně byl lídrem British National Party. Skupina se
– dostávala na přední stránky novin tím, že na svá shromáždění přiváděla takové osobnosti, jako
byl notoricky známý americký nacista George Lincoln Rockwell. Od začátku osmdesátých let
Jordan trávil většinu času psaním knížek a vydáváním vlastních info novin s názvem Gothic
Ripples doma v Hogarth Hill ve West Yorkshire.
Jako příslušník staré školy Jordan věřil v úspěch stejného nacionálně socialistického režimu, jaký byl v Německu ve třicátých letech. Byl zaujatý proti modernímu západnímu světu
a všemu, co s ním bylo spojené. A protože ani rock’n’roll nebyl vynalezen v době, kdy po této
zemi chodil Adolf Hitler, tak ho neměl rád.
V jednom vydaní Gothic Ripples napsal, že „skinheadi svou primitivní hudbou praktikují
tentýž způsob myšlení ,zpátky do džungle‘ jako ti, co propagují revoluci multirasismu.“ Dále
pokračoval přirovnáním skinheadského koncertu k „oslavným shromážděním afrických kanibalů tančících okolo kotle“.
Ian byl naštvaný a prohlásil, že se cítí být tímto člověkem zrazen. Byl totiž jedním
z mnoha na pravicové scéně, kteří incident v obchodě Marks and Spencers pokládali za falešně vykonstruovaný. Podle jeho názoru byl Jordan „už po záruce“ a žil v době, která byla dávno překonaná. I přes zklamání z tohoto Jordanova citového výlevu ho přešel s úsměvem
a mluvil o Jordanovi jako o „bláznovi na kopci.“
Jordanovy názory mohly nacházet živnou půdu u starších členů vedení BNP, ale ti se ze
strachu před hněvem mladších členů do této šarvátky nezapojili.
The Gothic Ripples byl skoro neznámý a Jordanův útok neměl na Skrewdriver podstatný
vliv. Tento incident nebyl ničím v porovnání s boji s NF, Searchlightem a levičáky.

Kapitola 16:
Proti rudým a reakci

Kdyby se obtěžovali rozhlédnout kolem,
viděli by nápis na stěně.
Spousta lidí se probouzí
a odpovídá na volání bílého muže.
Když se nás pokusí potlačit,
jestli nás nezničí, budeme silnější.
Jejich neustálé lži a šikanování
nám jen pomáhají pokračovat.

Když už Blood and Honour stála pevně na nohách, Ian byl vytíženější než kdy dřív. Koncerty se pořádaly každé dva týdny, většinou ve střední Anglii. V Londýně skinheadi chodili
převážně do hospod v okolí Kings Cross, které byly oblíbené mezi členy RAC kapel a jejich
fanoušky. Pro Iana to byly dobré časy. Víc koncertů než kdykoliv předtím, peníze z prodeje
věcí a každý týden nová holka.
Úspěch ale měl i stinné stránky. Kampaň vedená proti němu se stupňovala. Konaly se demonstrace přímo před jeho bytem v Argyl. Když si stěžoval policistům, bylo mu doporučeno,
ať zůstane doma a v případě, že se objeví u demonstrantů, může být zatčen.
Ian v řadě případů vyšel z bytu a vzápětí zjistil, že venku ho čeká auto plné antifašistů,
kteří ho chtějí napadnout. Nikdy ale nebyli úspěšní. Během podobného útoku Ian jednoho
z nich poslal k zemi, přičemž mu vyrazil zuby smrtícím pravým hákem. Incidenty jako byl
tento jen přispívaly k jeho pověsti. Levičáci, snažící se ho vykreslit jako skutečného potomka
ďábla, byli často tak unesení vlastní propagandou, že tím vystrašili sami sebe. Dokonce i ti
nejodvážnější komunisti se obávali jeho pověsti, kterou mu dali oni sami. Ianovi to přinášelo
mnoho zábavných okamžiků.
Mezi lidi, kteří k němu občas zaskočili, patřilo i pár fans
Chelsea, které Ian znal ještě z jejich skinheadských dob.
Jedné noci dorazili pozdě a zašli spolu na burger do podniku
na stanici Kings Cross, kde se strhla bitka s homosexuály,
kteří chodili do hospody Bell. Došlo na pěsti a jeden gay byl
pobodán. Než se stačili vzpamatovat, byli Ian a tři další
předvedeni na policejní stanici a obviněni z násilného
chování.
Ian nemohl uvěřit, jakou má s wormwoodským vězením
smůlu. Tomuhle místu se snažil ze všech sil vyhnout a pokud
šlo do té doby všechno skvěle, teď se obával, že se všechno
zvrtne.
Během tří měsíců, které strávil na vazbě, stál pětkrát před
soudem. Bylo jasné, že chybí jakékoliv důkazy, ale úřady
byly rády, že mají Iana za mřížemi. Organizování koncertů
zajišťoval Brutal Attack a vedením Blood and Honour byl dočasně pověřen Joe Pearce.
Ian trávil většinu času ve vězení odepisováním kamarádům po celém světě, skládáním textů a čtením knih. Existuje jen několik písní, které je možné napsat o vězení, pokud se
samozřejmě nejmenujete Johnny Cash. Oddělen od vnějšího světa, bez bohaté inspirace
potřebné k tomu, aby dokázal skládat, si Ian oživoval představivost legendami a lidovými
pověstmi. Jeho oblíbeným autorem byl J.R.R. Tolkien, který napsal velká díla jako Pán
Prstenů a Hobit. Tolkienovy knihy vyprávěly o dávných časech, kdy čarodějové vytvářeli

Tolkienovy knihy vyprávěly o dávných časech, kdy čarodějové vytvářeli magické runové
symboly s ukrytou kouzelnou mocí. Tyto příběhy rád přirovnával k vlastním názorům, jak jeho strana, dobro, bojuje proti nepřátelům, zlu. Stejně jako u většiny nacionalistické filozofie
Ian chápal, že je důležité udělat věci co nejjednoduššími. Byla to politika, kterou nový NF nedokázal pochopit.
Vzhledem k množství času, který měl, se Ian vrhl na psaní beletrie a když byl zase na
svobodě, měl dokončenu stostránkovou novelu. Příběh byl zasazen do fiktivní země s názvem
Valaria. Valarové byli čestní a těžce pracující lidé, kteří čelili přílivu cizinců. Mnozí ve Valarii to akceptovali jako jejich lidskou povinnost, ale zanedlouho už „návštěvníci“ diktovali hostitelské zemi způsob života. Nakonec skupina rebelů porazila nepřátele a zachránila vlast. Jejich znakem bylo velké písmeno V. Novela měla být vydaná jako New Dawn, byla velmi nápaditá a ukazovala Iana v úplně jiném světle, než na jaké byli lidé zvykli. Ian se proto zdráhal
dát souhlas k jejímu vydání a obával se jejího přijetí. I přestože se těm pár lidem, kterým ji dal
přečíst, líbila, moc mu nevadilo, když se mu nevrátila poté, co ji dal Nickymu Craneovi kvůli
ilustracím. Jako ostýchavý člověk byl i teď prorokem svého neštěstí. V rámci pravicové scény
nebylo moc lidí schopných napsat tak tvůrčí dílo. Mnohé publikace byly hloupé a chyběla jim
vizuální přitažlivost.
K velkému zklamání zástupců Searchlightu v soudní síni byl Ian nakonec osvobozen soudem v Islingtonu. Soudce prohlásil, že případ nemůže pokračovat z důvodu nedostatku důkazů. Ian po propuštění zůstal týden v jižním Londýně, dokud celá věc nevyšuměla.
Následující víkend byl v novinách People podrobný třístránkový článek o vzestupu Blood
and Honour pod názvem „Evil face of youth“ (Ďábelská tvář mládeže). Členy Blood and Honour v něm nazvali „vyšinutí grázlové bez budoucnosti“. Novináři dostali možnost vyzpovídat a nafotit skinheady na malém koncertu ve Stoke-on-Trent v Staffordshiru, který se konal
začátkem roku. Na kritice, kterou Ian, jeho kapela a oddaní fanoušci v novinách schytali, ho
nejvíc štvalo to, že někteří novináři viděli dost na to, aby nemuseli opakovat stereotypní lži.
Ian měl pocit, že když novinář přijde na koncert a je svědkem fantastické hudební produkce, stejně skončí u obvyklého tvrzení, že „to jsou nacisti, takže jsou odpad“. Samozřejmě nemohl tvrdit, že celé jeho publikum jsou andílci a že všechny kapely-předskokani jsou úžasné,
ale vypadalo to, že pro zprávy v tisku existuje nějaká šablona. Média si vždy všimnou chlapíka, který je nejvíc potetovaný, anebo ožraly, který vykřikuje obscénnosti. Takoví lidé byli foceni a citováni jako mluvčí hnutí. Ian a jeho přátelé často poukazovali na to, že tisk nepřináší
zpravodajské informace, ale hledá příběhy. Články bez šťávy, bez ohledu na svou pravdivost,
se do novin nikdy nedostaly. Zainteresovaní novináři, i když třeba měli dobré úmysly, to moc
dobře věděli. A tak tento cirkus pokračoval.
Někdo by řekl, že i špatná reklama je reklama, nebo že špatná reklama neexistuje. Samozřejmě, že měřítkem Ianova úspěchu bylo, že mu bušili na dveře, aby si ho mohli vyfotit.
I když ho tato publicita mohla těšit, rozhodně mezi novináři neměl přátele. „Na turné
s nejzvrácenější britskou kapelou,“ křičel článek ozdobený svastikou. „Kapely oslavující nacisty kazí naše děti.“
Bylo těžké sehnat prostory na koncerty, ačkoliv majitelé ochotní je zarezervovat se platili
zlatem. Ian proto zaměstnal silný tým vyhazovačů se známými nápisy na tričkách „Skrewdriver Security“. Ti zajišťovali, že koncerty proběhnou bez incidentů. Politické názory kapel byly věcí, které se organizátoři báli, ale bohužel pro ně zbavit se politického poselství znamenalo zmizet ze scény. Byla tu rovněž skutečnost, že RAC scéna byla silně proti drogám. Drogy
neměly na koncertech o krvi a čistotě hnutí místo. Kdokoliv pomýšlející na pár jointů nebo
šlehnutí si drog tu byl na špatném místě. V očích nacionalistů se drogová kultura rovnala černé kultuře. Stejně jako ve většině jejich pravidel a omezení tu neexistovaly žádné šedé zóny.
Překroč hranici a nebudeš laskavě požádán, abys odešel, ale skončíš na špatné straně bot Dr.
Martens.
Stejně jako po většinu historie Skrewdriveru se i teď za mraky skrývalo slunce. Rock-oRamě se nesmírně líbilo, jakým směrem se věci ubírají a chtěla na nich vydělat. Společnost
chtěla podchytit všechna známá jména z RAC a zavázat je tříletými smlouvami. Na začátku
léta 1988 během jednoho večera v hospodě The Prince Albert na Kings Cross podepsali
smlouvy Skrewdriver, Brutal Attack, No Remorse, Sudden Impact a Vengeance. Byla to vynikající zpráva pro Blood and Honour. Budou neustále dostávat dodávky nových nahrávek, na
kterých mohou budovat své hnutí. Od toho dne se protrhla hráz s vinyly. Všech pět kapel mělo nahrát dvě alba ročně a Ian měl nahrávat i jako sólo umělec. Ze strany Rock-o-Rama to byl
rozumný tah. Nízkonákladová produkce a neustálý přísun nahrávek na trh, který téměř výhradně kontrolovali, znamenaly vynikající příjmy.
Každý, kdo někdy vzal do ruky kytaru nebo paličky, nebo si zpíval na muziku puštěnou
před zrcadlem, by skočil po šanci uzavřít nahrávací smlouvu, i kdyby byl tento obchod jakkoliv jednostranný. Zájem na scéně rostl, všude se objevovaly nové kapely a skupiny, které byly
rády, že jakž takž přežívají, teď dávaly dohromady materiály. Vidět svou práci ve formě vinylu byl sen každého začínajícího hudebníka. Pro mnohé skinheadské skupiny to byl sen, jehož
dosažení teď bylo velmi blízko.

Kapitola 17:
Nacistická móda

S výhodami nahrávacích smluv ale přišel i tlak na dodržování smluvních závazků. Dvě
pořádná alba do roka byla pro mnohé vysoká laťka. Samozřejmě, že u mnohých kontrola kvality úplně skončila. Bez dozoru profesionálních producentů a s malým rozpočtem většina skupin ztroskotala hned na prvních překážkách. Hlavní trojka, Skrewdriver, Brutal Attack a No
Remorse, se naplno chopily své šance a byly lepší než ostatní. Asi každý by souhlasil, že by
jejich nahrávkám prospěl šikovný producent. Tyto kapely se však všechno učily od píky, ale
publikum si určitě nestěžovalo.
Ian se brzy ponořil do práce na dalším albu. After the Fire byla poslední nahrávka, na které se podílel Scotty jako producent.
Rock-o-Rama se nelíbilo, že Scotty má ve všem velké slovo. Hádal se s nimi o smluvních záležitostech a i když pochopili, že pokud jde o Skrewdriver, nemůžou moc čeřit vodu, chtěli se vyhnout placení reálných cen. Některé kapely mohly nahrávat za
čtvrtinu ceny, kterou požadoval Scotty, ale reálně vzato nežádal
skoro nic. Kvalita nahrávek udělala ze Skrewdriveru kapelu číslo
jedna na scéně. Scotty nebyl ochotný to odfláknout, jen aby minimalizoval finanční závazky Rock-o-Rama.
Nakonec se šéf Rock-o-Rama Herbert Egoldt zachoval naprosto absurdně. Studio žádalo několik set liber navíc, i když by
mohlo žádat tisíce. To pro Scottyho znamenalo konec. Když zjistil, že dostat od Rock-o-Rama peníze je nemožné, studio s nimi
ukončilo spolupráci. Pro Iana to bylo zklamání, ale určitě to potěšilo lidi z Rock-o-Rama, kteří nenáviděli každého, kdo se
k Ianovi v obchodním smyslu dostal příliš blízko.
Tak tomu bylo i při nahrávce White Rider, kdy Scotty sehnal
většinu hudebníků a osobně se podílel na všech skladbách.
V reakci na pár kritických ohlasů k White Rider Ian na novém albu záměrně trochu přitvrdil.
Téma nového alba se od těch posledních moc nezměnilo.
Forty-six years, píseň o Rudolfu Hessovi, byla modernizovaná Prisoner of peace z alba Blood
and Honour. Land of Ice byla napsána na počest švédským nacionalistům, kteří kapelu tak
dobře přijali ve Švédsku v roce 1987. V písni byl i jeden verš zpívaný švédsky. Píseň, která
některé překvapila, bylo Ianovo ztvárnění skladby o vojácích v první světové válce s názvem
Green fields of France. Tato pomalá balada vyprávěla smutný příběh života ztraceného na bitevním poli. Ian ji kvůli lepšímu efektu dokonce zpíval s lehce irským přízvukem.
Sedmá skladba, Time of Change, nikoho nepřekvapila. Šlo o přímý útok na vedení National Front, organizace, kterou by dřív bránil do posledního dechu, ale teď se o ní vyjadřoval
jako o straně „praštěných buzerantů“.
Ten odpad stojí proti nám.
Bojí se, protože přišel náš čas.
Jeden, který si říkal revolucionář, se ukázal jako gay,
maminčin malý bohatý chlapeček, je čas, čas na změnu.

Říkají si političtí vojáci,
ale jsou to zbabělci.
Voják je silný, ale oni jsou shrbení,
zženštilí a slabí,
ubozí malí maminčini chlapečci, nebylo nic, co chtěli.
Ale přijde den, kdy budou muset zaplatit.
Uvidíme, pro koho pracovali.
Harrington se netajil, že se občas sešel s příslušníky MI5, tajné policie, která měla za úkol
sbírat informace o pravici. Pro lidi blíže zapojené do fungovaní politického světa to nebylo
nic, čeho by se museli obávat, ale zbytek pravice se na to díval s velkou nedůvěrou. Neměli
sice podrobné informace o práci vlády, ale mnozí z nich se už ocitli v rukou policie díky dohodám a informátorům. V nacionalistických kruzích se policii prostě nevěřilo.
Ian využil totéž studio jako při nahrávání After the Fire i k nahrání dvou písní pro singl
Showdown, který byl financován společně Cutdownem a Ianem. Byla to dohoda, na kterou
Rock-o-Rama pohlížela velmi kriticky, ale s vědomím opatrnosti nutné k udržení své nejvýdělečnější kapely to dovolila.
White Rider obsahoval inteligentní texty a hudebně mistrovsky provedenou skladbu The
snow fell, ale nový singl se dostal na ještě vyšší úroveň. Zvuk byl stejně profesionální, ale v
textech, tempu a provedení bylo cítit nový hněv, který u Skrewdriveru od vydání White
Power nebyl k vidění.
Pohleď do budoucnosti, psanče.
Přichází bouře, rasová válka.
Obloha tmavne, jak přichází noc.
Blíží se bitva, rasa tě volá.
Pokračuj v boji až do posledního dne,
proti lidem, kteří by nás zabili za vlajky, které vyvěšujeme.
My se nevzdáme, my neustoupíme.
Vybojujeme ten boj a tentokrát zvítězíme.
Postav se vedle nás a přijde náš den.
Postav se proti nám a kliď se nám z cesty.
Lidé nalevo, lidé napravo,
Lidé ve středu, co nechtějí bojovat.
Zrádci bojují proti nám, zúčtování.
Lidé ve středu jsou poražení.
Bojujeme za svobodu, bojujeme za vítězství.
Barvou naší uniformy je barva naší kůže.
Máme sílu, máme hrdost.
Když jsme jednotní, je všechno v pořádku.

Hudební tisk Skrewdriver i nadále ignoroval a vzpomenul ho nanejvýš při příležitosti nějakého antifašistického shromáždění nebo demonstrace. Díky mediální nechuti o něm informovat v kombinaci s Ianovým odhodláním nedat se porazit se kapela stala skutečnou silou
rock’n’rollové rebelie. V ulicích dělnických čtvrtí velkých anglických měst se stali novou
módou. A fanoušci nebyli jen příslušníci skinheadského hnutí. Do Londýna jezdili všichni
mladí, aby viděli tohoto nového propagandistu a koupili si jeho nové nahrávky. Kdyby se dal
navrhnout dlouhodobý plán a tento nový fenomén mohl být patřičně pěstován, pak by
Skrewdriver určitě dokázal překonat krátkodobost, která se pojí s nejnovějšími módními trendy. Cílem bylo stát se stabilním základem kultury městských center. Kultury, která by nacionalistické strany podpořila v úsilí o získávání nových členů.
Nepřátelé museli najít řešení dřív, než bude pozdě. Kampaně a demonstrace kapelu nijak
nepoškodily, ba právě naopak, takže bylo třeba zvážit jinou taktiku. Nebyli to jen levičáci,
koho to znepokojovalo. Scotland Yard se rozhodl zřídit jednotku monitorující Blood and Honour. Tlak rostl.
Na začátku roku 1989 hrál Skrewdriver koncert v luxusní londýnské čtvrti Miss cottage.
The North Star na Finchley road byla dost malá, ale měla halu v poschodí, kde se už konalo
víc rockových koncertů a soukromých oslav. Po cestě na koncert se Ian potkal s Kenem Mclellanem, zpěvákem z Brutal Attacku. Rozhodli se, že zajdou na pivo do další místní hospody,
aby probrali večerní koncert a promluvili si o plánech kapely do budoucna. Zatímco popíjeli,
rozletěly se dveře a dovnitř vběhlo patnáct mužů s lahvemi a baseballovými pálkami. Ian dostal ránu do hlavy a strhla se bitka. Nebýt rychlé a promyšlené reakce Mclellana, Ian by dopadl mnohem hůř. Stálo ho to 26 stehů, ale ve skutečnosti vypadali zřízeněji, než jak na tom byli
a Ken z celé věci vyvázl relativně bez újmy.
Po návratu do North Star bylo okolo Iana okamžitě plno přátel, kteří chtěli prohledat okolí
a pomstít se. Ianovou odpovědí byla tiráda nenávisti k útočníkům, o kterých byl přesvědčený,
že patřili k Red Action. Potom následovala procítěná verze jeho hudebního repertoáru. Odmítl
si utřít krev, která mu stékala z vyholené hlavy na triko s nápisem „We´ve got the power“
(Jsme silní). Šlo o efekt i vyjádření neporazitelnosti pro ty, kteří se ho snaží zastavit. Když
bylo po všem, Ianovi nepřátelé nedosáhli ničeho jiného, než toho, že zlepšili jeho postavení
v nacionalistických kruzích jako mučedníka a pouličního bojovníka. Všechny fotografie
z koncertu Blood and Honour využila jako propagandu.
Pro národní socialisty byl rok 1989 významný, protože si připomínali sté výročí narození
Adolfa Hitlera. Po celém světě se plánovaly oslavy. V Jižní Africe se shromáždilo mnoho
starších Němců, aby mu projevili úctu, a v USA nacisti vyvěsili 20 metrů dlouhou zástavu
z letadla, aby takto oslavili sté výročí svého idolu. V Británii se média zaměřila na jednoho
člověka – Iana Stuarta. Mnozí lidé z BNP a NF by byli rádi za mediální prostor k vyjádření
sympatií Hitlerovi, ale věděli, že by to přineslo nežádoucí publicitu jejich straně. Ian Stuart
takový problém neměl. Na barevné fotografii, pořízené ve stísněných prostorách jeho bytu na
Kings Cross, byl Ian obklopen plakáty, fotografiemi a sběratelskými předměty připomínajícími jeho lásku ke všemu bílému. V rukou držel krvavě červenou vlajku se svastikou. Keith
Dovkants z londýnského Evening Standard
přišel, aby viděl „muže, který miluje Hitlera“.
„Obdivuji všechno, co Hitler udělal,
kromě jedné věci,“ řekl Ian odvážně, a přiměl tak Dovkantse k samozřejmé otázce: „A
to je co?“ Ian odpověděl: „Porážka.“ Reportér věděl, že se nebaví s bláznem žijícím ve
světě fantazie, ale s charismatickým
a odhodlaným lídrem, který rozhodně dokáže mnohem víc, než se jen dostávat do problémů. „Ian Stuart je bez kompromisů,“ napsal Dovkants. „Je to nacista, rasista a podle
rejstříku zločinec. Je také ve středu oživování nacismu, které přinutilo levici k tvrdé cenzuře a všude vzbudilo hluboké znepokojení.“
Dovkants mluvil i s vysoce postaveným členem Židovského výboru zmocněnců, který
označil Iana za největšího antisemitu v Británii. Prostě to byl veřejný nepřítel číslo jedna. Takové vyznamenání na jeho tváři vyčarovalo široký úsměv. Získal si velké množství nepřátel i
fanoušků.
Výbor zmocněnců byl mimořádně znepokojen, že Blood and Honour dělá z Londýna
Mekku pro mladé nacisty. Reportáže o situaci se v Jewish Chronicle objevovaly každý týden.
Židovská lobby byla nesmírně pobouřená odmítnutím Andrewa Benjamina zastavit prodej
RAC zboží. V článku na titulní straně pod názvem „Žid prodává svastiky“ Benjamin tyto
inkvizitory rozzuřil. Na otázku, jak může prodávat nacistické věci a přitom být Žid, odpověděl: „Zaplatí to hypotéku. Lidé to chtějí kupovat.“
Většina nepřátel pocházela z tábora levice nebo Židovstva, ale článek pod titulem „Obchod hrůz“ uveřejnily i jedny černošské noviny. Korespondent novin David Upshall navštívil
obchod a znechutil ho pohled na triko s oběšeným Nelsonem Mandelou, které viselo vedle
nášivek Soul Power (Síla duše). Des Clarke, který v obchodu pracoval jako prodavač
a ochranka pod jménem Philip Clarke, tvrdil: „Nejsme rasistický obchod. Je tu poptávka a my
jí vycházíme vstříc.“ Benjamin zašel ještě dál. „Mnoho skinheadů, kteří kupují White Power
zboží, také kupují i soul a ska muziku. Pro řadu z nich je to módní záležitost.“
National Front pod vedením Patricka Harringtona na Benjamina také rád útočil, ale
z úplně jiných důvodů. Protože věděli, že spojení mezi Stuartem a Židem by mohlo poškodit
jeho pověst, začali mluvit o dlouhotrvající spolupráci mezi sionisty a nacisty. Ian podle jejich
názoru riskoval deziluzi bílé mládeže. Tatáž mládež měla najít útočiště v novém hudebním
počinu Frontu, protikultuře. K jejich velké zlosti to ale nedopadlo tak, jak si přáli.
Benjamin nebyl sionista. Jednoduše ho zajímala jediná věc a tou byly peníze. Nebyl za
tím žádný skrytý záměr, byl to prostě byznys.
I když měl trochu problém s Benjaminovým původem, Ian si myslel, že dokud Blood and
Honour může z této situace těžit, jeho postavení to nijak neohrožuje. Účel světil prostředky.
Kdyby se Benjamin představil jako Žid a ne jako St. John, jehož rodiče byli Portugalci, býval
to mohl být úplně jiný příběh.
Ani neustálý tlak a kampaně Cutdownu nezabránily v upevňování pozice na RAC scéně.
Předchozí rok uspořádali obrovský koncert „Main Event“ v centru Londýna, kterého se zúčastnily přední Oi kapely, včetně úhlavních rivalů Skrewdriveru, Angelic Upstarts. Předpokládaly se problémy a také k nim došlo, když byli Upstarts hned při první písni napadeni
a zvedla se vlna zdvižených pravic za pokřiku Sieg Heil! Za zděšení zúčastněných Oi skupin
byl koncert předčasně ukončen. Show byla nakonec zmíněna i v jednom TV dokumentu v Evropě, v němž tvůrci programu okamžitě uveřejnili záběry Iana Stuarta, nacházejícího se jen
pár metrů od místa, kde vznikly problémy.
Jen šest měsíců po „Main Event“ plánoval Cutdown další akci. Tentokrát byl hlavní kapelou Skrewdriver. Rychle se rozneslo, že místo bude utajené a že to bude akce pro zvané, kteří
dostanou lístky. Koncert „Main Event II“ byl znamením konce partnerství mezi Blood and
Honour a Cutdown.
Benjamin zarezervoval tři
sály v okolí Londýna, všechny
pod jménem International Music Exchange. Zpětně vzato se
dá pochybovat, zda měl opravdu zájem, aby akce proběhla,
protože jeho výběr podniků
tomu nenasvědčoval. Benjamin
například pronajal camdenskou
městskou halu, což tehdy bylo
centrum levice jen dvě minuty
chůze od bytu Iana Stuarta.
Už týdny před koncertem
levicoví aktivisté obcházeli
skoro všechny podniky
v hlavním městě a varovali je před nebezpečím dvou tisíc rasistických skinheadů, kteří se tu brzy objeví. Zrušení všech míst
se objevilo v novinách až ráno před koncertem.
Pana Benjamina to moc netrápilo, protože čile obchodoval na Riding House Street. Tisíce
skinheadů z Evropy a Severní Ameriky totiž zamířily hned po příjezdu do Londýna i do Cutdownu. Mezitím Ian a členové ostatních RAC kapel procházeli seznamy podniků v naději, že
něco seženou na poslední chvíli. Pozdě po poledni se to podařilo. Byl to Red Lion
v Gravesendu, blízko hranice mezi Londýnem a Kentem. Majitel souhlasil se zrušením svatební hostiny a pronajal místnost Blood and Honour. Nejen že dostal trojnásobek obvyklého
nájemného, ale měl i největší tržbu u baru v životě. Do podniku, kam většinou přišlo tak tři
sta lidí, jich teď přišlo skoro tisíc, takže netrvalo dlouho a vypilo se všechno pivo.
Vystoupení kapel byla krátká, ale většině
se vydařila. Mimo Skrewdriveru hráli Brutal
Attack, No Remorse, Squadron a Skullhead,
který už také vystupoval pod Blood and Honour. Nikdo si nestěžoval, že za Skrewdriverem hraje až druhé housle, protože se na to
pohlíželo jako na jistou poctu.
Blood and Honour tak vyrostla, že obyčejné podniky byly na pořádání takovýchto
koncertů příliš malé, ale sehnat větší sál bylo
velmi složité. Byla to jedna z organizačních
schopností, kterou si lídři RAC museli osvojit. Kdyby se to podařilo, mohl Ian a spol.
klidně hrát pro dvoutisícový dav. Mnoho fanoušků ale zůstalo čekat na místech srazu,
někteří zabloudili cestou do Kentu nebo je zahnaly party antirasistů, které se potloukaly centrem Londýna.
Krátce po „Main Event II“ byl Cutdown zavřen, ale až po uzavření dohody se Searchlightem Gerryho Gablea. Ve snaze obnovit vztahy se židovskou komunitou Benjamin od Searchlightu požadoval prohlášení, že s nacisty spolupracoval pouze ze strachu o vlastní bezpečnost.
Chtěl vypadat jako neviňátko, které se toho účastnilo jen kvůli výhružkám vůči sobě
a přítelkyni Jane Donovanové.
Gable si myslel, že se dostane k nějakým cenným informacím a se stanoviskem souhlasil.
Na oplátku mu dal Benjamin seznam, o kterém tvrdil, že obsahuje jména členů
a sympatizantů Blood and Honour. Searchlight pro své exkluzivní informace okamžitě našel
další kupce. Seznam ale obsahoval i mnoho jmen sloužících příslušníků armády. Gable nevěděl, že to je vlastně seznam jmen zákazníků zásilkového prodeje Cutdownu. Když ho uveřejnily jedny skotské noviny, byly okamžitě bombardovány stížnostmi. Mnozí lidé ze seznamu,
kteří byli obviněni, že jsou radikální rasisti, posílali peníze Cutdownu za soulovou hudbu a za
trička. Byla to neskutečná ostuda. Gable a noviny byli rádi, že tentokrát nestanuli na té špatné
straně soudní mašinérie.
V následujícím čísle Searchlightu byl podrobný dvoustránkový článek nazvaný „Portrét
kolaboranta“. Gable Benjamina nešetřil a nazval ho „šejdířem, podvodníkem, obchodníkem
s pornem a milovníkem nacistů“. Také uvedl, že „jeho nejodpornějším činem byla spolupráce
s nepřáteli vlastních lidí“. Searchlight se hrabal v Benjaminových záležitostech a zjistil, že
přestal s prodejem rasistického zboží a spustil zásilkový obchod s pornovideem. V jeho novém kšeftu byly i černošské a asijské pornofilmy.
Pro Benjamina to byl prostě obchod. S jedním skončil a začal s novým. Jediné, co ho
mohlo nakonec porazit, bylo jeho vlastní ego. I když se viditelně obával už jen myšlenky na
to, že bude napaden, myslel si, že se může vyhnout všemu. Ve dnech největší slávy Cutdownu  ochotně cpal na police maximum zboží bez ohledu na
kvalitu. Rád prodával pirátské kazety a videonahrávky,
protože z nich byl velký zisk. Jedno video, o kterém ho
varovali, aby ho neprodával, pro něj ale bylo příliš velkým pokušením. 3. prosince 1991 ho na dva měsíce
zavřeli za chování, které mohlo vyvolávat rasovou nesnášenlivost. Benjamin byl strachy bez sebe. Vždycky
si myslel, že vězení je pro jiné.

Kapitola 18:
Reich ‘n‘ Roll
„Brožura se čte jen jednou, ale píseň
se člověk naučí a opakuje tisíckrát.“
– Ian Stuart

Bylo jasné, že vzhledem k rozsáhlé činnosti nepřátel bude muset Skrewdriver najít nové
způsoby fungování. Jeden z těchto způsobů zapůsobil mimořádně dobře a navíc zkomplikoval
situaci médiím. No Remorse vydali kazetu se svým méně kontroverzním materiálem pod falešným názvem Valhalla. Skoro všechny kluby, které ji dostaly, jim s nadšením odepsaly
a nabídly jim možnost koncertování. Jednoho večera v dubnu 1989 byli dotázáni, jestli neznají nějakou podobnou kapelu, která by je doprovázela. Za pár dní už byly reklamy ve všech
hlavních hudebních časopisech. Valhalla a Strike Force naživo v Cave. Strike Force byl krycí
název Skrewdriveru. The Cave byl nablýskaný disko klub v Islingtonu a jeho majitelem byl
Paul Solomon.
Při takovýchto akcích kapely nikdy přesně nevěděly, co čekat. Důležité bylo zajistit, aby
se jim to povedlo vyřídit s co nejméně otázkami. Když už jednou byly kapely a jejich přátelé
uvnitř, bylo skoro nemožné, aby to pořadatel zastavil. Koncert v The Cave dopadl dobře, fanoušci byli nadšení, bavili se a vládla tu opravdu přátelská atmosféra. Co ale Iana opravdu
překvapilo, byla skutečnost, že pan Solomon strašně chtěl, aby tu koncertovali znova. Nejdřív
si myslel, že to jsou jen sladké řečičky, dokud všichni skins nevypadnou ven. Byl však překvapený, když mu pak majitel zavolal s potvrzením druhého vystoupení.
Naneštěstí pro Iana to bylo chvíli předtím, než se to celé provalilo. NME kontrolovali
zpětně inzerované akce a jen těžko zakrývali rozpaky, že na svých stránkách propagovali
koncert Skrewdriveru. Městská rada v Islingtonu také nebyla nadšená a panu Solomonovi pohrozila odebráním licence na živé akce, jestli ještě jednou poskytne prostory pro RAC koncert. Není třeba dodávat, že se druhý dohodnutý koncert v The Cave nikdy neuskutečnil. Podobné podfuky vycházely i jinde a obě dvě kapely si takto zajistily několik koncertů.
Na jednom z nich v Tunnel Club v Greenwhichi v jižním Londýně se strhla bitka, která ukončila koncerty v tomto klubu. Na koncert přišli nějací bývalí skinheadi, aby viděli Skrewdriver,
a to naštvalo několik skins, kteří se do nich pustili. Skupinu casuals (fotbalových chuligánů)
vedl Chubby Chris, bývalý zpěvák kapely Combat 84 a Charlie Sargeant, později známý
z Combat 18. Když to začalo, nejspíš si mysleli, že si to rozdají nanejvýš s 10 skinheady.
Když se ale do konfliktu zapojila většina fanoušků a dokonce někteří členové kapel, překvapilo je to. Kytarista Skrewdriveru Ross McGarry vytáhl obušek a okamžitě sejmul Charlieho
Sargeanta. Casuals byli najednou zahnáni do kouta. Chubby Chris začal rychle vyjednávat,
aby se vyhnuli pořádnému výprasku. „Jsme všichni bílí, měli bychom držet spolu.“ Casuals
byli nakonec rádi, že se dostali ven živí.
Mimo hlavní město se koncerty organizovaly mnohem hůř. Skrewdriver se začal pravidelně objevovat hlavně v okolí Nottinghamu. Ian se v této oblasti zakrátko usadil.
Vzhledem k rostoucí scéně v Evropě byl Skrewdriver hlavní hvězdou večera na koncertech po celém kontinentu. S oblibou navštěvovali Švédsko, stejně jako Německo, kde se
v Neiheimu během turné s názvem Break the chains přišlo na své hrdiny podívat přes tisíc
německých rasistů.
Koncerty, které se konaly v zahraničí, měly úplně jinou atmosféru než v Británii. Doma
Ian od vidění znal většinu publika a i když lídra Blood and Honour respektovali, jejich náklonnost nikdy nepřerostla v uctívání. V zahraničí se na něj fanatičtí příznivci dívali jako na
Boha. Když Ian dorazil na místo koncertu, našel tu dlouhé fronty fanoušků, kteří v nich stáli
proto, aby se s ním potkali, získali jeho podpis, nebo prostě byli v jeho přítomnosti. Mnozí ze
světa pop music by se určitě chovali povýšeně, ale to nebyl Ianův případ. Tato obrovská
ukázka sympatií se ho vždy dotkla a chápal ji jako příležitost projevit i svoji odevzdanost věci, za kterou bojoval. Poradit si s tím bylo často mnohem složitější, než by si člověk myslel.
Jsem si jistý, že poté, co ze sebe vydal všechno na pódiu, by určitě rád na chvíli zmizel, aby
nabral dech, ale Ian si byl vědom svých povinností a podle toho se i choval. Většina rockových skupin má jen výjimečně nějaký bližší kontakt s publikem, mimo podání ruky z pódia
nebo malé párty po koncertě. Skrewdriver byl pravý opak. Po odehrání své části koncertu kapela sešla z pódia a přidala se k publiku, obvykle poblíž baru.
Když už teď byl Scotty úplně
mimo, Ian musel najít nové místo
na nahrávání. Ken Mclellan řekl,
že se vynasnaží pomoci, a tak Ian
nakonec zarezervoval studio
v Croydonu. Využívaly ho různé
kapely spadající pod Blood and
Honour, včetně Brutal Attacku.
Přechod Dese Clarka do
rock-a-billy scény měl velký vliv
na další Ianovo album. Rock-abilly přitáhlo spoustu mladých
lidí s averzí vůči multikulturalismu. Scéna byla skoro stejně
výlučně bílá jako ta skinheadská.
Tato nová kultura používala vlajku Konfederace amerických jižanských států, pro mnohé
symbol rebelie a bílé nadřazenosti.
Ve svém novém projektu se Ian nechal inspirovat hudbou Elvise Presleyho a písněmi Ku
Klux Klanu ze šedesátých let. Spojil se s talentovaným sedmnáctiletým kytaristou a zručným baskytaristou, kteří oba hráli v nejpopulárnější rock-a-billy skupině té doby a za účasti bubeníka ze Skrewdriveru zformoval The Klansmen.
Členové této nové kapely používali umělecká jména Jeb Stuart, Bones, Jed Clampett a JB
Forrest. Byl to rozumný pokus utajit totožnost dvou hudebníků rock-a-billy. Jednalo se o jména z jižanské strany v občanské válce. Tento koncept nebyl úplně originální, protože
v šedesátých letech nahrál nejlépe vydělávající country zpěvák různé rasistické písně a písně
Klanu pod přezdívkou Johnny Reb. The Klansmen mu vzdali poctu, když nahráli svou verzi
písně Johnnyho Reba „Stand up and be counted“ (Ukaž se).
Obvyklá omezení ze strany Rock-o-Rama zabránila, aby kapela nabídla takovou dávku
otevřeného rasismu, jakou produkoval Johnny Reb dvacet let před nimi. The Klansmen se podařilo vytvořit materiál, který byl kvalitativně porovnatelný s většinou rock-a-billy scény. Jediná skladba na tomto albu, která připomínala Skrewdriver, byla cover verze písně Chucka
Berryho s názvem Johnny B. Goode. Přepsaná a přejmenovaná na Johnny joined the Klan
(Johnny vstoupil do Klanu) byla na koncertech Skrewdriveru nadšeně přijímaná.
Dole v Louisianě, naproti New Orleansu,
nahoře v lesích, tam u Evergreens,
byla stará chatka z hlíny a dřeva.
Žil tam venkovan jménem Johnny B. Goode.
Neměl rád lupiče ovládající jeho zem.
Johnny měl rozum a vstoupil do Ku Klux Klanu.
Potlačování hudby Iana Stuarta bylo tak velké, že si mohl být jistý, že se lidé jako Chuck
Berry nikdy nedozví, že jejich písně byly tak drasticky změněny na materiál, ze kterého by asi
zrudli vzteky.
LP pod názvem Fetch the Rope byla vřele přijata a vynesla Ianovi další pochvaly. Jak se
dalo čekat, o Klansmena byl velký zájem ve Spojených státech a Klan znovu žádal celonárodní turné. I když Ian naznačoval, že taková možnost tady je, váhal z bezpečnostních důvodů.
Cítil, že by při návštěvě Států riskoval život. A právě kvůli této obavě odmítal všechny možnosti navštívit severoamerický kontinent.
Rock-o-Rama neustále požadovala přísun
nového materiálu, a i když by se to dalo vnímat
jako zátěž, Ian to pokládal za příležitost
k naplnění různých aspirací. Dalším krokem bylo vydání sólového alba. Když měl k dispozici
množství materiálu, okamžitě začal pracovat na
LP No Turning Back. Třináct skladeb připomínalo spíš období Hail the New Dawn než pozdější materiál. Ian se vrátil k tvrdému rocku, po
kterém mnozí skalní skinheadi volali. Spokojený s pečlivě naaranžovanými skladbami Ian znovu zamířil do Croydonu. Ve studiu to byl člověk, který si prostě chtěl sednout a udělat to. Vadily mu neustálé zmatky a mrhaní času, které
jsou s nahráváním spojené. Co se jeho týče, udělal svůj díl práce napsáním skladeb a ostatní bylo na studiu. Se Scottym si to mohl dovolit, ale v Croydonu to bylo o něčem jiném. Studio bylo využíváno spíš na nahrávání rádiových reklam než rockových kapel. Jelikož stálo na
konci ulice s řadovými domy a vlastník neměl ani povolení na studio, museli být velmi opatrní, aby nerozzlobili sousedy. Z tohoto důvodu byla všechna bicí nahrávána jen se sestavou
bez velkého bubnu. Na jeho místě byla elektronická bubnová vložka. Výsledkem toho byl
charakteristický klikavý zvuk v místech, kde měl být basový zvuk. Technici udělali, co bylo
v jejich silách, ale byli to přece jen technici a ne producenti. Některé skladby zněly lépe než
jiné, ale mnohé měly kvalitu demonahrávek.
Album No Turning Back obsahovalo cover verze od Elvise Presleyho „In the Ghetto“, od
The Who „Behind Blue Eyes“ a od AC/DC „It’s a hard road“, všechny upravené Stuartem.
Jeho vlastní skladby vyjadřovaly hněv vůči čemukoliv a všemu levicovému.

Tahle doba je jen protloukání se, no, co můžu říct.
Všechno jsem odložil na jiný den.
Je to každodenní bitva, boj až do konce.
Jednou pochopí, že se neskloním.
Mohutný útok, jo, odvaha nám nechybí.
Není cesty zpět, není cesty zpět.
Přichází razie vůči nám, my stojíme silní.
Všichni ostatní bílí se snaží zabít naši píseň.
My se před nimi neskloníme, protože není cesty zpět.
Zbabělci nás neporazí, odvaha nám nechybí.

Ať by píseň končila jakkoliv, pro Iana existovala jen jediná cesta. Hudba se stala jeho životem a opravdu nebylo cesty zpět. Protože byl hlavní postavou scény a tedy i první na odstřel, přičemž nikdo jiný z RAC jeho pozici neohrožoval, musel se s tímto tlakem vyrovnat
sám.
Jediný jeho příjem byl z prodeje hudby a triček, ale to mu stačilo, aby pokračoval. Protože
ho nezajímaly materiální věci, vůbec mu nevadilo, že žije v malé garsonce. Dokonce i když
mu do ní začalo zatékat a k čaji měl jen sýrovo-cibulové brambůrky, nikdy ho to neovlivnilo.

Typický den Iana Stuarta začínal v osm ráno, kdy vstal, v trafice si koupil noviny a prolistoval je u snídaně v místní kavárně. Přibližně v jedenáct napsal pár dopisů, zahrál si nové písně na akustické kytaře a dal si přestávku se sledováním denní dávky TV seriálů. Jeho oblíbené
byli Sousedé a Emmerdale farm, jež málokdy propásl. Později po obědě vybral poštu z P.O.
Boxu v Holbornu a zašel do blízké kavárny. Psali mu fanoušci z celého světa, včetně Ruska,
Kolumbie, Brazílie a Japonska. Nové kapely posílaly demonahrávky a fotografie a doufaly, že
se o nich něco objeví v následujícím vydaní časopisu Blood and Honour. Ian dostával přibližně dvacet dopisů denně. Po přečtení pošty, vyřízení objednávek a zpracovaní bankovních šeků
často hrával nové věci svým blízkým přátelům na akustické kytaře. Každé dva dny trénoval,
posiloval a běhal. Když byl venku při běhání napaden, rozhodl se, že bude běhat nahoru a dolů pět pater v domě. Jen Bůh ví, co si sousedi mysleli, když otevřeli dveře a viděli velkého
skinheada, jak běhá nahoru a dolů po rozviklaných dřevěných schodech. Většinu večerů trávil
s návštěvami při poslouchání muziky, a i když hosté doufali, že budou poslouchat RAC kapely, Ian upřednostňoval rock a poslouchal spíš poslední nahrávky Motörheadu, Cultu a Rolling
Stones. Pokud šlo o alkohol, Ian pil jen pivo, ale často si stěžoval, že mu nechutná tak jako
jeho oblíbený čaj. Jeho častou večeří byl koláč a hranolky.

Kapitola 19:
Venku v zimě

Náhlý nárůst zájmu o RAC během posledních pár let znamenal i nárůst prodejnosti
a Rock-o-Rama se těšila z bohatých příjmů. V té době kvalita opravdu ustoupila kvantitě.
Skoro každému, kdo měl na kytaře dost strun, aby z ní vyloudil nějaké zvuky, byla nabídnuta
nahrávací smlouva. Všude se objevovaly nové kapely, ale většina z nich nepřežila jeden rok.
V této atmosféře byl také Ian přesvědčován, aby produkoval v maximálním množství.
Společnost chtěla LP Klansmena, Skrewdriveru i Ianův sólo projekt. Během skinheadského
boomu bylo totiž komerčně úspěšné všechno, co neslo jméno Ian Stuart. Šéf Rock-o-Rama,
Herbert Egoldt, dal Ianovi volnou ruku, aby dělal věci po svém. Mluvilo se o nahrávce „bílého blues“ a možnosti, že Ian nahraje album písní jiných RAC skupin, něco jako „největší hity
RAC“. Ianovi se všechny tyto nápady líbily, zvlášť RAC kompilace. I když byl šéf Blood and
Honour, nikdy neměl příliš volného času na hudbu svých kolegů, s výjimkou dvou top kapel.
Ocean of Warriors od Brutal Attack a For You od Public Enemy byly skladby, které by se na
kompilaci určitě objevily, kdyby se tento projekt někdy realizoval.
Prioritou byl samozřejmě Skrewdriver,
a tak se Ian opět ocitl
v Croydony a nahrával
skladby pro novou LP
s názvem Warlord.
Ovlivněný sborovými
efekty posledního alba
od Manowaru toužil
po bohatých doprovodných hlasech, a tak
požádal o pomoc
frontmany různých
RAC skupin. Bylo to
výborné, ale výsledek
opět pokazilo studio.
Po preciznosti
a kvalitě předcházejících tří LP Skrewdriveru potřebovali k dosažení stejné kvality mnohem víc, ale studio v Croydonu to jednoduše
nemohlo poskytnout.
Warlord se věnoval obvyklým tématům, čili rudým, SS a bílým bojovníkům z historie.
Nechybělo pár cover verzí jako „Simple man“ od Lynyrd Skynyrd a „Back in Black“ od
AC/DC, přičemž ta první byla úspěšnější a stala se v kruzích RAC velmi populární. Album
končilo strhující skladbou o smrti, Ianově smrti a budoucnosti bez něj. Skoro jako kdyby uměl
předpovídat budoucnost vložil do textu poselství pro své stoupence. Hudebně byla „Suddenly“ nejlepší písní na albu, což ještě zvýrazňoval silný text, který není ničím jiným než vlastnoručně napsaným epitafem.

Žijeme v měnících se dobách,
kde jsou teď určité myšlenky zločinem.
Moc proudí skrze pero zla
a světlo svobody svítí matně.
Pokud jednoho dne najednou budu nucen odejít,
budeš pokračovat s věcmi, kterým věříme?
Pokud mi jednoho dne najednou vezmou život,
budeš pořád bojovat za dosažení jasného nového dne?
Lidé stojí proti nám.
Zdá se, že jsou nad zákonem.
S mocí odposlouchávat soukromé chvíle v našich životech
a mocí přijít vykopnout ti dveře.

Po Warlordu hned následovalo druhé Ianovo sólo album s názvem Slay the Beast. Opět
byla nejlepší skladbou na albu ta poslední s názvem Wall of Tears (Stěna slz). Celkově vzato
nedosáhlo dřívější Ianovy úrovně a ani nesplnilo očekávání fanoušků. Opět šlo o kvantitu na
úkor kvality. Naštěstí pro něj a ještě víc pro Rock-o-Rama byl Ian na RAC scéně daleko před
konkurencí, takže pokles kvality měl menší vliv, než by jinak mohl mít. Na Ianových albech
se objevovalo stále víc a víc cover verzí, nicméně mnohé druhořadé kvality. Ani Slay the Beast nebyla výjimkou. Byly na ní „Radar love“ od skupiny Golden Earring a jen mírně pozměněná „Sympathy for the Devil“ od Stones.
Po zavření Cutdownu a se stále větším prostorem pro antifašisty v médiích muselo přijít
rozhodnutí. Scéna začala poněkud stagnovat a vypadalo to, že v Londýně už tahle bublina
praskla. Pořád vycházely nahrávky, ale zatímco všechny známé RAC kapely dávaly dohromady alba, živé koncertování se dostalo na okraj.
Po rvačce v Tunnel Club se kytarista Ross musel mít na pozoru. Casuals ta situace úplně
vyvedla z míry, ale věděli, že to budou muset nějak překousnout. Tihle bývalí skinheadi sice
nerespektovali moderní generaci skins, ale ani úplně nepřerušili kontakty s RAC scénou. Ross
se ocitl na černé listině. Na koncertech byl v bezpečí, protože casuals nechtěli, aby se opakoval incident z Greenwiche, ale mimo RAC arénu byl terčem. Ross dostal přes různé kontakty
několik nabídek z hudebního byznysu a rozhodl se posunout svůj život dál. Začal tedy zajišťovat přepravu a stavbu aparatury pro mainstreamové rockové kapely jako The Cult.
Po Rossově odchodu musel Ian kapelu reorganizovat. Merv totiž také hodil flintu do žita
a rozhodl se pro rodinný život se svou novou manželkou. Volná místa obsadili basák z Lionheart „Smiley Jon“ a kytarista „Stigger“ pocházející ze střední Anglie, kterého Ianovi představila jeho sestra Diane.
Po úspěchu prvního LP Klansmen na scéně rock-a-billy se rozhodlo, že bude následovat i
druhé album. Ian opět zamířil do Croydonu s novou partou muzikantů, včetně dvou z jedné mainstreamové psychobilly kapely. Rebel with a cause byla mnohem pomalejší než ostatní
Stuartovy skladby. Obsah i obal obsahoval směs rock-a-billy, Klanu a motorkářů.
Ku Klux Klan byl v Británii na vzestupu a objevoval se čím dál častěji v novinách. Po celé Anglii a jižním Skotsku každý týden hořely kříže. Vyšel nový hollywoodský trhák s tématem bílého rasismu. Film Betrayed si vysloužil obrovskou kritiku za to, že nebyl vůči rasistům
dostatečně tvrdý. V hlavní roli byl Tom Berenger jako bývalý voják, který už měl dost multirasové společnosti a degenerace velkých amerických měst a bojoval proti tomu teroristickými
metodami s pomocí vysoce sofistikované sítě rasistů po celé Americe. Londýnští pravičáci si
film okamžitě oblíbili. Tvůrci filmu dali Berengerově postavě dostatečnou sympatičnost i věrohodnost, takže přerostla obvyklé hollywoodské stereotypy o „tlustých nacistech“ a „přechytralých zdegenerovaných rasistech“.
Příběh Betrayed byl volně založen na životě Roberta Mathewse, bílého rasisty, který založil americkou teroristickou skupinu „The Order“. The Order se proslavil na začátku osmdesátých let zabitím židovského rozhlasového moderátora a uloupením nejméně pěti
milionů liber z pancéřových vozů společnosti Brink. Organizace byla zničena, když FBI dopadl různé vůdce a obklíčil Boba Mathewse v domě, kde během policejní akce uhořel.
Robert Mathews se stal Robinem Hoodem pravice. Získal si velký respekt, protože změnil
svá slova v činy, což se nikdo od dob George Lincolna Rockwella neodvážil. Ian Stuart přidal
k Mathewsově mytologii píseň na albu Rebel with a cause s názvem Gone with the breeze

(Odešel s vánkem).
Odešel jsi s vánkem, stejně jako listy na stromech.
Pryč jsou časy s tvou rodinou.
Odešel jsi ze života, věděl jsi, že tvůj rozsudek smrti je podepsaný,
ale neexistoval pro tebe žádný kompromis, žádný kompromis.
Odešel jsi s vánkem,
ale budeš navždy v našich myslích.
Odešel jsi s vánkem,
jen vzpomínka na ty časy.
Stál jsi proti lžím, ale nikdy by ses neskrýval.
Stál jsi tváří v tvář nepříteli,
navzdory všemu, šel jsi po nebezpečné cestě.
Věděl jsi, že to může skončit jedině tragédií.
Všechno skončilo zničením člověka, který miloval svůj národ.
Další bojovník, kterého nám vzali.
V našich srdcích nezemřel, vždycky budeme vyvěšovat další jeho zástavy
a jednoho dne bude celá zem uctívat jeho památku, Roberta Mathewse.

Protože Ianův kytarista bydlel ve střední Anglii a basák ještě dál na severu, už neměl moc
důvodů zůstávat v Londýně. Levičáci tam sledovali každý jeho krok a zážitek s fanoušky
Chelsea na stanici Kings Cross ho podnítil k tomu sbalit se a odjet na sever. Většina koncertů
se stejně konala v severní a východní části střední Anglie, která byla živnou půdou pro
nacionalismus.
Během života v bytech v centrálním Londýně Ian zažíval hlídky postávající před místní
hospodou, levičáky s transparenty přede dveřmi bytu, zákazy vstupu do hospod a obchodů ne
proto, že by ho neměli rádi, ale kvůli strachu z toho, co je s ním nerozlučně spjato a z odvety
jeho nepřátel.
Když se jednou pár příznivců BNP zapletlo do bezvýznamné potyčky s levičáky, zasáhla
policie. Po propuštění hned kontaktovali Iana a řekli mu, že si policie myslela, že jsou levičáci
a chtěla, aby za jednoho z útočníků označili Iana. Policie jim prý řekla, že udělají nejlépe,
když Londýn toho otravného rasisty zbaví.
Do jaké míry byl tento příběh pravdivý, není jasné. Důležité ovšem bylo, že to pro Iana
představovalo poslední kapku. Mnozí nacionalisté, kteří strávili jistý čas v přízni Jejího veličenstva, se tvářili, že vězení není žádný problém. Ianovi se ale čas strávený ve vězení přímo
hnusil a byl připraven udělat všechno pro to, aby se mu vyhnul. Příběh lidí z BNP ho v tomto
směru určitě ovlivnil. „Došlo to do stavu, kdy mě komouši pronásledovali do každé hospody a organizovali demonstrace před mým domem každé tři až čtyři týdny. Ti mě neznepokojovali, ale znepokojilo mě, když mě policie chtěla falešně obvinit. Pak vám moc možností nezbývá.“
Po příchodu do Ilkestonu na severu bydlel u rodiny skinheada jménem Cat. Pak se spolu
přestěhovali do domu v Copmanay. Ian to tu znal z koncertů, které odehrál v Ilkestonu a okolí, ale vážně ho dostalo, jak jsou všichni přátelští. Samozřejmě, že i tady bylo pár skins obletujících Iana jen kvůli jeho slávě, ale většina lidí ho uvítala bez postranních úmyslů.
Cat byl v okolí dobře známý a byl skinhead po celou lepší část svého života, takže si tihle
dva padli do oka a byli skoro jako bratři.
Středem Ianova zájmu se teď stala východní část střední Anglie. Už se nemusel starat o
problémy a pronásledování spojené se životem v Londýně. Skoro všechny koncerty v Británii
se teď soustředily do hrabství Nottingham, Derby nebo Stafford, s občasnými výlety do Newcastlu. Ian žil mnohem spokojenějším životem a i když kapela málo zkoušela, vyšší počet
koncertů jí zajišťoval potřebnou praxi na to, aby mohla pokračovat.
Velkou rybou tady byl Gordon Jackson. Ianovi ho představili na jednom z dřívějších koncertů a myslel si o něm, že je fajn. Bývalý hrobař Gordy, jak byl známý, se stal vyhazovačem,
což mu vyhovovalo při snaze získávat nové členy pro British Movement.
BM vůči němu bylo skeptické a drželo si od něj odstup, ale dovolilo mu kontrolovat nottinghamskou divizi z důvodu jisté úspěšnosti a přílivu nových členů. Ian znal pár lidí
z londýnského BM a kdysi v minulosti mluvil jako host na jednom jejich setkání. Gordy Iana
brzy přesvědčil, že by měl spolupracovat s BM a nechat je organizovat jeho koncerty, čímž by
získal čas na psaní a nahrávání nového materiálu. Ian rád nechával věcem volný průběh. Neměl důvod Gordymu nevěřit, ale vůbec se nepoučil z předchozích zkušeností
s různými frakcemi NF. Ty vždycky existovaly jen chvíli a pak zmizely i s penězi. Ian hodně
věřil lidem a občas byl i dost naivní.
Scéna ve střední Anglii vzkvétala a Ian tuto oblast opouštěl jen zřídka. Výjimkou byly evropské koncerty. V minulosti jich bylo jen pár a to ještě s velkými časovými odstupy, protože
nenáviděl cestování, ale s novým pocitem bezpečí v nové základně byl připraven dobýt svět.
Oblíbeným cílem se stalo Německo, kde ho uctívali a stáli frontu až za roh, jen aby dostali
autogram na vnitřní stranu bombru. Stejné to bylo v Itálii a šlo o něco úplně jiného než jen
setkání fanoušků s jejich pop star. Pro mnohé z nich byl Ian bůh.
Koncerty v zahraničí se ale nikdy neobešly bez problémů. V Itálii jim podniky na poslední
chvíli vypovídaly pronájem prostor, policie prováděla razie a média pořádala hony na čarodějnice. Ale organizátoři akce přesto zvládali. Retorno Camelot hlásal titulek na plakátu, který
propagoval Skrewdriver a několik dalších italských fašistických skinheadských skupin. Itálie
byla vždy zastíněná úspěchy a silou Německa, ale teď zdejší scéna ukázala svou kvalitu.
Gordymu v Anglii začala stoupat do hlavy moc, kterou získal. Jako v nějakém béčkovém
filmu o gestapu se obklopil partou skinheadských kriminálníků a jménem BM rozhodoval o
trestech ve formě výprasku. Jednou ale zašel příliš daleko a bezdůvodně nechal zmlátit dvacetiletého kluka. Všichni už toho měli dost. BM ho vyhodilo a Ian s ním přerušil všechny kontakty.
Mnozí skinheadi z Nottinghamu zjistili, že už nejsou na koncertech Skrewdriveru vítáni.
Pošpinění Gordyho aférou se na nějakou dobu ocitli na území nikoho. Pro spoustu z nich to
byla pěkně hořká pilulka, kterou museli spolknout.
Ian cítil, že s ním politická strana zametá. British Movement už nebylo zrovna populární a
brzy slíbil věrnost britské pobočce Ku Klux Klanu. A stejně jako v případech angažmá v NF,
BM atd., ho opět následovali i mnozí skinheadi. Někteří lidé ale zpochybňovali opodstatněnost takového kroku. Klan byl úzce spjatý s americkou historií a s britským národem neměl
prakticky žádnou souvislost. Většině skinheadů na tom ale nezáleželo, byli proti černým a to
jim stačilo.
Blood and Honour se dostala do rukou skinheada jménem Neil Parrish. Malého a tlustého
Parrishe znali skoro všichni díky jeho vytetovaným slzám pod očima. Ian nechtěl rozbroje
a předal mu kontrolu nad časopisem i zásilkovým obchodem Skrewdriver Services za pravidelnou měsíční platbu.
Parrish zorganizoval několik koncertů v oblasti Milton Keynes a také nějaké akce
v Northamptonu. Nadšeně podporoval některé nové kapely jako například Battlezone, English
Rose a dokonce i irskou Celtic Dawn.
Hospoda Black Lion v Northamptonu přivítala nové zákazníky a rázem se změnila z jedné
z nejtišších v oblasti na jednu z nejziskovějších. Netrvalo ale dlouho a vznikly problémy
s multirasovou skupinou, která navštěvovala sousední podnik. Jednou takový dav obklíčil
mladého skinheada s jeho přítelkyní a vytáhli na ně nože. Podařilo se jim uniknout s pár řeznými ranami a modřinami. Po návratu do Black Lion se tahle zpráva v desateronásobně zveličené podobě rychle rozšířila, jeden z místních skinheadů vyskočil na stůl a teatrálním způsobem vyhlásil začátek rasové války. Do nepřátelské hospody naběhlo asi dvacet skinheadů, za
pár sekund vymlátili okna, rozlámali židle a všichni zmizeli poté, co někdo podnik vystříkal
slzným plynem. Skinheadi se vrátili do Black Lion a bez větších průtahů začal koncert.
Čtyři týdny poté se skinheadi stali terčem značné mediální hysterie. V jedněch novinách
byl titulek „Město směřuje k nepokojům“. Justin Saint, vlastník hospody Black Lion, věděl,
že je se skinheady konec. Musel se rozloučit s nejnovější klientelou i obrovskými zisky, které
přinášela. „Skrewdriver je rasistická kapela a my je sem nebudeme brát. Měli jsme tady i jiné
skupiny, ale to bylo jen o tancování a pití.“ Pan Saint odmítl přiznat, že poskytoval útočiště
rasistům a řekl, že důvodem k ukončení koncertů byly vysoké počty návštěvníků. „Před měsícem jsme tu měli čtyři sta až pět set skinheadů a nebyly žádné problémy. Policie ale řekla, že
už to je moc, a tak jsme museli snížit kapacitu.“
Pokud v Northamptonu nebyly problémy, pak se totéž určitě nedalo říct o koncertu
Skrewdriveru v Birminghamu. Zavládlo tu obrovské napětí mezi Skrewdriver Security a skupinou místních skinheadů, kteří fandili domácí Oi kapele Close Shave. Vyhazovači na koncertech Skrewdriveru patřili k nejtvrdšímu jádru fanoušků kapely a udělali si jméno v roce 1982
při rvačce s Infa-riot. Tuto tradici si s hrdostí udržovali. Té noci v Birminghamu všichni viděli
Skrewdriver Security v nejnásilnější podobě. Pocházeli většinou z Ianova nového domovského města, vedl je Cat, všichni měli aspoň 185 centimetrů a většinu volného času trávili v posilovnách.
Krátce po tom, co Skrewdriver sešel z pódia, přišel další vrchol večera. Security šla do
akce. Zaměstnanci baru okamžitě zavolali policii, která po příchodu spatřila bitku asi třiceti
skinheadů. Místní skinheadi byli rozprášeni. Policajti si vpád dovnitř rozmysleli, rozhodli se
počkat, až všechno skončí a pak vyklidili sál.
Skinheadi vždy protestovali, že na jejich koncertech nikdy nejsou problémy a ve většině
případů to byla pravda. Jejich pověst ale způsobila, že je vyhazovali z hospod a nechtěli jim
pronajímat sály. Ačkoliv násilí na koncertech nebylo časté, Security dokázala, že když ho někdo chce, jsou ochotní si to s ním rozdat.

Kapitola 20:
Svobodu mé kapele
Ačkoliv vycházela přehršel nahrávek, rok 1990 byl na scéně Blood and Honour v Británii
celkem nevýrazný. Brutal Attack to zabalili den po uvěznění kytaristy Martina Crosse, který
napadl souseda sekerou. No Remorse byli na turné v USA a Kanadě. Skullhead a Squadron si
dělali jméno na kontinentu. Hlavní nacionalistické strany ztratily část vlivu. Skrewdriver nahrál jednu ze svých nejslabších LP The Strong Survive. Přechod ze studia v Croydonu do
Nottinghamu zlepšení zvuku vůbec nepomohl. Novému LP se pokusili dodat heavy metalový
rozměr, ale nefungovalo to. Zvuk kytary byl slabý a mnohé písně by před pár lety neopustily
Stuartův zápisník. Vrcholem všeho byl lacině vypadající, špatně nakreslený černobílý obal.
Pokud bylo White Rider album, které by si všichni měli zapamatovat, The Strong Survive bylo rozhodně to, na které by všichni měli zapomenout.
Rok 1991 začal přesně ve stejném duchu. RAC scéna žila hlavně v Birminghamu
a Northamptonu, ale jinde byla pro veřejnost neviditelná.
Ian poprvé po dlouhé době upřednostňoval
svůj život před kapelou a užíval si to. Líbil se
mu noční život, v mnohých místních hospodách
byl vítaný a dobře ho tam znali, často chodil do
heavy metalového nočního klubu Rock City
v Nottinghamu. Naučit se řídit bylo jednodušší,
než si myslel, a tak se brzy stal hrdým majitelem
Volkswagenu Golf, který si pravděpodobně vybral z důvodu spojení této značky s Třetí říší.
Vůdce Blood and Honour si ani nemohl dovolit
být viděn v jiném než evropském autě. Jeho stálou přítelkyní se stala Diane Calladineová, sestra kytaristy Stiggera.
Diane byla jedna z možná tří nebo čtyř známostí, se kterými to v životě myslel vážně, dokonce až tak, že téhož roku oznámil zasnoubení. Spolu navštívili jeho rodinu v Blackpoolu,
kde tuto novinku přijali s jistou úlevou, že snad přestane žít tak na hraně. Společná dovolená
v Jugoslávii byla pravděpodobně první v Ianově dospělosti. Byl to pro něj však negativní zážitek a vyprávěl o potkanech v okolí hotelu i o vzdálených zvucích střelby.
Ne každý měl z tohoto vztahu radost. Řada místních si myslela, že ho Diane jen využívá
kvůli dárkům, kterými ji zahrnuje a odpoutává ho od jeho životního poslání. Jejich vztah ale
nebyly vždy jen úsměvy a růže a měli i řadu rozepří. Něco mezi nimi ale muselo být, protože i
když Ian nikdy neměl nouzi o fanynky, zůstával Diane věrný.
Díky boomu v Evropě byl Skrewdriver stále dobře prodejnou komoditou a tlak na splnění
požadavků Rock-o-Rama trval. Naplánované live LP se realizovalo v Burton on Trent a i
když bylo mnohem lepší než pirátské „We’ve got the power“ z roku 1988, nezachytilo atmosféru, která pomáhala kapele zůstat RAC kapelou číslo jedna na světové scéně. Nahrávalo se
v sobotu po obědě a publikum bylo příliš klidné, takže se na živou nahrávku potlesk obecenstva přimíchal dodatečně. Double LP s názvem Live and Kicking vyšlo s obalem obsahujícím
fotografie Skrewdriveru a mnoha dalších lidí okolo kapely.
Italští skins nadšení úspěchem loňského koncertu naplánovali další a v srpnu byl
Skrewdriver opět na pódiu Retorno Camelot. Policejní akce na zastavení koncertu sice opět
selhala, ale dohra byla pro řadu zúčastněných fašistů krutá. Několik týdnů po koncertu bylo
zatčeno mnoho vedoucích osobností italské RAC scény. Jelikož mnozí dostali domácí vězení,
hnutí to okamžitě vykolejilo.

Ian chtěl navázat na úspěch Klansmena, takže znovu putoval do studia, aby nahrál rockové LP s názvem White Diamond. Cílem bylo oslovit motorkářské fanoušky, kteří již
o Skrewdriver projevili určitý zájem. K Ianovi a Stiggerovi se přidali místní bubeník
a baskytarista. Sestavu doplnil ještě bubeník a basák. Album The Reaper však dopadlo tristně.
Hlas postrádal jistotu a kytara byla naprosto nevýrazná.
„The Klansmen přilákal do Blood and Honour mnoho fanoušků z rock-a-billy scény, což
je dobré,“ řekl Ian pro časopis Blood and Honour. „Doufám, že White Diamond udělá totéž
s motorkáři. Prostě roztahujeme křídla a snažíme se oslovit každého – ne jen skinheady.“
Ani negativní odezva na White Diamond Ianovi nevzala chuť zkoušet nové věci a opět se
vrátil do Meadow farm Studios nahrát album doprovázené jen akustickou kytarou pod názvem Patriotic Ballads.
Ti, kterým se nelíbily jeho předchozí pokusy, si při Patriotic Ballads oddechli. Bez potřeby technického čarování tu úžasné vokály lehce splývaly s pozadím akustické kytary. Nahrát
LP netrvalo déle než dva dny, takže to bylo skoro ve stylu Johnnyho Cashe. Jeden muž a jeho
kytara. Album obsahovalo akustické verze oblíbených koncertních vypalovaček Tomorrow
belongs to me, stejně jako balady Suddenly a The snow fell, spolu s novými skladbami Who
cares? a White blues.
Čím víc scéna v Británii stagnovala, tím víc se do centra dění dostávala Evropa. Německo
prožívalo obrodu politickou i na skinheadské scéně. Znovusjednocení země v roce 1989 znamenalo nejen potřebu rozvinout východní část země, ale přineslo s sebou i příliv imigrantů.
Němci byli nespokojení a to byla pro pravici velmi úrodná půda. Všude se objevovaly politické skupiny a byly ochotné spolupracovat. Pochopily, že spolu představují sílu, s níž se musí
počítat. Ubytovny imigrantů se staly terči útoků německé mládeže ventilující svůj hněv, často
i s podporou starších. Situace v zemi byla velmi nestálá.
Skrewdriver byl pozván a měl zahrát na výročním koncertu ke sjednocení Německa. Koncert se měl konat ve městečku Werben 3. října. Werben je u Cottbusu, který se nachází
v bývalém Východním Německu, blízko hranic s Polskem. Ian souhlasil, a tak se skupina
s názvem Deutsche Alternative pustila do organizování akce.
Ian si situaci v Německu dobře uvědomoval a také se to odrazilo v jeho posledních nahrávkách. Skladby, které se ocitnou na dalším albu Freedom, What Freedom? budou například One land o znovusjednocení a Stolz, píseň zpívaná v němčině o německé hrdosti. Album
bylo mnohem lepší než Strong survive, které někteří označovali za začátek konce kapely.
Po příjezdu do Německa se kapele dostalo vřelého přivítání a protože do koncertu zbývalo
ještě pár dní, bylo dost času na pití a zábavu. Někteří místní, posilnění pivem, chtěli před členy nejznámější White Power kapely dokázat svou oddanost věci. To, co začalo s dobrou náladou, skončilo ošklivě, když skinheadi zaútočili na mládežnický klub, kde se často setkávaly
skupiny socialistů. Z ničeho nic se strhla bitka, vzduchem svištěly baseballové pálky a byl
pobodán dlouhovlasý dvacetiletý muž.
Když na místo dorazila policie, okamžitě zatkla všechny, které chytila. Pro místní běžná
situace, ale pro Brity to dopadlo špatně, protože neznali zdejší ulice. Mezi šesti zadrženými
bylo pět Britů, z toho čtyři z kapely.
V době incidentu Ian s přítelkyní spali v bytě a vůbec nevěděli, co se venku děje. S Diane
opustil celou společnost brzy večer a nechal ostatní popíjet.
Iana uprostřed noci vzbudilo bouchání na dveře. Než stihl vstát a zeptat se, kdo je, vtrhli
policajti do pokoje a mířili mu na hlavu.
Na rozdíl od západního Německa ve východní části prakticky nikdo nemluvil anglicky,
takže se až na policejní stanici dozvěděl, co se děje. Asi po šesti hodinách byli Ian i Diana
propuštěni, ale ostatní z kapely takové štěstí neměli.

To, co začalo jako malý incident, se změnilo ve vážnou záležitost. U policejní stanice se
shromáždilo přibližně tři sta skinheadů, vyzbrojených noži, palicemi a pistolemi a chtěli
uvězněné osvobodit. Policejní stanice byla obklíčena a policisté se uvnitř zabarikádovali. Pořádek byl obnoven až po 50 dalších zatčeních.

Místní prokurátor Wilfried Robineck dělal
vše proto, aby šestici dostal do přísně střeženého
vězení Moabit v Berlíně. „Dokud jsou
v Cottbusu, budou problémy. Čekáme, že naši
skinheadi začnou bojovat na protest proti jejich
zatčení.“ Noviny toho byly plné.
Incident, při kterém byl muž z Ghany upálen
při rasistickém útoku týden předtím, nemohl pro
zatčenou šestici přijít v nevhodnější chvíli. Policie byla celý předchozí měsíc v nejvyšší pohotovosti, protože vlna rasistických útoků byla alarmující. Světová média se na to zaměřila a vláda
byla pod těžkým tlakem, aby přinesla odpovědi.
Britský bulvár si situace samozřejmě okamžitě všiml a tvrdil, že byla navázána spolupráce
mezi britskými a německými nacisty s cílem začít
rasovou válku. I když je pravda, že Skrewdriver
tam byl proto, aby podpořil scénu, začátek rasové
války, o kterém informovala média, byla informace pořádně přitažená za vlasy.
Garry Bushell si rychle přisadil. „Svastikoví
maniaci jako Skrewdriver zostuzují naší vlajku
i naší zem. Dokonce se jim daří zostouzet skinheady.“ Ve svojí rubrice v Daily Star vykřikoval: „Jestli tak milují Němčoury, proč se tam neodstěhují natrvalo?“
Vězni byli rozhodně ve špatnou chvíli na špatném místě. Tisk však nechtěl nic slyšet o Ianově teorii o „obětních beráncích“. Chtěli a byli rozhodnutí dostat krev.
V Berlíne tato šestice zažila krutou realitu německého vězení. Věznice byla plná tureckých kriminálníků a nikdo tam nemluvil anglicky. Byli vzájemně oddělení a i jediná návštěva,
která jim byla povolena, byla monitorována a návštěvníci museli mluvit pomalu, aby německý dozorce pochytil, o čem mluví.
Policie v Cottbusu očekávala problémy. Koncert proběhl s nasazením 400 policistů dohlížejících na 2 000 skinheadů, kteří sem přicestovali z celého Německa. S Ianem hrál Störkraft,
tehdy nejprodávanější německá kapela. Ian si vysloužil bouřlivý aplaus, když náhle vyšel na
pódium a začal s repertoárem Skrewdriveru, kde změnil slova z „Voice of Britain“ na „Voice
of Deutschland“ a „Free my land“ na „Free my band“.
Když se letadlo dotklo domácí půdy, Ian byl rád, že je zpátky v Británii, ale tato těžká
zkouška rozhodně nezlomila jeho vůli se do Německa vrátit. Byl naštvaný a celé to podle něho bylo nespravedlivé. Pro skinheadský fanzine Last Chance řekl: „Nevím, jak ostatní z kapely, ale pokud jde o mě, chci se tam kvůli tomu vrátit a udělat mnohem víc problémů. Vidím to
tak, že ze Skrewdriveru dělají obětního beránka za to, že německá vláda přitáhla do země příliš mnoho imigrantů.“
Ian se rozhodl zapracovat na protestní nahrávce a spolu s několika známými v rekordním
čase nahrál mini LP se šesti skladbami a názvem Ian Stuart and Rough Justice – Justice for
the Cottbus six. Skladby byly apolitické, kromě té titulní.
A lidé volají po spravedlnosti, „spravedlnost“
a ne po žádných vašich špinavých malých tricích.
Jo, lidé volají po spravedlnosti, „spravedlnost“
a to znamená svobodu pro cottbuskou šestici.

Mezi čtyřmi zdmi zla, obvinění ze zločinu
a jediné, co udělali, že byli ve špatný čas na špatném místě.
Děláme vše, co můžeme, pro osvobození nevinných,
ale naše ruce jsou svázané lživým tiskem a zkorumpovanými vládami.

Bez důkazů potřebných k pokračovaní vyšetřování
bylo nakonec pět Britů propuštěno ještě před Vánocemi
a před vydáním cottbuského mini LP. Všech pět bylo
z Německa vypovězeno. Ianovi se podařilo přesvědčit
Smileyho a Stiggera, aby v kapele zůstali, ale na bubeníka Jona toho už bylo moc a skončil. Byl v kapele přes
čtyři roky a rozhodl se, že už toho má dost. Ian musel
najít někoho jiného, kdo se ním bude vracet do „Fatherlandu“. Na přechodnou dobu jim s tím rádi pomohli
Störkraft a Noie Werte.
Média se znovu zajímala o Blood and Honour a speciálně o Skrewdriver. Televizní programy žebraly o vstup na koncerty, ale když ho dostaly, byla to stará známá písnička. Při rozhovoru s Catem, šéfem Skrewdriver Security, se zeptali, jestli chce drink každých pět minut,
a ačkoliv nebyl proti večeru s pivem zadarmo, bylo mu jasné, o co jim jde. K jejich velkému
zklamání je prokoukl.

Kapitola 21:
Zrazený

Nicky Crane. Kdysi už jen vyslovení jeho jména nahánělo strach do srdcí nepřátel a hrdost
do srdcí příznivců. Skinheadský svalovec s pověstí násilníka.
Představoval vůdčí světlo na krajní pravici už nějakou dobu před tím, než se na začátku
osmdesátých let zreformoval Skrewdriver. Bydlel v jihovýchodním Londýně a vedl crayfordskou pobočku British Movement. Craney, jak mu říkali přátelé, zpíval v polofašistické kapele
Afflicted, hrající před skinheady v New Cross skladby jako White boy a I’m afflicted.
V roce 1981 byl odsouzen na čtyři roky vězení za účast na rasových nepokojích ve
Woolwichi, kdy byl při vystupování z vlaku napaden černošský gang a následovaly dlouhé
boje. Crane si získal uznání právě během pobytu ve vězení. Když koncert Four Skins vyústil v
potyčky mezi velkou asijskou komunitou v Southallu, skinheadskými návštěvníky koncertu
a policií, média zběsile hledala nějakou oběť.
V novinách byl článek s fotografiemi spálených aut a policejních dodávek před vypálenou
Hanborough Taverny o tom, že pravice založila Oi jako trojského koně s cílem získat lidi k
vyvolání rasových nepokojů, které se odehrály v ulicích západního Londýna.
Oi přijal za svůj a propagoval
Garry Bushell, který pod hlavičkou magazínu Sounds vydal pro
společnost EMI kompilaci, na
které byly punkové
a skinheadské kapely spolu
s londýnskými básněmi
a popěvky z fotbalových stadionů. V návaznosti na úspěch Oi
alba vydal další kompilaci
a ačkoliv v písních nebyla ani
stopa po rasismu, volba obalu
byla dostatečným důvodem k posílení honu na čarodějnice.
Na obalu LP „Strength thru
Oi“ byla typická fotka Nickyho Cranea – těžké boty, kšandy a tetování British Movement.
Noviny tohoto „Zločince na obalu“ rychle odhalily. Pro Cranea to byla věc, která ho vůbec
nevzrušovala. Byl to jen další výstřižek nalepený v albu, které si vedl. Pro lidi zvenčí to byl
další vroubek na jeho pověsti, že je to určitě člověk, se kterým není radno si zahrávat.
Jako jasný kandidát pro Skrewdriver Security se k ní po propuštění z vězení přidal
a okamžitě převzal kontrolu. Nejenže terorizoval ulice jihovýchodního Londýna, ale jeho pověst mu zajistila i respekt skinheadů z východního Londýna, které dal v červnu 1984 dohromady na bitku u Jubilee gardens. British Movement ho sice předběhl a zaútočil na pódium
s rivaly Skrewdriveru, redskins, ale novinové titulky jim vyfoukl Crane. Druhý den v novinách vyšly fotky, jak se svým gangem likviduje pódium, kde vystupoval Hank Wangford.
I když byl Crane lehce identifikovatelný, nebyly proti němu učiněny žádné kroky.
V roce 1986 dostal šest měsíců za rvačku v metru. Předtím vyklouzl z jiného maléru, když
přišel k soudu v obleku, motýlku a naondulované paruce. Všichni se smáli. Vypadal jako Kevin Keegan, ale Crane tvrdil, že je to kvůli pleši. Dokonce i soudce se smál. Podruhé už takové štěstí neměl.

Když se Blood and Honour
na začátku roku 1988 dostala na
titulní stránky novin, Crane byl
zpět v roli ochranky. Bylo to
právě v době, kdy se začaly objevovat řeči, že Cranea viděli na
akcích gayů a že je tajný homosexuál.
Ian o tom nechtěl ani slyšet.
Neměl žádný důvod takovým
obviněním věřit. Crane pro kapelu odváděl dobrou práci jako šéf
ochranky i jako výtvarník, když
nakreslil obaly pro Hail the New
Dawn a After the Fire. Jelikož
pracoval pro bezpečnostní agenturu Gentle touch, odbýval jakékoliv spojení s londýnskou gay
scénou jako „obyčejnou součást
své práce v bezpečnostní službě“.
Od roku 1989 se Crane vytratil. Security byla bezpečně
v Catových rukou a Londýn už
nebyl centrem skinheadských
aktivit jako kdysi. Řada lidí to
připisovala skutečnosti, že už v hlavním městě není Ian.
Konec července roku 1992 přinesl pro Iana, Blood and Honour a celé pravicové hnutí nemilé překvapení. Nejprve se Crane přiznal v deníku Independent pod titulkem „Napravený
fašista ochotný přiznat svou homosexualitu“. „Bude to pro ně pěkný šok. Vždycky jsem se
k tomu chtěl přihlásit. Bylo to těžké rozhodnutí, protože jsem byl tak známý.“ V novinách dále stálo, že Crane je teď významnou postavou rostoucí gay skinheadské módní scény. „Mnozí
skinheadi budou mít pocit, že jsem je zradil a budu terčem fyzických útoků, ale můj postoj
může pomoci ostatním.“
Ohledně fyzických útoků se nespletl. Ten víkend členové ochranky vůdce British Movement, do které kdysi patřil i Crane, pročesávali ulice v centru Londýna a hledali ho. Kdyby ho
našli, je pravděpodobné, že následky by byly fatální. V malém nákladu svého oběžníku vydali
prohlášení, že jsou Cranem znechucení a „poškodil dobré jméno British Movement“.
The Sun jeho příběh dál rozvinul, když mu věnoval celou stranu i s jeho starou fotografií
v tričku White Power a sekerou v rukách, vyfotografovanou před několika lety do časopisu.
V Sun částečně objasnil svůj život plný násilí a skrývání velkého tajemství. „Věděl jsem, že
mám homosexuální pocity, ale potlačoval jsem je. Nakonec jsem si připadal jako pokrytec,
když jsem pokračoval na krajní pravici, protože hnutí bylo proti gayům. Byl jsem podvodník.“ Nicky Crane se vyznal z toho, že mu v těžkých dobách byl vzorem homosexuální
gangster Ronnie Kray.
Ian byl v době provalení celé věci v Belgii a Crane použil všechny kontakty, které ještě
měl, aby se mu tam dovolal. Omluvil se mu a řekl, že ho uháněl Searchlight. Přísahal Ianovi,
že by nikdy nezradil jeho ani rasistické ideály, a i když Ian nepraštil telefonem, řekl jen „jo,
jasně“ a to bylo všechno. Už spolu nikdy nepromluvili. Ian dával najevo zlost před každým,
kdo poslouchal. „Odešel a to je to nejlepší, co mohl udělat, ale měl odejít mnohem dřív. Přesně to dokazuje, že nacionalismus a homosexualita nejdou dohromady. Homosexualita je perverzní.“
Pár dní po Craneově odhalení odvysílal Channel Four program nazvaný Out – Fascist or
Fetish, kde Crane a jiní homosexuálové vysvětlovali, proč je přitahuje skinheadský image.
Psychologové tvrdili, že to je určitá forma obrany, oblékat se jako nepřítel. Černí gayové byli
tímto trendem znepokojeni, ačkoliv Crane mluvil o jednom zážitku, kdy se ho černoch na záchodě zeptal, jestli mu může olízat boty. Pro běžného skinheada z Blood nad Honour to už
bylo moc. Mnozí vyrazili do ulic a napadali gay bary.
Tomuto tématu se věnovalo i další číslo Blood and Honour a Ianova rubrika White
whispers byla jednoznačná. „Některé z těch kreatur se chlubily prvními zážitky s jinými muži.
Bylo toho dost na to, aby to člověka znechutilo. V zájmu vlastní bezpečnosti se od našeho
hnutí držte dál.“ V gay komunitě tehdy bylo celkem módní nosit vysoké boty, džíny a mít
krátké vlasy. V osmdesátých letech se oblékali jako motorkáři, teď se oblékali jako skinheadi.
Kromě hněvu většina
skinheadů zažívala i hluboký pocit zrady. A nikdo
se necítil tak zrazený jako
Ian, který se k tomu vyjadřoval velmi hlasitě. „Nechci s ním mít absolutně
nic společného. Pokud jde
o mě, vykopal si vlastní
hrob.“ Mnozí skinheadi
vyrostli s plakáty Strength
thru Oi na stěně u postele.
Crane byl ikona a těch
skinheadi moc neměli.
Ve skinheadských fanzinech se objevoval jako
„Super skin číslo jedna“.
Svého času měl dokonce i
vlastní kolekci triček, která
obsahovala tak provokativní nápisy jako „Strength
thru Oi“, „Action man
eighty“ a „Better dead than
Red“. Vypadal jako ztělesnění všeho, jaký má
skinhead být. Dokonce ani
tón jeho hlasu nevzbuzoval
žádné podezření.
Osmnáct měsíců po
tomto skandálním odhalení
byl Crane mrtvý. Dostal
AIDS a pomalu zemřel.
Skinheadská scéna přijala
zprávu o jeho smrti s naprostým mlčením. Rány
byly pořád čerstvé a jméno Nicky Crane bylo vymazáno ze síně slávy v marné naději, že se
zapomene, že vůbec kdy existoval.

Je celkem možné, že když se Crane přiznal, byl si vědom své nemoci a možná to byl právě
pocit hanby ze života ve lži, který ho přiměl k rozhodnutí nezemřít jako mučedník za věc, která by ukřižovala jeho pravé já.

Kapitola 22:
Soumrak ve Waterloo

Jak scéna v Anglii slábla, rozhodli se londýnští Blood and Honour zorganizovat koncert,
který by všechny předchozí akce zastínil. Koncerty v Evropě byly mnohem úspěšnější než
v Anglii a řadu lidí v hnutí stále víc unavovalo jezdit 300 kilometrů autem, aby koukali na tytéž tváře v týchž malých prostorách.
Koncert byl naplánován na 12. září. Okamžitě se podnikly kroky k jeho propagaci
v takovém rozsahu, jaký tu nebyl od Main Event před třemi roky. Po celém Spojeném království se vyrojily plakáty s párem bot Dr. Martens a nápisem „Skrewdriver zpátky v Londýně“
uprostřed. Příznivci Blood and Honour je lepili všude a média v Newcastlu, Bristolu, Birminghamu, Nottinghamu a dokonce Glasgowě nemluvila o ničem jiném.
Místem setkání byla železniční stanice Waterloo v centru Londýna. Jen pár dní po zveřejnění zprávy o koncertu začaly různé skupiny vyzývat k zákazu této akce. Všechno ale šlo
podle plánu. Někteří lidé sice měli výhrady ohledně otevřenosti celé akce, ale chápali, že se
pro oživení skomírající scény musí něco udělat. Každý, kdo na RAC scéně něco znamenal,
o tom věděl, a pro neúčast neexistovala omluva. Zpráva se šířila jako požár po celé Evropě.
I když se v Evropě koncerty konaly častěji a s větší návštěvností, na Británii bylo něco, co
všichni Evropané obdivovali. Možná za to mohla skutečnost, že většina hlavních kapel pocházela ze Spojeného království. Nebo to byl respekt, který všichni cítili k místu zrození
skinheadského hnutí. Ať to bylo cokoliv, o koncert byl obrovský zájem i v zámoří. Média tvrdila, že to byla britská ukázka síly rasistům v Německu, kde hnutí za posledních pár let výrazně posílilo.

Jak se dalo čekat, antifašisté plánovali protidemonstrace a díky náhodě měli skvělou šanci
posílit své řady. Dva týdny před koncertem se totiž ve východním Londýně konal velký levičácký festival. AFA se chopila šance svolávat všechny na blížící se konfrontaci.
Organizátoři se soustředili na zajištění sálu a udržení místa v tajnosti. Neznal ho dokonce
ani Ian Stuart. Bezpečnost zajišťovala ochranka vůdců British Movement. Jejich účast určitě
odradila některé vůdčí členy Combat 18, kteří sice bez problémů operovali v rámci scény
Blood and Honour, ale věděli, že na akci hlídané BM si nemohou dovolovat. Combat 18 se
s jistým úspěchem snažil přilákat lidi z NF, BNP a KKK, ale pokud šlo o BM, naráželi na zavřené dveře. Na rozdíl od jiných skupin se BM prostě nedal odstrčit na vedlejší kolej.
Pár dní před akcí po tomto tématu skočily celostátní noviny. „Tajná rasistická pop show
zorganizovaná pro fanoušky rasové nenávisti“, vykřikoval titulek v Daily Star. Existovala
spousta nejasností ohledně změny taktiky, ale všichni předpovídali problémy. Ian Stuart vystoupil v londýnském rádiu LBC, kde s ním udělal rozhovor Richard Little-John. Ian možné
problémy bagatelizoval tvrzením, že chce jen zahrát pro své fanoušky a chce, aby ho to nechali vyřídit samotného. Little-John mu popřál hodně štěstí.
Ian s kapelou se sešli s organizátory z
Blood and Honour na dálničním odpočívadle. Než pokračovali do Elthamu
v jihovýchodním Londýně, dorazila k nim
zpráva o problémech na Waterloo. Kirk Barker, šéf Security, byl po příjezdu na stanici
Waterloo zatčen. Pro bezpečnost to byla klíčová osoba a nebylo jasné, jestli je jeho zatčení výsledek dobré policejní práce, nebo
prostě jen měli štěstí. Každopádně byl mimo
hru, což mezi shromážděnými skinheady vyvolalo určité zmatky.
Než se skinheadi přeskupili, přestáli dva
útoky levicových aktivistů, během nichž
odevšad pršely láhve a cihly. Na mostě Waterloo se skinheadi potkali se skupinou casuals, kteří měli také namířeno na koncert. Rasisté demonstranty shromážděné před sebou
překvapili, vyrazili proti nim a znovu si vybojovali část území, než dorazila policie
a obě skupiny oddělila. Všechny vlaky z a do stanice Waterloo byly zrušeny. Most Waterloo
byl během nepokojů uzavřen. Jeden policista řekl do novin: „Bylo to jako Custerovo poslední
tažení.“
Dva zranění policisté byli hospitalizováni, bylo zatčeno 33 lidí, většinou demonstrantů,
a těžce poškozena dvě auta. Incident se dostal do celostátních zpráv.
V Elthamu se zatím všechno připravovalo na začátek koncertu. Byly vyslány hlídky pátrající po opozdilcích, kteří se snažili najít místo akce. Odhadovalo se, že v Londýně jsou asi
2 000 skinheadů, kteří přijeli na koncert, což byla největší návštěvnost RAC akce v Británii.
Na koncert se ale dostala jen čtvrtina. Ti, kterým se to povedlo, zažili Iana ve vrcholné formě.
Obvinil ale policii z toho, že byla vůči demonstrantům příliš mírná.
Další dvě kapely byly No Remorse a Dirlewanger ze Švédska. Obě se právě vrátily ze
včerejšího koncertu v Kalifornii.
Neexistoval způsob, jak by Iana o tuhle show mohl někdo připravit. Byl celý nažhavený a
připravený se do toho pustit. Takové představení tu už nebylo roky. Policie žádala uzavření
podniku a v jednu chvíli se mělo zato, že vtrhne dovnitř. Venku byli připravení těžkooděnci

vyzbrojení slzným plynem. Security zabarikádovala dveře, po pár minutách napětí byl podnik
opět otevřen a situace se uklidnila.
Ian to na pódiu rozjel. Každou skladbu zahajoval tirádou proti policii, demonstrantům a
levičákům, kteří ho předešlou noc napadli v Nottinghamu. „Včera v noci jsme byli v jedné
hospodě a přišla tam parta negrů. Jeden se na mě podíval a řekl: ,Tak, je po koncertu, ty nacistickej bastarde.‘ Je po koncertu? – Hovno!“ Vybičoval dav k šílenství a pokračoval: „Teď říká
policie, že je po koncertu. Od koho ti bastardi dostávají rozkazy? Britové a Evropané tu jsou
podívat se na koncert. Public Enemy v pohodě říkají zabíjejte bílé – ti můžou hrát. Vemte si
Pogues s jejich ať žije IRA – ti můžou hrát. Tak proč nám ty svině říkají, že my nemůžeme
hrát. Ať jdou do prdele – tahle písnička se jmenuje Tomorrow belongs to me.“ Opět začali
hrát a ze zesilovačů tenhle nacistický chorál burácel s takovým Ianovým zpěvem, jako kdyby
to byla poslední píseň v jeho životě. To viděl každý. Vášnivá síla Ianových slov se setkávala s
odpovědí „Sieg Heil!“ a ruce vystřelovaly nahoru do rytmu bicí.
Pokud organizátoři chtěli scénu oživit, jsem si jistý, že s tímhle nepočítali. Koncert byl
v televizi a novinách od Los Angeles po Řecko, od Austrálie po Německo. Britský tisk pořádal manévry a „Battle of Waterloo“ byl název skoro všech článků.
Obě strany se prohlašovaly za vítěze a ve světle všech událostí onoho dne připouštím, že o
sobě levičáci ve Waterloo dali vědět, ale Blood and Honour zase i přes obrovskou nepravděpodobnost konání akce úspěšně zvládl. „Musí se to zastavit, než se to vymkne kontrole,“ řekl
Mick Stone z Antifašistické akce pro The Echo. „Fakt, že inzerovali koncert, ukazuje rostoucí
sebevědomí neonacistů.“ Jon Heddon, také z AFA, řekl pro tytéž noviny: „Byly to dvě hodiny
chaosu. Policejní přítomnost byla špatně naplánovaná a byla tam spousta zmatků.“
Akce rozpoutala debaty o tom, jak potlačit bootboys v ulicích, ale také o celé koncepci rasistické hudby. Tony Parsons, dlouholetý hudební kritik, napsal: „Oi, jak ho hraje Skrewdriver a jemu podobní, je punk bez teatrálního nádechu, bez vyšší hudební úrovně, punk, který
nikdy nebyl v umělecké škole. Je to pravý hlas sídliště. Skutečná hudba dělnické třídy. Na
rozdíl od všech muzikantů od dob Elvise si Oi kapely nepohrávají s mytologií nebezpečí. Byla
to a je to realita. Není to dobré.“

Ianovi ani většině RAC kapel se zmínka o Oi nelíbila, protože podle názoru na sebe sama
byly skinheadskými rockovými skupinami a Oi byl příliš blízko punku. Kapely jako
Skrewdriver měly pravdu, ale většina RAC kapel hrála Oi a měla blíž k punku než k rocku.
Kirk Barker, šéf Security, nakonec dostal pokutu tři sta liber, ale byla na něj uvalena vyšetřovací vazba kvůli obviněním za násilné chování při rvačce skinheadů a Indů po loňském
koncertu v Buntingfordu.

Guardian oznámil, že se ve Folkestonu v Kentu plánuje další koncert. Šlo ale jen o upoutání pozornosti. Účast neslíbila žádná z předních kapel a celá akce zůstala jen ve fázi plánování. Tisk po tom ovšem stejně skočil. Proběhly bezvýznamné demonstrace a místní noviny
byly plné strachu, že město zaplaví pravicoví teroristé z kontinentu.
Mluvčí Blood and Honour cítil křivdu, ale vzdorovitě prohlásil: „Budeme pokračovat navzdory všemu. Komunisti organizují koncerty pořád. My uspořádáme jeden a Židi, levičáci
a vláda se ho snaží zarazit – tak skončila demokracie.“
Ian Stuart řekl pro fanzine Last Chance: „Byla ostuda, že policie znovu jednala nezákonně, když uzavřela hlavní železniční stanici a snažila se zabránit lidem dostat se na koncert.
Neměli na ten den povolit levičáckou demonstraci, protože bylo jasné, že tam budou jen proto, aby dělali problémy.“
Ještě měsíce po akci probíhaly v rámci Blood and Honour debaty o tom, jestli koncert
neměl proběhnout méně okázale. Mnozí lidé se ptali, proč se ve Waterloo neobjevil Combat
18. Ať už byla situace jakákoliv, rozhodně to Blood and Honour vrátilo zpátky na mapu.

Kapitola 23:
1992 – rok zrady
Po Waterloo se rozvířila debata o legálnosti RAC nahrávek a organizací jako Blood and
Honour. MTV tomuto tématu věnovala celý víkend. Vzniklo otevřené fórum složené
z muzikantů a politických aktivistů. V show vystoupil i zpěvák Mensi z Angelic Upstarts.
Mensi napsal jednu z nejvlastenečtějších skinheadských písní konce sedmdesátých let.
Často byla citována slova Iana Stuarta, že by si přál, aby byl autorem písně „England“ on.
Tím však veškerá jeho chvála končila. Ian Mensiho vášnivě nenáviděl a často na něj útočil na
stránkách časopisu Blood and Honour kvůli napojení na Antifašistickou akci. Oba také využívali své koncerty ke vzájemnému urážení.
K Mensimu se v programu MTV připojil zpěvák protinacistické kapely The Blaggers.
Jednou z jejich podmínek účinkování v programu bylo, že rasisté nedostanou prostor k vyjádření. Proto byla celá show trapně zaujatá. Levičáci překřikovali každého, kdo jen trochu zpochybňoval jejich názory a v jednom okamžiku se dokonce debata dostala od rasismu až k názorům některých hostů na IRA.
Přibližně v téže době dostala AFA volnou ruku ve vytvoření vlastního televizního programu na BBC2. Program vyvolal spoustu polemik kvůli násilnickým postojům. Skupina se
s tím nemazala a se zahalenými tvářemi a mluvila o tom, že jediný skutečný způsob, jak se
zbavit nacistů, je násilí. V programu vystoupil i bývalý boxer Terry Marsh a vyjádřil podporu
této skupině, která byla například nafilmována, jak útočí na malou skupinku příznivců National Frontu, prodávajících noviny v Bermondsey. Marsh se stal volebním kandidátem Liberálů
poté, co ho vyhodili z Labour party a jeho přítomnost v programu dodala antirasistům jistou
důvěryhodnost.
Příznivcům Blood and Honour bylo jasné, že jejich nepřátelé pokračují obvyklým způsobem. Bez možnosti reagovat cítili, že je jim odpíráno právo na svobodu projevu. Tento i podobné případy využili k propagandistickému tvrzení, že zesiluje spolčení vůči nim.
Během tohoto víkendu MTV odvysílala reportáž kromě jiných míst i z Kanady. Kanadští
White Power skins se totiž stávali významnou silou. Kapely jako The Cross a Rahowa odvedly v posledních letech pořádný kus práce. Rahowu vedl pastor Church of the Creator, George
Hawthorne. Rozdíl mezi Rahowou a jinými soudobými kapelami byl v tom, že opravdu uměli
hrát a měli při skládání písní dobré nápady. Hawthorne se nejen silně angažoval
v politice severoamerické krajní pravice, ale také se zasloužil o založení Resistance Records.
Resistance sídlící v Detroitu jasně předčila Rock-o-Rama kvalitou produktů. Doby laciných, jednostranných černobílých CD obalů byly pryč a nahradila je pečlivě propracovaná
umělecká grafika ze špičkových moderních počítačů Apple. Organizace také vydávala celobarevný časopis, čímž konkurovala všemu, co bylo na pultech WH Smith. Jediný, kdo jim mohl
konkurovat, byl Nordland ve Švédsku, vydávající podobný časopis ve švédštině.
Časopis Blood and Honour si vzal debatu v MTV na mušku a věnoval jí čtyři strany.
V Německu dostala skupina Radikahl pokutu deset tisíc liber za nahrávky propagující nacionální socialismus. V Německu je nezákonné propagovat jakékoliv nacistické myšlenky
a Radikahl ve skladbě Hakenkreuz (hákový kříž) požadoval udělení Nobelovy ceny míru
Adolfu Hitlerovi. V Británii proti žádné kapele takto radikálně zasaženo nebylo a Ian Stuart
všemožně zdůrazňoval legalitu svých nahrávek. „V současnosti tu zakázaní nejsme. Noviny
tvrdí, že jsme, aby je obchody neprodávaly.“ Štvalo ho pokrytectví hudebního průmyslu
ohledně Axla Rose z megabohaté rockové kapely Guns and Roses. G’n’R měli na jednom albu píseň „One in a million“, v níž se Axl naváží do černých podvodníků a imigrantů. „On to
sprosté slovo na N (negr) klidně může používat, protože je to feťák a má černocha v kapele.

Já to slovo na N říct nemůžu, pokud si samozřejmě nezapálím jointa a nevezmu jako basáka
rastafariána. To je přesně to, jak je všechno zkurvené a pokrytecké.“
Hudební média se však na One in a million vrhla a Geffen, nahrávací společnost
Guns’n’Roses, zpanikařila, že když to špatně dopadne, přijde o miliony. Axl vydal prohlášení
s omluvou za urážlivé texty a zdůraznil, že nejsou o všech černoších, jen o podvodnících.
Rozruch brzy utichl a toto album je ve všech velkých music shopech dodnes na prodej.
Blood and Honour si vzala na mušku i rapový průmysl. Některá černá hudba totiž zacházela mnohem dál než takzvaná rasistická, když vyzývala k zabíjení policajtů a napadání bělochů. Anti-policejní, anti-gay a často anti-bělošské poselství nezůstalo bez povšimnutí. Hudební tisk však celou situaci popisoval v rukavičkách ze strachu, aby se nedotkl černošské komunity, protože se obával jejího hněvu. Hlavní nahrávací společnosti dělaly totéž a Time Warner
vydaly prohlášení: „Máme povinnost zajistit, aby byly hlasy bezmocných, bez volebního práva a lidí na okraji vyslyšeny.“ Samozřejmě, že šlo o rozhodnutí učiněné na základě peněz, ne
soucitu. Trh s rapem byl v USA obrovský a příliš lukrativní na to, aby se ho velké společnosti
vzdaly.
Hlavní organizátor Blood and Honour, Neil Parrish, se 15. října vzbudil a zjistil, že London Standard zveřejnil fotku jeho domu s tím, že jde o hlavní stan teroristické organizace.
Zveřejnění celé adresy ho ze strachu před útoky levice přinutilo přestěhovat rodinu pryč. Nešlo mu do hlavy, jak noviny tu adresu získaly. Myslel si, že by ji mohli mít od Keitha Thompsona, který byl pověstný tím, že se vybavuje s tiskem, a zavolal mu. S Thompsonem, vůdcem
samozvané League of St. George, to ani nehlo: „Nelam si s tím hlavu. Já jsem taky pořád v
novinách. Je to znamení pro ostatní nacionalisty, že opravdu něco děláš.“ Nevyjádřil ani
sebemenší pochopení pro jeho manželku
a dvě malé děti. Když se Neil poradil
s právníky, zjistil, že jít proti novinám by bylo příliš drahé, i když podle advokátů měl
šanci na úspěch.
Jeden by čekal, že když se Parrish objevil
v novinách, posílí svou bezpečnost, ale ve
skutečnosti udělal přesný opak. Když fotožurnalista Leo Regan na skinheadské scéně
hledal někoho vhodného do svojí knihy
s názvem „Public Enemies“, Parish v ní přijal
významnou roli a měl v ní řadu fotografií
a citátů.
Reflektory mediální pozornosti zářily ze
všech stran. Televizní společnosti chtěly natáčet koncerty a dělat rozhovory s představiteli
Blood and Honour. Společnost Area five production kontaktovala Parishe a žádala, aby se
jako zástupce Blood and Honour zúčastnil
„Projektu cesta“. Tvůrci programu chtěli natočit, jak britský rasista podnikne cestu z Londýna
do Francie na schůzku s francouzskými fašisty a pak do Německa, kde by společně
s holandskými a německými nacisty diskutovali o svých názorech. Místem pro natáčení diskuse měla být Osvětim. Jelikož poslední televizní programy o pravici pojaly toto téma naprosto opovržlivě, šéfové B&H se na celou záležitost dívali s velkou nedůvěrou a podobné nabídky odmítali. Projekt cesta nakonec získal někoho ze skotské BNP, takže všechno mohlo pokračovat, ale nakonec to byl propadák.

V Nottinghamu se začaly zlepšovat Ianovy vztahy se skinheady z BM. Po počáteční roztržce kvůli pozdvižení kolem Gordyho vyhrožoval Klan některým skins smrtí, ale mělo to jen
malý efekt a adresáti se často smáli nad gramatickými chybami. Na koncertu ve Waterloo si
vzal jeden kamarád z řad motorkářů Iana stranou a řekl mu, že by se věci měly urovnat, že už
uběhla dlouhá doba a kluci už ke Gordymu nejsou loajální. Navíc se o něm říkalo, že ve
střední Anglii funguje jako drogový dealer. Ian souhlasil a k vyžehlení starých sporů využil
jako skvělou příležitost koncert White Christmas v Mansfieldu. Ian s Klanem také už dávno
skončil a tento krok uvítal.
Koncert v Mansfieldu přinesl Blood and Honour obrovský úspěch a když na skinheady
zaútočil zdejší tisk, organizace obvinila místního člena parlamentu Alana Mealeho, že používá dvojí metr. Koncert Rave totiž nečekaně skončil, když byl jeden mladík odvezen do nemocnice kvůli předávkování, bylo rozbito několik oken a musela zasahovat policie, aby znovu
nastolila pořádek. Naopak na koncertu White Christmas nebyly vůbec žádné problémy. Noviny tomuto tématu věnovaly spoustu prostoru a ptaly se: „Máme se obávat nárůstu nacionalismu v Mainsfieldu?“, přičemž citovaly dlouhé pasáže z časopisu Blood and Honour. Pan Meale řekl: „Jestli chtějí bílé Vánoce, tak jim doporučuji, ať jedou na severní pól, kde nemůžou
svými zhoubnými názory nakazit moc lidí.“ Místní tisk většinou krajní pravici popřával
spoustu místa. Lokální plátky dávaly rasistům větší prostor ke svobodnému vyjádření, po kterém tak zoufale toužili. Tihle novináři se drželi zásady, že se ten, s kým dělají rozhovor,
ztrapní sám. Mnohdy to byla pravda. Ian byl ale s výsledkem spokojený. Články v novinách
Blood and Honour zajišťovaly pozornost veřejnosti a zvyšovaly počet nových členů v regionu.
Na výletě s Diane do Blackpoolu se Ian dostal do konfliktu s jedním mužem v nočním
klubu. Diane si mu postěžovala, že muž byl až příliš přátelský a když se znovu objevil, Ian
mu to vytmavil u pultu s hranolkami. Nebyla to velká rvačka, rozhodně ne podle Ianových
měřítek, ale policie je oba zatkla. Při propuštění Iana překvapilo, když mu řekli, že se bude
muset vrátit a čelit obvinění. Opět to pokládal za spiknutí s cílem ho umlčet. Ian byl
v Blackpoolu hodně známý a místní noviny mu věnovaly aspoň pár řádků vždy, když se tu
objevil. Pro Gazette psal od začátku působení Skrewdriveru Mark Benattar a ten blackpoolského hudebního Hitlera nespouštěl z očí.
Na obzoru ale byly horší zprávy. Měsíční platby od Skrewdriver Services byly menší a
menší, a to i teď, kdy šly obchody díky publicitě kolem Waterloo dobře. Pak Neil Parrish najednou zmizel. Jeho telefon byl mimo provoz, v Milton Keynes po něm nebylo ani památky a
nikoliv překvapivě byly spolu s ním pryč i peníze. Ian zuřil. Jeho měsíční závazky činily
nejméně čtyři sta liber, ale důležitější bylo, že po Parrishovi zůstaly nevyřízené objednávky za
víc než šest tisíc liber. Přišel Charlie Seargent z Combat 18 s tím, že pomůže. Nějak se mu
podařilo dostat věci, které Parrish nechal ve svém domě a slíbil Ianovi, že mu předá peníze,
hned jak je prodá přes svůj fanzine The Order. Je otázka, jestli byly objednávky někdy skutečně vyřízeny, ale Ian rozeslal spoustu dopisů, v nichž o Parrishově činu informoval lidi.
Combat 18 původně vznikl, aby se vypořádal s hrozbami ze strany levice, ale častěji spíš fungoval jako dobrovolná policejní síla v rámci pravice. Parrishovi se však za jeho zločin z nějakého důvodu zasloužené odplaty nedostalo.
Minulost Skrewdriver Services byla dost poskvrněná. Ian byl totiž důvěřivý a nechával lidem, kteří tento obchod vedli, volnou ruku. Zásilkový obchod kapely nikdy nic nezasáhlo tak
těžce jako to, co dokázal udělat Parrish, ale ani ostatní se nechovali poctivě. Parrish byl ukázkový příklad neschopného člověka, který neuměl zacházet s penězi, které by normálně nevydělal. Pokušení bylo příliš velké.
Před Parrishem to byli bratři Kev a Roy Johnsononvi z Harlow. Na začátku roku strávili
nějaký čas ve vězení a dostali pokutu 1 500 liber. U trestního soudu v Chelmsfordu přiznali,
že podněcovali rasovou nenávist prodáváním různého zboží přes Skrewdriver Services. Pod
jejich vedením se podařilo nashromáždit velkou kolekci rasistických odznaků, nahrávek, videí
a triček. Po obdržení zásilky extremistických triček z Ameriky je navštívili pánové z Britské
kriminální ústředny, kteří sledovali zásilku i každý jejich krok. Na jednom z triček byla karikatura heilujícího Barta Simpsona s páskou se svastikou přes ruku. Ve Státech bylo staženo
z prodeje, protože hrozila žaloba kvůli autorským právům.
Do Ianových písní se nedostalo moc lidí, samozřejmě s výjimkou Patricka Harringtona,
ale Parrish dostal co proto ve skladbě Renegade (Odpadlík).

My tě sejmem, sejmem tě,
sejmem tě na zem.
Protože jsi odpadlík, kolik jsi dostal zaplaceno
za to okrást kamarády a zdrhnout?
Jsi odpadlík, nejmenuješ se Jidáš?
Jednoho dne tě najdeme – jsi odpadlík.
Kdybychom tehdy věděli to, co víme teď,
nikdy bys neměl šanci krást.
Ale teď ti řeknu, jaká tě čeká budoucnost.
Jednoho dne ty slzy budou opravdové.

Slzy, o kterých Ian mluvil, byly
ty, které měl Neil Parrish vytetované
pod očima. Parrish byl typ člověka,
co svůj lup prochlastá a rozhází za
hlouposti. Nejspíš všechny peníze
utratil během pár týdnů a pak litoval,
že za sebou spálil všechny mosty
a není cesty zpět. Skinheadský život,
který žil většinu svého dospělého života, bylo to jediné, co znal. A teď
skončil tak, že mu nic nezbylo. Mimo
skinheadské hnutí byl neznámý, neznalý a ztracený. A pokud šlo o názor
ostatních, byl na černé listině.
Celkově byl rok 1992 špatný
a kdyby ho Blood and Honour musel
nějak pojmenovat, jako to dělají Číňani, asi by to byl „rok zrady“.
S Cranem a Parrishem to bylo dost
špatné samo o sobě, ale brzy mělo
přijít další velké zklamání.
Blood and Honour se chtěli podílet na boomu v Německu, tak založili
novou divizi „Blut und Ehre“. Časopis financovaný z Británie tvořily
skoro výhradně překlady článků z
britského vydání do němčiny. Němci měli vlastní obchod se zbožím a evidenční systém. Objednané věci z Anglie se jim posílaly na základnu u Hamburku. Po nashromáždění peněz
z prodeje zboží a časopisů organizátor zmizel i s hotovostí. Ačkoliv se odvážně vydal do Jižní
Afriky spojit se s AWB v jejich násilném boji proti nepřátelům apartheidu, pořád byl vinen
krádeží peněz svých kamarádů. Podle zákonů Blood and Honour se ze své zrady v Evropě
nemohl vykoupit, ať dělal v Jižní Africe cokoliv.
Když bylo zahájeno vysílání rádia Virgin, byl vytvořen seznam kapel, které se na něm nesmí hrát. Na seznamu byl i Skrewdriver. Iana to vůbec nepřekvapilo. Bylo to už dávno, co
oslavoval v hospodě na West End vysílání svého vystoupení v noční show Johna Peela v rádiu
One. V mimořádně podrobném rozhovoru pro fanzin Last Chance řekl: „Rád bych vydělal
hodně peněz a byl na vrcholu hitparády Top of the pops. Který člověk, který má kapelu, by to
nechtěl? Ale jen kvůli slávě bych své písně nikdy nezměnil.“
Není pochyb, že kdyby se vydal jiným směrem, mohl by to ve světě pop music někam dotáhnout. Ian skoro sám dostal skinheadskou hudbu z úzkého omezení punku do širšího rockového spektra. Dokonce ani mnozí kritici nemohli popřít talent blyštící se v očích muže, kterého nenáviděli. Kdyby si to Ian rozmyslel a otočil se ke svým rasistickým názorům zády, určitě
by bylo mnoho lidí, kteří by chtěli jeho podpis, kdyby ne kvůli jeho talentu, tak už jen proto,
že se změnil. Byl by to ale smrtící úder, který by jedinou ranou skoncoval s RAC scénou. Ian
však byl idealista a protože se se svým posláním oženil, zůstával mu věrný v nemoci i zdraví,
bohatství i chudobě. Člověk v jeho postavení se nemohl jen tak snadno vzdát pozice vůdce
skins. Pro skalní fanoušky byl vždy pravý skinhead, který se nikdy nezaprodal.
Skrewdriver Services znovu fungoval. Ian se tím nechtěl zatěžovat a nechal to na jednom
aktivistovi z Heanor. Byla zřízena i pobočka v Německu, aby uspokojila zájem na největším
trhu se skinheadskými věcmi na světě. V prodeji byla nová kolekce triček a CD. Mezi novinky patřilo i druhé CD s baladami pod názvem Our time will come. Mělo profesionálnější
zvuk, Ian se dokonale koncentroval na hudbu a do dvou písní dokonce přidal i ženské vokály.
„Another prayer for the dying“, „Wasted life“ a „Left to drown“, všechny tyto skladby vyjadřovaly Ianovo zděšení při pohledu na upadající národ čekající na smrt. Titulní píseň ale posluchačům bránila propadnout do deprese. Ian nikdy neztrácel naději, že jeho rasa a národ budou
zachráněny před katastrofou, i když už věci zašly tak daleko.

Kapitola 24:
Pod úderem

Na konci roku 1992 se organizace Blood and Honour znovu dostala do titulků novin a pod
palbu kritiky ze všech stran. Nebylo to sice nic nového, ale Iana znepokojovalo, že se k tomu
přidala i část nacionalistické scény. Collin Jordan, kterého Ian nazýval „blázen na kopci“, napsal knihu „National Vanguard“ o perspektivách moderního nacionalismu. I když byl mnohými nacionalisty stále respektován, skinheadi jeho vizi nesdíleli. Jordan chtěl abstinenty
s nenápadným vzhledem a fanatickou láskou k Hitlerovi. O skinheadech prohlásil: „Je chyba
ignorovat skutečnost, že je něco dobré na některých skinheadech, kteří jsou aspoň ochotní
pracovat. Ještě větší chyba je ignorovat skutečnost, že na skinheadech je toho hodně špatného.“
Collin Jordan byl idealista a Ian to respektoval, ale podle něj už ztratil smysl pro realitu.
Britskou veřejnost si nešlo získat dlouhými přednáškami a sebekázní, která je charakteristická
pro nejpřísnější náboženství. Mladí lidé chtějí hudbu, zábavu, pití a mejdany a Ianovi se do
toho podařilo vtěsnat politiku. Tak to podle jeho názoru posloužilo věci daleko víc.
Oba chtěli dosáhnout cílů, jež si stanovili, ale Ian tomu byl určitě blíž. Jenom nedostatek
investic a odsuzování médií mu zabránily vybudovat velké a neporazitelné hnutí, jako se to
podařilo černým raperům. Naopak Jordan byl obklopen jen velmi malou klikou fanatiků
ochotných žít jako asketičtí nacisti. Jejich výzvy k prospěšnému návratu ke starým hodnotám
sice pár lidí oslovily, ale mnozí byli jen osamělé ztracené duše, které hledaly budoucnost. Jordanův jazyk byl zastaralý. Ve světě zářivých neonů a rychlého životního stylu zůstal pozadu.
Částečně za to mohl i nedostatek financí. Jeho černobílé dokumenty a noviny mohly jen těžko
oslovit lidi zvyklé na lesklé stránky barevných časopisů a 24hodinové vysílání televize.
V mediální oblasti to bylo něco podobného jako prodávat Mini majiteli Rolls Royce.
Ian Stuart chápal podstatu náboru příznivců mnohem lépe. Jordan nepochopil důležité
umění „nechat nohu ve dveřích“. Obchodník také musí vybojovat prvních pár minut u dveří,
než si získá dostatečnou důvěru zákazníků na to, aby prodal zboží. Chyba Skrewdriveru
a RAC scény celkově byla možná v její extrémnosti. Kdyby vystupovali patriotičtějším způsobem, asi by to mělo větší odezvu. Tohle se podařilo švédské kapele Ultima Thule, která vydělala miliony na „viking rocku“. Celou kapelu tvořili bývalí skinheadi, kteří se však
neprezentovali jako nacisti, ale jako švédští vlastenci. Sice je neuznávali někteří švédští
skinheadi, ale zato získali obrovské množství příznivců mezi ultra-vlasteneckou mládeží, kde
vládly názory jako „Švédsko Švédům“ a podobně. Kapela měla nepřátele v médiích, ale to jí
nezabránilo stát se číslem jedna v žebříčcích hitparád, o čemž mohl Skrewdriver jen snít.
S rostoucí návštěvností koncertů bylo stále těžší tyto akce zorganizovat. Získat velké prostory pod falešnou záminkou nebylo snadné a byl problém je zajistit. Obyčejně stačilo jediné
slovo policie nebo vyhrůžky násilím ze strany levičáků a bylo po dohodě. Pak se muselo hledat náhradní místo.
Východní část střední Anglie, to jsou malá města, vesnice a rozlehlá krajina. Městečka by
policie mohla snadno zablokovat a udělat pořadatelům problémy by demonstrantům nepřineslo žádnou větší námahu. Totéž platilo pro vesnice. Jedinou možností zůstával venkov. Stejně
jako v polovině osmdesátých let v Suffolku se hledal farmář dostatečně sympatizující na to,
aby na farmě umožnil pořádat hudební norimberský sjezd. Samozřejmě za dobrou cenu
a dobrá cena byla tisíc liber.
Dějištěm Evropského árijského festivalu se stal Selston v malém farmářském údolí na
hranici hrabství Nottingham a Derby. Farma byla už v minulosti pronajímána na večírky, takže mohla zvládnout i takovouto akci.

Na rozdíl od Waterloo se informace o Evropském árijském festivalu šířily  poštou a ústně s
úmyslem vyhnout se problémům a bitkám známým z Londýna. Byly vydány pokyny za účelem vyhnout se pozornosti médií. Převládal názor, že se tady může sejít velký počet lidí bez
zbytečných problémů. Na koncertě v hospodě The Portland v Jacksdale týden předtím byly
rozdávány letáky s vysvětlením, kde budou místa setkání. Místo festivalu znala jen hrstka lidí
a nevěděl o něm ani Ian.
Pokud se o této akci nedozvěděly celostátní noviny, o policii se to říct nedalo. Ta měla
jasný rozkaz místo konání festivalu najít. Zašla při tom tak daleko, že si pronajala průzkumné
letadlo fotící všechny farmy v hrabstvích Nottingham a Derby.
Příprava pódia a arény začala s týdenním předstihem. Konstrukci stavělo šest lidí a snažili
se zamaskovat okolí farmy tak, aby nic nevzbudilo nechtěnou pozornost. Jeden z pracovníků,
Benny, jednou po cestě na farmu zpozoroval, jak policajti nakládají do kamionu deset tisíc
plechovek piva schovaného ve stodole. Měl srdce až v krku. Věděl, že policie po koncertu jde,
ale tohle nečekal. „Nikdy v životě jsem neviděl tolik policajtů pohromadě. Hemžilo se to tam
policajty z Nottinghamu i z Derby. Jeden by si myslel, že tam našli drogy, nebo že je tam nějaký maniak střílející po lidech. Bylo to neuvěřitelné.“
Den po této razii Bennymu někdo bušil na dveře. Byla to policie se soudním příkazem vůči jemu a dalším dvěma hlavním organizátorům. Ianovi se dostalo stejné pozornosti, i když
s organizováním celé akce neměl nic společného.
Policie Bennymu sdělila, že očekává pět set anarchistů z Německa, kteří sem mají přijet
s jediným cílem, násilným konfliktem. Německý tisk citoval anarchisty a mluvil o festivalu
jako o „krvavé koupeli“.
Dokumenty Nejvyššího soudu tvrdily, že existuje „významná možnost narušení veřejného
pořádku“. Formálně šlo o to, že nikdo neinformoval policii ani místní úřady a neexistovala ani
žádost o povolení k uspořádání. Na jednom z informačních letáků byla vytištěna cena vstupného 12 liber. Proto nemohli tvrdit, že jde jen o párty, na kterou není potřeba povolení. Každopádně bylo dost pravděpodobné, že policie podnikne jakékoliv kroky, aby konání festivalu
zabránila. Nesplněné formality jen signalizovaly, že zákon pracuje proti amatérům neznalým
zákonných požadavků.
Policie varovala Iana, Bennyho i Adiho, že jakmile se v oblasti Nottingam-Derby shromáždí s více než 500 lidmi, budou okamžitě zatčeni. Ian zuřil, protože se mu vládní moc opět
stavěla do cesty. Doslova mu vřela krev, když se dozvěděl, že to všechno začalo kvůli aktivistovi z Anti-Nazi League, který zorganizoval demonstraci v Heanore. Ve svém prohlášení pro
média ANL vyzvala všechny hospody a podniky, aby si zkontrolovaly objednávky a zrušily
jakékoliv podezřelé akce. „Anti-Nazi League jim zabrání v uspořádání koncertu.“ V ten den
se jim podařilo zmobilizovat do Heanoru okolo stovky demonstrantů. Skoro všechny přivezly
autobusy z Londýna.
Přišel 31. červenec a došlo k největší policejní operace v rámci Nottinghamu-Derby od
hornických stávek na začátku osmdesátých let. Celá policejní akce stála daňové poplatníky
přes půl milionu liber. Na třech sjezdech z dálnice M1 stály zátarasy a policie prohledávala
auta. Selston byl hermeticky uzavřen a ačkoliv tu policie festival zmařila, stále se obávala, že
se organizátorům podaří najít náhradní místo. Celou oblast pročesávaly helikoptéry a obzvlášť
hlídaly jakýkoliv pohyb skinheadů.
Oddělení policie z Nottinghamu a Derby, známá vzájemnou nenávistí, strávila většinu dne
vzájemným obviňováním. Všeobecná averze vyplývala z toho, že policejní sbor v Derby byl
chudší a jezdil ve starých autech, přičemž jejich kolegové z hrabství Nottingham jezdili
v nových modelech.
Ian zamířil do hospody Porky’s v Burton on Trent ve Staffordshire. Když tam dorazil,
zorganizoval malý koncert s top německou kapelou Noie Werte. Vystoupení obou kapel byla
skvělá a Ian se na pódiu opět obul do policie. Porky’s byla malá hospoda, takže své hrdiny
v akci vidělo jen asi 200 místo očekávaných 2 000 lidí. Výsledek všeho byl, že pořadatelé
těžce prodělali. Dělali, co se dalo, ale byla to naprostá katastrofa. Druhý den se organizátoři
dočetli v novinách, že na ilegální párty na místě, kde se měl konat Aryan Fest, zemřel mladý
muž. Měli pocit, jako by jim někdo sypal sůl do ran. Další open air akci nedaleko uspořádali
cikáni. Ti si také nevyřídili potřebné povolení, ale policie, soustředěná pouze na pohyb mladých nacionalistů, je nijak neobtěžovala.
Jestliže se po Waterloo pokládaly otázky, nyní rozhodně některé musely být zodpovězeny.
Hlavně kudy teď dál?

Kapitola 25:
Čas zemřít
Žij svůj život naplno – nikdy nepřestávej.
Pořád překračuj pravidla až do konce.
Nenech nikoho říkat ti, co máš dělat.
Rozhodnutí je nakonec na tobě.
Žij život naplno.
Brzy přijde čas zemřít.

Ve střední Anglii Iana začaly pronásledovat přízraky z Londýna. Místní policie ho občas
o víkendech sledovala od hospody k hospodě. Marxisti z Mansfieldu spustili úsilí za jeho zákaz vstupu do klubu Rock City v Nottinghamu. Ianovu oblíbenou hospodu Red Lion
v Heanoru zavřeli v době, kdy poslanci apelovali na policii, aby si posvítila na majitele podniků, kteří dovolí, aby jejich prostory využívaly různé podvratné skupiny. Opět se cítil
v obklíčení bez možnosti utéct.
Posledních pár let žil se snoubenkou Diane. Byl to vztah plný rozchodů a opětovného
urovnávání věcí a nikdy se vážně nemluvilo o svatbě, i když bylo pravděpodobné, že se to
jednoho dne stane. Otázka dětí byla na druhou stranu úplně jiná věc. Ian nijak nedával najevo
chuť založit vlastní rodinu. Důvodem mohla být obava o vlastní osud nebo nestálost jejich
vztahu. Bylo by správné přivést dítě na svět do života zmítaného chaosem a nejistotou? Ian si
myslel, že ne, i když měl rád návštěvy ve spřátelených nacionalistických rodinách v okolí. Jeho obraz vykreslený médii byl úplně odlišný od toho, který znali jeho přátelé. Byl to sice zaneprázdněný a svému politickému názoru naplno oddaný člověk, ale vždy měl čas na přátele
a fanoušky. Mnozí lidé byli překvapeni jeho velkorysostí a přátelskostí. Přátelství samozřejmě
nabízel jen svým lidem a ne těm, jejichž politické přesvědčení mělo tmavě rudý odstín.
Blood and Honour v poslední době vybojovala několik válek pod ranami systému,
pod neustálým tlakem levice a některých nečestných členů vlastního hnutí. Nezdary ve
Waterloo a Nottinghamu se nedaly jen tak
lehce zapomenout, stejně jako smrt čtyř členů RAC kapely Violent Storm, kteří havarovali na dálnici M4 blízko Bathu během cesty
na letiště, kde se měli setkat s přáteli
a odletět do španělské Valencie na RAC festival.
Scéna ve Španělsku se podobala mnoha
ostatním na kontinentu, které se mezitím objevily skoro všude. Pryč byla omezení starých fašistických stran, které nahradily radikální skupiny se silným porozuměním pro pouliční
muziku i pouliční násilí. Skupiny jako „Action Radical“ z Valencie se formovaly kolem sítě
fanzinů. Finance získávaly prodejem zboží. Každý správný rasista musel mít vlajku
s keltským křížem, tričko Skrewdriver a Mein Kampf v rodném jazyce. S penězi z prodeje
a trochou peněz z předplatného dali dohromady dost na zorganizování koncertu. Domácí kapely byly populární, ale skutečným tahákem byly skupiny z Británie. Kapely samotné moc
nevydělaly, ale aspoň si udělaly prázdniny na místech, na která by se z finančních důvodů jinak nedostaly. Na zahraničních koncertech vládla úplně jiná atmosféra. Pro mnohé Evropany
to byla jediná příležitost vidět své pop hrdiny a pro některé muzikanty zase jediná příležitost
cítit se jako hvězdy pop music.
V Británii také nebylo pro pravici všechno tak černé. BNP budovala základnu ve východním Londýně a jejich přítomnost v celé zemi byla markantnější než kdykoliv předtím. Zatímco National Front už byl mimo hru a ve své rozhádanosti upadal do zapomnění, poslední pevností mainstreamové pravice zůstávala BNP. Mnohé z jejich akcí podporovali i skinheadi
z Blood and Honour, což bylo problematické pro předsedu Johna Tyndalla, který sice potřeboval jejich sílu na ulicích, ale celkově je nenáviděl. Nikdo by netvrdil, že skinheadi mohou
být pro váš veřejný image přínosem, ale mnozí skinheadi měli víc odvahy než jejich dlouhovlasí kamarádi.
Zdálo se, že lidé v East Endu pomalu začínají ignorovat pověst, kterou BNP přisoudila
média. Byli jediní, kdo vystupoval za zájmy diskriminovaných bílých. Všechny velké politické strany bojovaly o stále rostoucí počet volebních hlasů imigrantů. Somálci a Bengálci čekali
v celých řadách na ubytování a když si bílí z East Endu stěžovali, čím dál častěji zjišťovali, že
tváře úředníků a vládních zástupců jsou černé. Mladí Asiaté také odhodili image pasivity
a získávali si na drsných ulicích East Endu svou pověst. Násilí se stupňovalo a vyvrcholilo
pobodáním mladého chlapce přímo ve školní třídě. Pocit hněvu BNP ráda využila. Podporovala místní demonstrace a pořádala i vlastní. Celá situace byla skutečným sudem se střelným
prachem připraveným vybouchnout.
Ian neměl Tyndalla příliš v lásce, ale vždycky si našel čas na některé členy strany
a respektoval její konvenční nacionalistický politický postoj. V pátek 17. září Ian zavolal
Bennymu, měl dobrou náladu a ještě lepší zprávy, které kamaráda určitě potěší. „BNP získala
křeslo v Isle of Dogs!“ Bylo to všude v novinách. Titulek v Sun zněl: „Rasistická strana získává první křeslo“. V ranním TV vysílání se objevily záběry malých šarvátek mezi skinheady
z BNP a aktivisty Anti-Nazi League, což Iana nadchlo. BNP si získala velký respekt a kdyby
tuto situaci dokázala využít, mohla dosáhnout největšího vítězství pravice od slavných dnů
National Frontu v polovině sedmdesátých let. Všechny politické a osobní spory byly přes noc
zapomenuty. Rasistická pravice mohla oslavovat vítězství. Mnozí horliví stoupenci fašismu
hodiny řečnili o konečném vítězství a o tom, že zítřek patří jim, ale vsadím se, že se jich pár
štíplo, aby se ujistili, že se jim to nezdá. Už dávno totiž nedosáhli žádného jasného vítězství,
až na pár vyhraných bitek nad levičáky. Po letech pomlouvání, provokací ze strany policie
a bojů s opozicí zůstala skupinka hardcore fanatiků, kteří najednou v nejtěžších dobách oslavují politické vítězství. Pro mnoho lidí to byl důkaz, že bez ohledu na to, jak je situace v zemi
špatná – vítězství je pořád možné. Vůle lidí je velice silná věc. O týden později už ale pravice
pozvedala číše z úplně jiného důvodu.
Ve čtvrtek ráno 23. září 1993 Bennymu někdo telefonoval. Byl to Ian a ptal se, jestli by se
ten den mohli sejít. Benny mu vysvětlil, že raději ne, protože mu telefonovala policie a je na
cestě k němu, aby si s ním promluvili o pivu zabaveném na Evropském árijském festivalu. Ian
se zeptal co večer s tím, že chce jít do nedaleké motorkářské hospody The Durham Fox. Benny řekl, že nemůže, ale slíbil, že se sejdou zítra. Večer se Ian sešel s Catem, Dickiem, skinheadem Boo a zrzavým chlapíkem jménem Rob. Tato pětice vyrazila Ianovým autem do Burtonu, kde se sešli s pár místními skins a dali si drink v Royal Oak na Market Square. Byl to večer jako mnoho jiných a nebylo na něm nic zvláštního. Ian pro přátele nebyl jen inspirující
vůdce, ale byla s ním i dobrá zábava a hodně se nasmáli. Rozhodli se to zabalit před jedenáctou, protože v sobotu byl plánován koncert a ještě bylo potřeba zařídit dost věcí.
Rob nepil, tak usedl za volant a vyrazili po A 38 zpět do Heanoru. Na rovné silnici u továrny Toyota v Burnastony předjeli auto a vraceli se zpět do pomalejšího pruhu rychlostí asi
90 kilometrů za hodinu, když se najednou něco stalo. Auto z ničeho nic zamířilo do středního
dělícího pásu. Ian chytil volant a řekl Robovi: „Nezkoušej mě zabít, v sobotu mám koncert.“
Nevypadalo to, že by hrozilo nějaké vážné nebezpečí a bylo to spíš myšleno jako vtip než ze
strachu. Další věc, kterou si pamatovali, byla, že auto najelo na travnatou krajnici, převrátilo
se a nakonec vyletělo do příkopu. Odehrálo se to velice rychle. Cat, otřesený nárazem, řekl:
„Co se stalo?“ Vážnost nehody mu ještě nedošla. Když se vzpamatoval, podíval se na bratra
Dickieho a řekl Robovi, který právě přišel k sobě: „Má problémy.“ Potom se podíval na ostatní a okamžitě řekl: „Boo je mrtvý.“ Oba pohlédli na Iana a v tu chvíli jim teprve začalo plně
docházet, co se stalo. „Do prdele!“ vyhrkl Cat. Ten seděl vzadu uprostřed mezi Dickiem napravo a Booem nalevo, takže přežil nehodu v lepším stavu než jeho přátelé. Náraz zasáhl právě levou stranu VW Pola, kde seděli vepředu Ian a vzadu Boo.
Na místo nehody dorazily
sanitky a odvezly je do nemocnice – všechny až na Booa, vlastním jménem Stephen Flint, který
byl na místě prohlášen za mrtvého. Iana převezli do Queens medical Centre v Nottinghamu
s vážnými poraněními hlavy.
Z bezvědomí se už neprobral
a zemřel v pátek v 10:40 hodin.
Benny šel v pátek ráno jako
obvykle do práce do firmy rozvážející uhlí. Potkal se s kamarádem „Whiteyem“, pověděl mu
o divném telefonátu, který měl
minulou noc a že si myslí, že
Boo má problémy. Zavolala mu
totiž Catova přítelkyně Mel
a chtěla Boovu adresu. „V pozadí jsem slyšel policejní vysílačky
a myslel jsem si, že má nějaké
problémy.“ Zavolali tedy Boově
manželce Paule, která jim řekla,
že o ničem neslyšela, ale že Boo
nepřišel domů. Benny s kolegou
potom dál nakládali auto, když k nim najednou přiběhl kamarád z kanceláře a vypadal poněkud otřesený. „Radši položte ty pytle a dejte si cigáro nebo něco,“ zakoktal. Benny se zeptal,
co je za problém. Zůstal stát v šoku a oba se rozbrečeli, když jim řekl: „Boo je mrtvý.“ Benny
znal Booa ještě ze školy a teď s ním pracoval ve stejné firmě. Jak se mu hlavou honily myšlenky, bolest rostla. Co bude s Boovými malými dětmi a ženou? Kolega z kanceláře pokračoval a řekl jim, že došlo k dopravní nehodě, Boo zemřel na místě a další člověk je v kritickém
stavu v nemocnici. Benny si z nějakého důvodu myslel, že to je Cat. Možná proto, že mu právě jeho přítelkyně minulou noc telefonovala. Oba stáli a hleděli na sebe s výrazem naprosté
beznaděje. Zdálo se jim, jako by se zastavil čas. Vypadalo to úplně neskutečně. Jak moc by si
přáli, aby to tak bylo. Upnuli se k marné naději, že to je jen zlý sen. Potom někdo zakřičel na
Bennyho, že mu volá jeho žena Tracy. A ona mu řekla tu zprávu: „Ian je mrtvý.“ To už bylo
příliš. „Skoro jsem se zhroutil na zem. Bylo to tak strašné,“ řekl později Benny.
Několik lidí se sešlo v Catově domě. Cat utrpěl jen malá zranění. Dickie měl vážně zraněný krk, ale byl mimo nebezpečí a zůstával v nemocnici. Rob, který tu byl také, měl zlomenou
ruku. Procházel peklem. Zoufalství jím procházelo jako nůž máslem. Chraplavým hlasem řekl
to, co předpokládal, že si ostatní myslí. „Já jsem člověk, který vejde do historie tím, že zabil

Iana Stuarta. Udělají z toho velkou věc, že jsem ten hrdina, co zabil Iana.“ Roba nikdo neobviňoval, ale to mu nebránilo cítit se skoro na sebevraždu.
Při smutečním shromáždění, konaném v klubu v Sandyacre na památku Booa a Iana, se
Rob postavil a vysvětlil, co se stalo. S proudem slz stékajících po tváři vyprávěl, jak se auto
stalo neovladatelným a on s tím nemohl nic udělat. Bylo to od něj odvážné. Měl pocit, že ho
všichni nenávidí, ale jeho odvážné srdce mu říkalo, že tohle je to, co musí udělat, nejen kvůli
ostatním, ale i kvůli sobě.
Jakmile se zpráva o Ianově smrti rozšířila, pravicovou scénu ovládlo mrazivé ochromení,
zmocňující se všech jeho přátel a příznivců. Bylo to víc než jen smrt rockové hvězdy. Pro
mnohé byl víc než popstar. Ian Stuart nebyl jen hlavní postava hnutí Blood and Honour, ale i
jeho střed a klíč ke všemu. On ho založil a držel šest let pohromadě. Jakou budoucnost ho čeká bez něj?
Blood and Honour nechal rychle vytisknout informační leták se zprávou, že „Král je mrtvý.“ Pro mladé nacionalisty to bylo něco jako smrt J. F. Kennedyho nebo princezny Diany.
Příznivci z celého světa chtěli informace o pohřbu nebo vzpomínkových koncertech. Jeden
Švéd chtěl dokonce prodat zařízení svého domu, jen aby mohl přijet a vzdát mu náležitou poctu.
Někteří lidé z Blood and Honour chtěli zorganizovat vzpomínkový koncert už následující
víkend a prohlašovali, ať se jim v tom nikdo nepokouší zabránit a kdyby ano, tak ho roztrhnou jak hada. Combat 18 to viděli jinak a tvrdili, že všechno musí počkat na velký londýnský
koncert v listopadu. Z listopadu se pak stal leden, což mnohé Ianovy příznivce znechutilo.
Dva dny po Ianově smrti hráli Celtic Warrior v Bristolu a když se tuto smutnou zprávu
dozvěděli, rozhodli se, že jím Ianovi vzdají poctu. Paul Burnley z No Remorse přečetl jménem všech kapel prohlášení. Poté následovala skladba „Suddenly“. Jakmile zazněl Ianův
hlas zpívající „Pokud jednoho dne najednou budu nucen odejít, budeš pokračovat s věcmi,
kterým věříme?“, vypukl pláč. Byla to jedna z mnoha menších akcí, které se konaly po celém
světě.
Média tuto zprávu nejprve přijala mlčky. MTV to zmínila ve svých novinách
a v celonárodním tisku se objevily jen krátké zprávy. V nacionalistickém světě přicházely pocty odevšad. Gottfried Küssel, hlavní nacistický lídr v Německu, který si právě začal odpykávat svůj desetiletý trest, napsal: „Jeho duch bude žít dál v prostoru a času prostřednictvím
všech lidí zúčastněných v našem boji. Tak bude nesmrtelný. On byl tím, kdo nastartoval srdce
naší mladé generace k vítězství.“ Küssel to celé zakončil citátem z odinistické bible „The Edda“. „Lidé umírají, rody pomíjí. O jedné věci vím, že je věčná – sláva vykonaných činů.“ Dokonce i v Kalifornii byly uveřejněny projevy soustrasti. Skinhead Biggsy z BNP napsal
z brixtonské věznice v Londýně: „Před deseti lety, když jsem poprvé slyšel jeho hudbu, pozvedl mého ducha a od té doby jsem se nikdy neohlížel zpět.“ To byla typická skinheadská
reakce. O jeho smrti se psalo ve všech myslitelných nacionalistických tiskovinách.
Než byla známa skutečná fakta o nehodě, rozšířily se fámy o tom, že Iana Stuarta zabila
tajná služba. Jedna fanynka z Německa zase vykládala lidem, že jí bylo řečeno, že Ian Stuart
je na černém seznamu evropských nacistů, kteří jsou cílem izraelské tajné služby Mossad. Také se mluvilo o tom, že si někdo před nehodou „pohrál“ s Ianovým autem. Combat 18 tak
spěchal s tvrzením o vraždě, že v článku s názvem „Ian Stuart zavražděný Židy“ spletl jméno
Skrewdriver a napsal ho s „c“ místo „k“.
Ostatní na RAC scéně tuto událost spíš připisovali osudu. Cat, který vyvázl se zraněními
a mohl to posoudit lépe než kdokoliv jiný, zvěsti vyvracel a prohlásil: „Bylo to prostě píchlé
kolo. Jeli jsme 90 kilometrů za hodinu, stočil se volant a my se převrátili. Bylo to, jako kdyby
někdo nahoře dal ruku do auta a řekl: ,Pojď ke mně.‘ Ian žil pro nacionální socialismus a také
pro něj zemřel.“

Někteří poukazovali na znamení osudu v jeho díle. Poslední album Skrewdriveru obsahovalo skladby jako „Time to die“ (Čas zemřít) a zvuk Ianova hlasu se zdál být jiný. Zněl jakoby unaveně a možná trochu nepřítomně. Vyjádření v posledních rozhovorech se také týkala
jeho osudu. Pro Last Chance řekl: „Během pěti let budu buď ve vězení nebo mrtvý.“ Bylo
opravdu jeho osudem zemřít s nejlepší prací za sebou jako nacionalistický hrdina? Jedna věc
byla jistá, skinheadi a mladí nacionalisté po celém světě budou mít navždy svého mučedníka.
Smrt si nikdo nevybírá, ale Ian by byl rád, kdyby věděl, že se pro mnohé lidi stal věčnou kultovní postavou nacionalistického boje. Teddy boys měli Elvise, punkáči Sida Viciouse a teď
měli i rasisti vlastní novodobou pop ikonu, kterou uctívají.
Patolog Peter Ashworth z Derby přidal na záhadnosti příčiny nehody, když po pitvě řekl,
že „neexistuje rozumný důvod toho, co se stalo“. To podpořila i zpráva vyšetřovatele. Policejní důstojník Charles Chapman řekl: „Nemohu dospět k definitivnímu závěru, co způsobilo
nehodu.“
Jak se dalo čekat, levičáci oslavovali. AFA prohlásila: „Doufáme, že to výrazně přibrzdí
fašisty všude. Nemůžeme potvrdit, jestli úmrtí v boji na život a na smrt s volantem opravňuje
ke vstupu do Valhally.“
Ze všech veřejných nekrologů šel asi nejhlouběji ten v The Guardian pod názvem „A hate
they could hum“. Popsal jeho život a obsahoval fotografie Iana a Skrewdriver Security. Čtyřstránkový článek končil citátem skinheada z heanorské hospody Red Lion. „Ian toho proti levici udělá víc mrtvý než živý.“
V Blackpoolu se pan Arthur Donaldson musel vyrovnat se smrtí svého 36letého syna pouhé dva roky po smrti manželky. Okamžitě po zveřejnění zprávy dům Donaldsonových bombardovaly telefonáty Ianových starých přátel, kteří chtěli informace o pohřbu. Noviny se opět
honily za senzacemi. Pan Donaldson jednomu místnímu plátku řekl: „Bojím se zvedat telefon.
Média jsou bezohledná.“
Média byla plná úvah o násilnostech mezi nacisty a levičáky na Ianově pohřbu. To mělo
velký vliv na rozhodnutí uskutečnit pouze malý rodinný pohřeb. „Ian měl své názory a přitahoval nepřátele stejně jako přátele. Policie zakazovala jeho koncerty a teď, když je Ian mrtvý,
to všechno znovu přitahuje pozornost.“ Pan Donaldson byl rozhodnutý zabránit, aby se pohřeb změnil v politický cirkus. „Má to být tichý pohřeb v kruhu rodiny a ne demonstrace.“
Skoro všichni se přání Ianova otce podřídili. 5. října se v carletonském krematoriu sešlo
přibližně dvacet lidí, aby se zúčastnili poklidného obřadu. Mezi přítomnými byli Cat, Ianova
snoubenka Diane, bratr Tony a dlouholetý přítel, původní bubeník Skrewdriveru Grinny.
Ian po rychlém životě prožitém na ostří nože spočinul v krematoriu, zbaven radostí i strastí nacionalismu, který pohltil celý jeho život.

Kapitola 26:
Období poté
Přes moře slyším volání.
Včerejšek je pryč, jsem úplně sám.
Drakkar vplouvá do západu slunce.
Konečně jsi našel místo odpočinku.
Spi klidně, můj bratře, neboj se.
Vidím valkýru.
Vem mě s sebou, vem mě tak daleko.
Vidím valkýru.
Teď ses připojil k řadám padlých,
unešený voláním Valhally. Vše, za co jsi bojoval a vše, co jsi miloval.
Dávej na mě pozor, bratře, veď mě shůry.

Ianova smrt přinesla bolest v srdcích, ale i zmatek. Hnutí, které Ian sjednocoval, se teď
rozdělilo. Existovaly přinejmenším tři hlavní frakce, kdy nejsilnější byl Combat 18, který skoro okamžitě založil časopis konkurující Blood and Honour. Při jejich pověsti si dokonce i ti
nejtvrdší skinheadi dávali pozor na jazyk, a tak této organizaci umožnili získat skoro neomezenou kontrolu. Každému, kdo je odmítl podporovat, hrozil fyzický útok a byl špiněn v tiskovinách.
V polovině ledna 1994 se v Londýně sešlo přes 2 000 rasistů. Přišli vzdát poslední poctu
Ianovi na vzpomínkovém koncertu organizovaném ve východním Londýně Combat 18. Z Evropy a Ameriky přijela spousta lidí, kteří doufali, že uvidí vystoupení skoro všech britských
RAC kapel. Na seznamu byl Skullhead, který se kvůli této akci dal znovu dohromady, i Brutal
Attack, který se vrátil téměř po tříleté odmlce. Jenže místo účasti na nacionalistické show lidé
většinou strávili noc rozptýlení po celém Londýně. Podnik
Beacontree v Essexu totiž obsadila policie a nařídila majiteli
ho pro rasisty uzavřít.
Vzhledem k finančním možnostem, které skýtaly starší nahrávky Iana Stuarta, Combat 18 založil ISD Records. Všechna
CD vycházela s minimálními náklady, přesně jako v Rock-oRama, ale ISD Records měla ještě speciální bonus, protože
nemusela platit náklady na nahrávání ani autorské poplatky.
Náklady na výrobu jednoho CD nepřesahovaly jednu libru,
všechno ostatní byl zisk. ISD se dokonce podařilo získat kopii
nahrávky připravovaného alba Skrewdriveru Hail Victory a
jejich verze byla na světě dokonce dřív než oficiální vydání
Rock-o-Rama.
Herbert Egoldt se stal milionářem skoro jen z nahrávek
Skrewdriveru, ale byl dost bohatý na to, aby nechal toto pirátství bez povšimnutí. Po Ianově smrti kontaktoval jeho otce,
aby vyřešili otázku honorářů, ale ve skutečnosti Donaldsonovým neposlal jediný šek. ISD rovněž nectila duševní vlastnictví a autorská práva svého mrtvého hrdiny. Když se mluvilo na
toto téma, Ianův otec si jen zhluboka povzdechl s tím, že to, o čem nikdy nevěděl, mu nebude
nikdy chybět. Ianova politická kariéra byla jeho věc a ačkoliv ho bratr obdivoval, otce to nikdy vůbec nezajímalo. Ten povzdech nebyl kvůli penězům, ale proto, že stejně jako za jeho
života teď Iana využívali i po smrti.
Resistance Records chtěli vydat kompilaci „Best of“. Ještě když byla tato myšlenka ve
stádiu úvah, šéf Resistance, George Hawthorn, byl ze strany C 18 telefonicky varován, aby od
toho dal ruce pryč. Jejich lukrativních příjmů se nikdo nesměl dotknout. Každému, kdo se
ptal, kam ty peníze jdou, to náležitě vysvětlili. Jednomu člověku, který nechtěl držet hubu a
krok, jednou někdo zaklepal na dveře a když je otevřel, byli tam stoupenci Combat 18
s mačetami v rukách. Když mu přiložili ostří ke krku, hned viděl věci v jiném světle, RAC
scénu urychleně opustil a už ho nikdo nikdy neviděl.
Takové jednání zažívalo stále víc a víc lidí kolem Blood and Honour, proto jejich počet
rapidně klesal. Nepřátelům RAC se na rozdíl od úspěchu s National Front nikdy nepodařilo
vyvolat v hnutí rozpory, ale teď bylo rozvraceno zevnitř. Jediný muž, který to celé mohl zastavit, byl mrtvý.
Anglie už nestála v čele celosvětové white power music. Novým lídrem byla Skandinávie,
těsně následovaná Německem. Netrvalo dlouho a kapely jako No Remorse to přestalo bavit
a skončily. Pokud šlo o RAC scénu, Británie se stala úplným „městem duchů“. Většina zbylých kapel, jako Brutal Attack a Squadron, hrála raději v zahraničí než doma. Většina koncertů v Británii totiž podléhala schválení Combat 18. Po jeho udělení byly kapely vyzývány, aby
darovaly své honoráře „hnutí“.
Krátce po Ianově smrti se mluvilo také o pokračování Skrewdriveru s novým zpěvákem.
Tento nápad byl ale rychle odmítnut, protože většina lidí cítila, že není možné, aby byl
Skrewdriver bez Iana Stuarta. Skrewdriver bez Iana Stuarta je totéž jako Rolling Stones bez
Micka Jaggera. To by nikdy nefungovalo. Skrewdriver byl on a nemohl ho nahradit nikdo jiný.
Stigger dal dohromady vlastní kapelu, ale ačkoliv se jejich program skládal většinou
z písní Skrewdriveru, nikdy nebyl tou osobností, která by to mohla zvládnout a kapela to nakonec vzdala. Mnohem úspěšnější byla Stiggerova spolupráce s Kenem Mclellanem z Brutal
Attacku, završená nahráním CD Pride. Nahrávka byla pro Stiggera obrovským úspěchem
hlavně po hudební stránce, především po zklamáních s White Diamond a Strong Survive, které sice měly pečeť jeho osobité, ale nevýrazné kytary. Jestliže se Stiggerovi na těchto albech
nepodařilo s kytarou zazářit, na Pride se to rozhodně povedlo. A byl to jeho zpěv v úžasné baladě na Ianovu počest „Sleep well my brother“ (Spi klidně, můj bratře), který skutečně fascinoval.
Skoro každá skinheadská kapela spěchala napsat na jeho počest vlastní skladbu. Některé
byly lepší než jiné, ale mnohé postrádaly právě to, kvůli čemu vždy hrály až druhou ligu za
Skrewdriverem. Mezi ty propracovanější patřily písně od Brutal Attacku „Last day of Summer“ (Poslední letní den) a „Farewell Ian Stuart“ (Sbohem, Iane Stuarte) od No Remorse.
Sbohem kamaráde, sbohem příteli.
Ty jsi dělal to nejlepší, zářil jsi nad ostatními.
Byl jsi bílý muž až do konce.
Sbohem, Iane Stuarte, muži, kterého jsme si tak vážili.
Budeš žít navěky, protože hrdinové, hrdinové nikdy neumírají.
Od roku 1982 jsme k tobě vzhlíželi.
Vést hnutí a budovat scénu.
Tvé white power písně nemohly být nikdy špatné.
Byli jste ta nejlepší kapela, jakou jsem kdy viděl.

Během všech těch let, smíchu a piv,
a přátel, které sis na té cestě udělal,
časů v cele, když ti dělali peklo,
jsi nikdy neztratil svůj směr.
Proti policii i rudým a zrádcům, kteří utekli,
postavil ses a bojoval proti světu.
Z garsonek a podnájmů na shromáždění a koncerty.
Rozvinoval jsi vlajku tak hrdě.
A my budeme pokračovat s nadějí ve tvých písních.
Teď se otočit zpátky by bylo jak hřích.
A jsme připravení bojovat za krev a půdu.
Iane Stuarte, ty víš, že zvítězíme.
Nepřátelé budou na Iana Stuarta vzpomínat jako na člověka, který využil pop hudbu k šíření poselství zla. Pro ostatní bude navždy legendou pouličního rocku. Skrewdriver byl fenomén, který si získal kultovní postavení nekompromisním postojem a povzbuzováním mládežnické rebelie. V době, kdy byl rock’n’roll plný vlastních otřepaných klišé a jeho mentoři se
pokoušeli zachránit svět ze svých sídel a nahrávacích studií, šel Skrewdriver cestou, kterou do
té doby nikdo jiný nešel. Ian Stuart udržel punkovou rebelii naživu tím, že nahradil převážně
uměle vytvářené volání po anarchii pevným a naprosto skutečným voláním „white power“.
Nikdo před ním nespojil politiku a populární muziku v takové míře. Pro mnohé mladé bělochy z dělnické třídy byl Ian Stuart vůdce, jeho písně bojovým pokřikem a alba jejich manifesty. Jeho publikum tvořili většinou mladí lidé, kteří upřímně cítili, že je z nějakého důvodu život, a co bylo ještě důležitější, společnost míjí. Brutální škola života na ulici je naučila myslet především na sebe. V Ianu Stuartovi viděli člověka, který jim mohl dát jejich sny, zajistit jim vlastní identitu a dát prostor pro jejich názory.
Ian Stuart inspiroval nejen celou generaci rasistických muzikantů v Británii, ale k jeho boji se přidali mladí nacionalisté po celém světě. Úspěch Resistance records v Americe
a Midgaardu ve Švédsku se dá vystopovat až ke Skrewdriveru, jehož skladby mnohé kapely z
Resistance napodobovaly nebo hrály na koncertech jejich vlastní verze. V roce 1994 Resistance ve Wisconsinu uspořádala mimořádně úspěšný vzpomínkový koncert. Zúčastnily se
ho všechny americké top kapely společně s hosty z Evropy a Austrálie. Poté následovalo vydání dvojitého CD s 20 kapelami, jež nahrály skladby Iana Stuarta a vzdaly tak čest jeho památce. Vedení Resistance pozorně sledovalo situaci. Americká hudební scéna byla silně odlišná od evropské. Resistance se snažila přejít od rocku, který hrál Skrewdriver, k rychlejšímu
metalovému stylu, který lépe reprezentoval americkou hudební scénu. Tento postoj zaujal pozornost některých velkých hráčů v americkém hudebním průmyslu. Jejich snahy slavily
úspěch, když mnohá americká rocková rádia začala hrát skladby z „Cult of the Holy War“ od
Rahowy a různé písně od Bound for Glory.
Od relativně skromných začátků až po rock’n’rollovou smrt byl životní příběh Iana Stuarta podobný osudu klasických rebelů dvacátého století. Jediná věc, kterou se odlišoval od Jamese Deana, Elvise Presleyho a Kurta Cobaina, byla politika a bohatství. Poznal chuť slávy
a přestože mu snahu o její dosažení překazili, hlad po ní nikdy nezmizel. Tato touha pro něj
byla zdrojem řady problémů. Hudební byznys pro něj byl mrtvý a stejně chtěl být na vrcholu.
Čím víc ho kritizovali, tím méně byl schopný se jim přizpůsobit, ale ani nepřátelské ústrky ho
neodradily. Vždycky, když ho srazili na kolena, vstal a byl odhodlanější než předtím. RAC
přišel jako vysvobození. Na začátku osmdesátých let se dala snadno ovládnout skinheadská
scéna. Skinheadi začínali být víc zpolitizovaní než kdy dřív a Ian pochopil, že nedá moc práce
vytvořit mládežnickou kulturu, ve které by se stal číslem jedna. Život a nacionalistické zkušenosti skinheadům umožnily snáze ocenit Ianův boj s hudebním průmyslem. Mezi tím, jak se
s Ianem zacházelo ve světě populární hudby a bojem skinheadů proti společnosti existovala
spousta paralel.
Kdyby byl Ian Stuart člověkem bez talentu, Skrewdriver by se pravděpodobně nikdy nedostal na vinyl. Skutečnost, že to všechno vydrželi, je důkazem, že tato kapela musela bojovat
víc než kterákoliv jiná v historii populární hudby. Možná to byl právě boj, co je hnalo dopředu. Kdyby je hudební média nezatlačila do undergroundu, možná by s nimi byl po krátkodobé
módní vlně konec.
Jakákoliv skupina, která se vyčlení ze společnosti, se vždy stává nebezpečnou. Čím víc na
ni útočí, tím víc se brání a buduje si vlastní identitu. Čím dál se dostane, tím těžší je ji zastavit.
Policie a úřady dělaly ve snaze zastavit Blood and Honour a jim podobné organizace
všechno možné a ačkoliv některé jejich činy úspěšně zastavily jednotlivce, nedokázaly rozbít
hnutí. Bez ohledu na to kdo jste nebo odkud jste, když stojíte zády ke zdi, máte dvě možnosti:
Bojovat nebo zemřít. Tento způsob uvažování Skrewdriveru umožnil, řečeno nacionalisticky,
stát se největší věcí od dob Adolfa Hitlera. Přesně jak to Ian Stuart předpověděl v roce 1991:
„Budete mě muset zabít, abyste mě zastavili.“

Diskografie
Singly Skrewdriver
You’re so dumb Chiswick 1977
Anti-Social Chiswick 1977
Built up, Knocked down TJM 1979
Back with a Bang Boots & Braces 1982
White Power White Noise 1983
Voice of Britain White Noise 1983
This Is White Noise (1 track) White Noise 1984
Invasion Rock-o-rama 1985
Johnny Joined the Klan (12‘‘) Rock-o-rama 1988
The Klansmen
The Showdown White Pride 1989
Alba Skrewdriver
All Skrewed Up Chiswick 1977
Hail the New Dawn Rock-o-rama 1985
Blood & Honour Rock-o-rama 1986
White Rider Rock-o-rama 1987
We’ve got the Power (Live) Viking 1988
After the Fire Rock-o-rama 1988
Warlord Rock-o-rama 1989
The Early Years vol 1&2 Rock-o-rama 1989
The Strong Survive Rock-o-rama 1990
Live & Kicking Rock-o-rama 1990
Freedom, What Freedom? Rock-o-rama 1992
Hail Victory Rock-o-rama 1994
Ian Stuart
No Turning Back Rock-o-rama 1988
Slay the Beast Rock-o-rama 1990
Patriot Rock-o-rama 1991
Patriotic Ballads Rock-o-rama 1991
Justice for the Cottbus Six Rock-o-rama 1992
Our Time Will Come Rock-o-rama 1993
The Klansmen
Fetch the Rope Rock-o-rama 1988
Rebel With a Cause Rock-o-rama 1989
Rock’n’roll Patriots Rock-o-rama 1991
White Diamond
The Reaper Rock-o-rama 1991
The Power and the Glory Rock-o-rama 1993
– 128 –
Kompilace
Catch a Wave Chiswick 1978
Long shots, Dead Certs
& odds on Favourites Chiswick 1978
United Skins Boots & Braces 1982
No Surrender Rock-o-rama 1985
No Surrender 2 Rock-o-rama 1986
No Surrender 3 Rock-o-rama 1988
Gods of War Rock-o-rama 1988
Gods of War 2 Rock-o-rama 1989
Gods of War 3 Rock-o-rama 1990
No Surrender 4 Rock-o-rama 1991
Gods of War 4 Rock-o-rama 1991